Slovo k povzbuzení na neděli 23. února 2025, na 7. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli se před námi otevřela Ježíšova Řeč na rovině, jak nám ji zaznamenal evangelista Lukáš. Dnes v její četbě pokračujeme. Jak již bylo před týdnem připomenuto, pravděpodobně se nejedná o jinou řeč, ale jen o jiné zaznamenání týchž Ježíšových slov, která známe z Matoušova evangelia jako Horské kázání. Evangelisté zachytili ve svých sepsáních jen jiné z akcentů jedné a samé Kristovy řeči, my tak můžeme více čerpat z jejího bohatství…

Lukáš na čtvero blahoslavenství a čtvero běda (mající onu téměř konstatující podobu) hned navazuje Kristovými slovy o lásce k nepřátelům, což je právě úryvek, který jsme slyšeli. Má v zásadě dvě části. Nejprve jakousi sekvenci apelů k lásce («milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí» atd.) končící „zlatým pravidlem“ («jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim»). A následně odůvodnění, proč mají Ježíšovi učedníci milovat všechny lidi včetně nepřátel: protože takto milosrdně miluje Bůh («buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec»).

Výzva k lásce ke všem lidem včetně lásky k nepřátelům je bezpochyby nejznámějším, nejdůležitějším, nejkrásnějším a zároveň asi nejnáročnějším apelem celého křesťanství. Zejména jedná-li se opravdu o lásku k ne-přátelům a ne-sympaťákům anebo dokonce lidem zlým, škodícím a ubližujícím, lidem, o nichž se nám někdy vkrade myšlenka, že bez nich by snad na světě bylo ostatním lépe.

Zvlášť v Lukášově evangeliu je tento apel lásky zdůrazněn. Možná i proto, že jeho prvními adresáty byli křesťané, kteří se již ocitli v situaci pronásledování ze strany okolního světa. Protože právě v takových situacích, kdy člověka někdo nenávidí, nepřijímá, proklíná, okrádá, ubližuje mu, bije ho či jen o něco neomaleně prosí, (právě tehdy) by měl člověk, Kristův učedník, milovat. I své nepřátele a nepřátele ostatních, agresory. Právě tehdy se láska má osvědčit jako skutečná láska, ukázat se, zda jí skutečně je.

Láska přeci není jen opětováním lásky druhých. Opravdová láska je nejprve dáváním i bez opětování, dokonce i bez přijetí. Láska dává i tehdy, když se nedaří, pravá láska se dává i těm, kteří si ji nezaslouží. A tak dále. Protože je nejen eros (láska k tomu, co těší), nejen fília (láska vzájemná) ale především agapé (láska i jen sama dávající).

Tak totiž miluje Bůh, taková je láska Boží, maximou jejíhož zjevení je kříž Pána Ježíše. Ten je vítězstvím dobra nad zlem, lásky nad nenávistí. Což v případě kříže není fráze, nýbrž tajemství víry. Proto se kříž stal i maximou zjevení, jaký je Bůh a kým má být člověk v tomto světě: až na kříž milujícím. Takový byl bohočlověk Ježíš Kristus, který zemřel a z mrtvých vstal, takovými – aspoň nepatrně – máme být i my.

Jen dobrem lze skutečně přemáhat a reálně eliminovat zlo, vykořeňovat je ze světa, zakončovat řetězce jeho předávání, dostávat je pryč ze světa lidí. Aspoň trochu, aspoň z našich mikrosvětů.

Což – jako jeden za všechny – na konci středověku geniálně a jedinečně vystihl Petr Chelčický. Z hrůzy nad brutálními násilnostmi radikálních husitů tento drobný jihočeský vzdělaný a zbožný šlechtic přeci překrásně podtrhl ve svých spisech právě evangelijní apel neodporovat zlému, přinejmenším ne zlem. Tezi, která se stala tak drahou následně vzniknuvší Jednotě bratrské. Tezi, která vychází jednoznačně a bez jakékoli pochyby z evangelia a která by měla být drahá všem křesťanům, včetně nás katolíků, úplně všem lidem dobré (Boží) vůle všech dob.

