Slovo k povzbuzení na neděli 6. dubna 2025, na 5. neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

dnes máme před sebou opět krásné evangelium: „Ježíš a hříšnice“ bývá zpravidla nazývané.

Podle biblistů je tato perikopa nejspíš jakousi dodatečnou, nejanovskou vsuvkou do Janova evangelia. Jde ovšem o text patrně starší, než je nejmladší evangelium samo, nikoli o pozdější kompozici. Proto muselo jít o příběh, který se již déle vyprávěl, o svědectví, které již déle rezonovalo v uších a myslích prvních křesťanů. Když se toto vyprávění nakonec dostalo i do evangelia. Tím, že se tak stalo, je potvrzena jeho inspirace Božím duchem.

Mnohé pozdější interprety občas vzrušovala otázka, kdo jen byla ona žena hříšnice. Odtud pokusy o její ztotožnění s Máří Magdalénou, nebo aspoň s ženou v domě Šimona farizeje. Něco takového v evangeliu opodstatnění nemá. Možná schválně v něm totiž není odhalena ženina totožnost. Je před námi prostě jako «žena hříšnice», jako člověk, v němž se nějak můžeme najít všichni.

Ostatně stejně tak nemají v evangeliu jména ani lidé ze zástupu, ani zákoníci a farizeové, kteří ženu před Ježíše dovlekli. Abychom se i v nich – jako ostatně i na jiných místech – mohli přečíst také.

Ptejme se tedy, co nám evangelium říká, v čem k nám příběh o Ježíši a hříšnici promlouvá, jak bychom se v jeho postavách měli najít…

Zaprvé: Pán Ježíš nepřichází, aby hříšníka odsoudil a zničil, ale aby ho zachránil. Něco takového Kristus sám říká v evangeliu vícekrát: «Nepřišel jsem, abych svět soudil, ale abych ho spasil… Nechci, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a byl živ… Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní». A následně to skutky ukazuje.

Jedinečně v dnešním evangeliu. Chce zachránit «ženu dopadenou v cizoložství při činu». V každém případě před společenskou smrtí. V době Ježíšově, pokud se vůbec ještě kamenovalo, pak nejspíš ne až k usmrcení, ale právě pro veřejné zhanobení. Před ním chce Ježíš ženu zachránit. A tím pádem před zkaženým nebo promarněným životem, který by byl veřejného oficiálního zostuzení důsledkem. Určitě ji svým činem a svým slovem «ani já tě neodsuzuji» chce zachránit i před smrtí věčnou, zvlášť vezme-li žena za své Ježíšovo «jdi a už nehřeš».

Zadruhé nám evangelium připomíná, jak setkání s Kristovým milosrdenstvím může člověka proměnit silněji a účinněji než jen slova Zákona, než třeba i ženě jistě dobře známé přikázání Desatera «nezcizoložíš».

Zázrak skutečné proměny lidského nitra a života k  lepšímu totiž povětšinou nezmůže ani to nejlepší moralizování a často už vůbec ne trest. Proměnu nitra člověka, zvlášť takovou, jež by byla trvalá, může spíše způsobit dotek Božího milosrdenství skrze Kristovo lidství.

Můžeme doufat, že se tak stalo i s ženou hříšnicí, že z místa odešla opravdu proměněná podle Ježíšova slova, a už nehřešila. Což by tedy pak vlastně evokovalo ono ztotožnění se svatou Maří Magdalénou, jakkoli bez opory v samotném evangeliu.

V praxi je možná taková proměna leckdy delší, zato však má větší naději, že k ní skutečně dojde.

A zatřetí nám evangelium jasně říká, že nikdo z nás není bez hříchu, že se všichni můžeme najít v zástupu, že nikdo z nás slabých lidí nemůže jen tak po druhém slabém hříšníkovi házet kamenem.

Nehodit kamenem pochopitelně ještě neznamená schvalování zla, ale milosrdenství k druhým, k ostatním hříšníkům. Zvlášť k takovým, kteří se dopouštějí hříchů ze slabosti, snad ne ze zlé vůle. Jako se hříchů v různých podobách, někdy i zlých, dopouštíme i my a také potřebujeme milosrdenství druhých.

