Slovo k povzbuzení na neděli 29. března 2020…

Biblická čtení: Ez 37,12-14; Ž 130; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45

Milé sestry, milí bratří,

na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal (vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy). I dnešní úryvek se čte především s ohledem na čekatele křtu – za normálních okolností by se dnes při bohoslužbách konala jejich třetí a závěrečná skrutinia. Čte se ale také s ohledem na přípravu obnovy křestního vyznání nás všech, ke kterému se po celou dobu postní máme připravovat, i když letos bohužel většina věřících asi nebude mít možnost se velikonoční vigilie osobně zúčastnit. A tak se nyní zkusme zastavit nad tím, co můžeme a snad i máme i s ohledem na svou nynější situaci v dnešním krásném Božím slově číst.

Vzkříšení Lazara je bezpochyby předznamenáním konečného vzkříšení mrtvých. Pán Ježíš jako Boží syn má moc křísit mrtvé: nyní Lazara, pak především své vlastní lidství a nakonec lidství všech svých věrných (a nechme nyní zcela stranou tajemství, kdo všechno a jakými způsoby tito „jeho věrní“ jsou). Tímto směrem zaměřuje naši duchovní pozornost i čtení první, starozákonní zaslíbení vzkříšení mrtvých z pera proroka Ezechiela.

Lazarovo vzkříšení má ale i další rozměry. V jeho případě – podobně jako i případě těch ostatních dvou novozákonních zázraků – nejde totiž o stejný druh vzkříšení jako v případě Kristova zmrtvýchvstání anebo jako v případě spásy nesmrtelné duše po smrti a dovzkříšení těla na konci věků. Lazar je zázračně vrácen zpět ještě do tohoto života.

Jeho nový život je na jednu stranu ten samý jako předtím, je vrácen do stejného života, který jednou bude stejně uzavřen smrtí: Lazar pak znovu zemřel a je v nebi (je uctíván jako svatý). Ale na druhou stranu právě jeho pozemský život dostal docela novou kvalitu: Lazar už nadosmrti bude ten, který byl Kristem zázračně vzkříšen, a tato událost bezpochyby ovlivnila celý zbytek jeho života, jeho přátelství s Kristem (podle legend se Lazar skutečně stal věrným vyznavačem a hlasatelem Krista a měl nakonec zemřít mučednickou za Domiciánova pronásledování).

Ne nepodobné je to s naší křestní proměnou: vyznáváme, že umíráme starému způsobu života (hříchu, sobectví, zlu, svévoli) a jsme vzkříšeni Boží milostí k novému životu (k víře, naději a lásce). Život po křtu se odehrává stále na této zemi, často dokonce ve stejném prostředí a se stejnými lidmi jako před ním, ale měl by být nový, více Boží, více Bohem živý, Kristu podobnější. V tom spočívá křestní proměna, novost křesťanského života. A právě ta – díky naší slabosti, která nám zůstává i po křtu – musí být stále Boží milostí obnovována: svatou zpovědí („pracným křtem“, jak se také nazývá), obnovou křestního vyznání, lítostí, modlitbou a touhou.

Pro čekatele křtu může být tak dnešní evangelium dalším povzbuzením jejich touhy po křtu. Jistěže jsou už nyní díky víře, kterou Boží milosti již delší dobu otevírají svá srdce, Božím Duchem oživováni, ale přesto křtem se jejich přátelství s Kristem stane ještě silnějším a hmatatelnějším, budou mu blíž.

Pro nás všechny ostatní, už (dávno) pokřtěné, je dnešní evangelium zase připomínkou, že celé naše křesťanství, náš vztah s Pánem Ježíšem by se měl stále projevovat v našem životě jako jeho stálá Boží novost. Tu je třeba stále obnovovat, o obnovu prosit.

V tom všem je nám Lazar vzorem. Svébytně to vystihl ve svém fiktivním – a z křesťanského hlediska kontroverzním – románu Poslední pokušení Nikos Kazantsakis: Židé po vzkříšení Lazara, které se rozkřiklo, ho přicházejí zabít, aby zničili toto živé svědectví Kristovy Boží moci. Než tak učiní, jeden z nich, Barabáš, se ho zeptá, zda lepší byla smrt anebo život. Lazar odvětí něco ve smyslu, že ani neví, že je to vlastně stejné…

Kéž by i náš pozemský život se stával stále více podobné tomu nebeskému. Kéž bychom zde na zemi žili stále více podobni nebešťanům, ke slávě Boží a službě lidem, v živém přátelství s Kristem. Tak by z našeho křesťanství mohl mít prospěch celý svět kolem nás… Sami na to nemáme, potřebujeme Boží pomoc, vzkříšení z mrtvých zpět do tohoto života, křestní proměnu a její neustálou obnovu. Čím více k ní bude docházet, tak tím méně také smrt, až jednou přijde, nám bude nahánět hrůzu, ale stane se radostným odchodem do plnosti bytí, k Bohu. Kéž bychom tak mohli se sv. Terezií z Lisieux (jednou) vyznat: „Pro mne si nepřijde smrt, ale Bůh. Smrt není nějaký přízrak anebo hrozná příšera, jak se znázorňuje na obrazech. V katechismu se říká, že smrt je odloučení duše od těla, nic jiného“.

stáhnout pdf