V době tak složité, nepřehledné a asi i bezprecedentní, jako je doba dnešní, v čase, kdy se mnohde na světě válčí anebo války hrozí, a to třeba i obrovské, v době, kdy hrozí mnohé další globální katastrofy různých etiologií, včetně ekologické, v době, kdy se nás pro to všechno zmocňuje i strach, zvlášť v takové době je dobré tento evangelijní apel slyšet. Protože opravdu milovat je často to jediné, co i pro přežitelnost světa můžeme učinit my. Dobro je přeci jediné nesmrtelné, protože je vždy nějak Boží, Kristovo, jakékoli skutečné dobro, jakákoli agapé.

Aniž bych se opět jakkoli odvážil mluvit o tom, co mají dělat a jak reagovat státníci tváří v tvář konfliktům a válkám, kdy se bránit silou a kdy mírem, jsem přesvědčen, že pro nás obyčejné lidi tento evangelijní apel platí mnohem jednodušeji a jednoznačněji. Pro konflikty, do nichž se dostáváme my sami, pro mikrosvět, jehož jsme součástí, jasněji platí, že zlo se principiálně (a nakonec i prakticky) může přemoci jedině dobrem. Což je základní křesťanská teologie vycházející ze skutečnosti, jaký je Bůh a co znamená kříž Pána Ježíše.

Ostatně byl-li by nám evangelijní princip nepřemáhat zlo zlem více vlastní, možná bychom byli schopnější správněji odhadnout, kdy přeci jen do nějakého konfliktu vstoupit bohužel musíme, třeba i s použitím nějaké síly nezbytně nutné. Ne že by tehdy princip neodporovat zlu přestal platit, ale v porušeném světě ho zatím není možné asi bezezbytku aplikovat.

Evangeliem jsme tak opravdu zváni se nejprve vždy snažit přemáhat zlo dobrem, snažit se zůstat dobrými, ať se děje, co se děje, milovat i ty, kteří škodí, činit jim dobré a ne zlé, žehnat jim, ne proklínat.

I kdybychom se stokrát „spálili“ a naše dobrota vyšla nadarmo, tak to platí. Třeba pro stoprvní případ, kdy dobro zlo konečně nějak přemůže. Navíc z pohledu Boha a věčnosti se žádné dobro odpovídající na zlo nemůže ztratit; každé dobro, zvlášť reagující na zlo, vždy nějak umocňuje Boží přítomnost na zemi. A ta je nesmrtelná, jako Kristovo Božství.

Že přemáhat zlo dobrem je i v praxi možné, krásně ukazuje starozákonní svědectví v dnešním čtení prvním. Máme před sebou mladého Davida, který se již několikrát osvědčil v Saulových službách, počínaje záchranou před Goliášem. Král Saul však na něj stále více žárlí, strojí mu úklady, pronásleduje ho, chce se ho zbavit. David – i díky Jonatánově pomoci – unikne z Jeruzaléma a jednou v noci spolu s jedním ze svých věrných vnikne do Saulova tábora. Mohlo by se zdát, že sám Bůh mu dal pronásledovatele do rukou, tak danou situaci interpretuje také Abišaj: «Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky». David však Saula ušetří, nevyužije příležitost, aby ho zabil, nejedná stejným způsobem. A zprvu to nepomůže, král dál Davida pronásleduje. Později se dokonce stane ještě jednou něco podobného; Saul si odejde ulevit do jeskyně, v níže je ovšem zrovna skryt David se svou družinou. Ani tehdy David nevztáhne ruku na svého pronásledovatele. A teprve tehdy tento již tolikátý projev Davidova neodplácení zla zlem ale dobrem, projev Davidova milosrdenství přinese své ovoce; tvrdý Saul se nakonec rozpláče lítostí a na Davida již nevztáhne ruku. Ten se následně stane nejenom králem po Saulovi nad Judou i Izraelem, ale pro všechny generace biblickým ztělesněním pravdy, že je opravdu možné neodplácet zlo zlem, odpouštět je, že je možné se vzepřít se zlu dobrem, s Boží pomocí.

Milé sestry, milí bratří, je dobré neodporovat zlu zlem, nýbrž – je-li to jen trochu možné – dobrem. Aktivně i pasivně. Což platí zvlášť tehdy, jsme-li sami v úzkých, jeli nám či jiným křivděno a činěno zle. Kéž David a mnozí jemu podobní jsou nám stálou připomínkou, že to jde, s Boží pomocí…

stáhnout pdf