To jsou pochopitelně známé věci, mnohokrát opakované, přesto jsou snad vždy hodné našeho rozjímání a hlavně zpytování svědomí…

Možná zkusme připomenout ještě něco, co v samotném textu evangelia není: Co Kristus asi psal do toho písku? To je známá otázka, která také zaměstnávala nejednoho již antického interpreta. Leckdo si ji položil a pokusil se na ni odpovědět: Pán Ježíš na zem musel psát buď hříchy, anebo Boží přikázání. Jeden raně středověký byzantský rukopis Janova evangelia dokonce vkládá podobnou domněnku do samotného textu, když slova «Ježíš se však sehnul a psal prstem na zemi» doplní dovětkem «hříchy každého jednoho z nich».

Součástí původního textu to není, ale vnitřní logiku v analogické četbě Písma svatého to má. Vždyť už někteří starozákonní proroci hovořili o hříších člověka napsaných jakoby na tabulkách. A hlavně samotný titulus crucis je vlastně takovou tabulkou, označením hříchu, ze kterého byl Beránek nevinný lidmi viněn.

I tato úvaha je proto snad hodná našeho zastavení se…

Zkusme se dnešním příběhem nechat trochu vtáhnout:

Jsme-li tedy na místě židů ze zástupu odsuzujícího ženu-hříšnici, buďme o to více otevření takovému živému setkání s Pánem Ježíšem, že ho spatříme, jak píše do země právě naše hříchy a slabosti. To by nás mělo vést k milosrdenství, protože nikdo z nás není bez hříchu, aby mohl hodit kamenem. Každý máme svou tabulku, za kterou bychom se měli stydět a kát.

Jsme-li zrovna spíše na místě ženy hříšnice, zkusme se otevřít se vztahu s Pánem Ježíšem jako s tím, který nás nechce odsoudit, ani společensky dehonestovat či stigmatizovat, ale před tím vším nás – aspoň v našem srdci – chce chránit, a tak zasáhnout svou dobrotou. Abychom i my vstali a ideálně již nehřešili, anebo cestou obrácení aspoň nějak vykročili. Anebo aspoň zpokorněli a stali se milosrdnějšími k ostatním, je-li Kristus tak dobrý k nám.

Ale snažme se být aspoň trochu i na místě Pána Ježíše jako toho, který se dokáže zastat i slabého a hříšného, je-li třeba, který dokáže jít i s vlastní kůží na trh, nastavit sám sebe kamenům namířeným proti někomu jinému, slabšímu. Ne Boží silou, to mohl jen Kristus, ale s Boží pomocí…

Milé sestry, milí bratří, postní doba se již opravdu chýlí ke konci, příští neděle je Květná. Kéž i dnešní evangelium – čtené i v kontextu tolikerých bolestí a utrpení dnešního světa a třeba i našich – je nám povzbuzením se ve zbylém čase necelých dvou týdnů do Velikonoc ještě aspoň o něco s Boží pomocí pokusit: O setkání s Pánem Ježíšem, o otevřenost a touhu po obrácení k dobru, o milosrdenství, o pokoru, o neházení kamenem…

A zakončeme slovy francouzského spisovatele a filozofa Charlese Péguyho. Zdá se, že jsou tak trochu o srdci všech těch, možná i z nás, kteří jsou nějak podobni spíše těm učitelům Zákona a farizeům, kteří před Ježíše předvedli onu nebohou hříšnici a o nichž asi především je dnešní evangelium: «Je něco horšího než mít špatné názory. Je to mít názory hotové. Je něco horšího než mít špatnou duši, ba dokonce i než kazit si duši. Je to mít duši hotovou. Je něco hrošího než mít zvrácenou duši. Je to mít duši zvykovou. Stalo se už, že milost pronikla neuvěřitelnými cestami a neuvěřitelnými milostmi do špatné, ano i zvrácené duše; a stalo se už, že bylo zachráněno něco, co se zdálo ztraceno. Ale nestalo se, aby zvláčnělo něco, co bylo nalakované: aby bylo prolnuto něco, co bylo neprodyšné; aby ssálo něco, co bylo zvykové».

Tato slova – snad podobně jako sama evangelijní scéna – nás nechtějí nabádat, abychom se všichni stali ženami hříšnicemi. Ale chce nás varovat, abychom snad byli raději jimi než těmi, kteří po nich, nevidouce svůj vlastní hřích, chtějí házet kamením. Evangelium nás chce probudit, povzbudit, demaskovat nás a přivést k milosrdenství. Božímu i lidskému…

stáhnout pdf