Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle postní – pojmenovaná Laetare podle vstupní antifony Laetare, Jerusalem, „Vesel se, Jeruzaléme“ – před námi opět rozevírá krásná biblická čtení.

Ve starozákonním máme před sebou úryvek z Druhé knihy kronik. Při bohoslužbě ne příliš často čtené Knihy kronik opakují a rozvíjejí to, co čteme i v jiných knihách starozákonních dějin; začínají stvořením světa a končí babylónským vyhnanstvím. O něm je i dnešní text. Shrnuje důvody poroby Jeruzaléma a následného vyhnanství, pokorně je interpretuje jako důsledek nevěrnosti Hospodinu a končí začátkem návratu do Zaslíbené země.

Zaprvé nám tak připomíná známou pravdu, že každé utrpení, dokonce i takové, které si člověk sám nějak způsobí, se mu nakonec může stát Božím požehnáním. Může se stát důvodem jeho vnitřní proměny, může ho přivést k pokoře a milosrdenství, k návratu k Bohu. Ne nepodobně tomu, jako se babylónské vyhnanství stalo nakonec požehnáním pro celý Izrael. Ostatně že právě ve vyhnanství se probouzí touha po návratu k Bohu a může se měnit lidské smýšlení k lepšímu, svědčí i následný žalm («při řekách babylónských»), jeden z nejpůsobivějších ze všech sto padesáti.

A zadruhé nám dnešní první čtení říká, že kýžená Boží pomoc či Kristovo navštívení mohou k člověku přijít z docela nečekané strany, odkud by se člověk ani nenadál. Ne nepodobně, jak se to stalo v případě ediktu dovolujícího návrat vyhnanců do vlasti, který roku 538 př. Kr. vydal perský král Kýros. Ač pohan, stal se Božím nástrojem, mesiáškou postavou, jedním z předobrazů Krista. Je dobré být i něčemu podobnému otevřen, nečekanou a třeba i docela nenáboženskou pomoc umět vnímat také jako Boží. A zároveň se chtít takovou nečekanou – již křesťanskou – pomocí druhým lidem stávat…

Ve druhém čtení otevíráme List Efezským. Přečtený úryvek je jedním z pavlovských shrnutí samotného základu křesťanské existence, primátu milosti. «Milostí jste tedy spaseni skrze víru». To je formulace, která v dějinách teologie i církve sehrála svou velkou roli, stala se biblickým zakotvením Lutherova principu sola fide, že jen vírou je člověk spasen. Na což odpověděl katolickou naukou o ospravedlnění, o nutnosti i spolupráce člověka s Boží milostí Tridentský koncil. Buď jak buď, v každém případě nám Pavlova slova říkají, že Boží milost vždy předchází, provází a vede k naplnění každou naši dobrou snahu. Jako Boží síla vyvěrající z živého vztahu člověka s Bohem, Kristem, jako síla vedoucí k dobru a ke spáse.

«Jsme přece jeho dílo stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě» pokračuje text. I to je projev primátu milosti, že Bůh nás stvořil, do života povolal, abychom konali dobro, které on sám pro každého z nás připravil, předurčil. Je na nás, abychom toto dobro našli a s Boží pomocí je vykonali.

Vnímání času jako předem naplněného Bohem připraveným dobrem, jež je nám uloženo v čase života najít a vykonat, vyjadřuje naše poslání ve světě: Chtít přijít na to, co dobrého můžeme vykonat, jakým dobrem naplnit čas své existence, jak využít své síly. Ptát se nejlépe každého rána, k čemu dobrému nás Bůh dnes volá. A s jeho pomocí, která je již předem také připravena, se příslušné dobro snažit také vykonat. Aspoň nějak.

Čas je nám dán k proexistenci a nikoliv k prokrastinaci, řečeno jinými slovy.

Skutečnost, že ještě žijeme, můžeme také chápat, jakože jsme ještě všechno určené dobro nevykonali, že pro ně nás zde na zemi Bůh chce stále mít. Jistěže, v důsledku své slabosti nikdy nevykonáme dobro všechno, spoustu času jsme již promarnili a obrovské množství dobra nevykonali, často způsobili i jeho opak, zlo. Přesto stojí za to se o dobro stále znovu snažit, abychom s Boží pomocí vykonali ještě aspoň nějaké, byť sebenenápadnější. Jakékoli vykonané dobro, i pozdě či dodatečně vykonané, má smysl…

V evangeliu nasloucháme Kristovým slovům podle Jana, závěrečné části Ježíšova nočního rozhovoru s Nikodémem, farizejem, členem velerady, který ze strachu před ostatními vyhledal Pána Ježíše v noci, pod rouškou tmy.

Nejprve z Kristových úst zazní předpověď kříže, jeho vyvýšení, největšího zjevení Boží lásky: «Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný». A pak vysvětlení, proč se člověk někdy zdráhá ke Kristu, skutečnému Světlu přijít: «Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu».

Kříž, stálý pohled na kříž, každé znamení kříže nám mají být připomínkou Boží lásky. Kříž se má stát formou i naší pozemské existence, naší proexistence, našeho života pro Boha, dobro a pro druhé, způsobu života přinášejícího i oběť, je-li jí zapotřebí.

Kříž, jak rozjímali již i nejstarší církevní otcové, je i základní strukturou světa, bodem, který spojuje zemi s nebem, horizontálu s vertikálou: «Pohlédneme-li na cokoliv ve světě, je snad možné, aby to bylo spravováno nebo mělo soudržnost bez této podoby (kříže)? Moře totiž nelze křižovat, pokud toto tropaion, které se nazývá plachtou, nezůstane na lodi neporušeno. Zemi bez něho nelze orat, havíři a řemeslníci nemohou svou činnost vykonávat bez nástrojů, které mají tuto podobu. Lidská postava se od těla nerozumných zvířat neodlišuje ničím jiným než vzpřímeným držením a možností rozepnout ruce, jakož i tím, že v její tváři od čela vystupuje nos, jímž u živého člověka prochází dech a který nemá jinou podobu než podobu kříže». Jako jeden za všechny vyznává svatý Justin, první z církevních otců, který se pokusil propojit křesťanskou teologii s filozofií, i aby ukázal, jak celý svět i jeho poznání ukazují na Krista a jeho kříž.

A že člověk konající zlo, respektive nekonající dobro, se často bojí světla, nechce se mu na ně jít, aby nebyl odhalen, zbyla-li mu aspoň špetka soudnosti, je asi celkem zřejmé. I v tom můžeme hledat důvod, proč se někdy za Pánem Ježíšem přijít zdráháme…

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom za Pánem Ježíšem přišli a i z dnešního Božího slova si něco odnesli, každý nejlépe to, co pro svůj každodenní život v nynější době nejvíce potřebuje. Zvlášť pak pokud v dnešním Božím slově najde něco, co mu přinese radost, co ho potěší, má-li se dnešní neděle i nám všem stát radostnou nedělí Laetare:

Ať už je to vědomí, že i těžké věci se mohou nakonec stát požehnáním a že i zdánlivě profánní může být Boží a Mesiášské (první čtení). Ať už je to připomenutí, že veškerý čas, který je nám dán, je předem v Boží mysli naplněn dobrem, které my máme vykonat, a milostí, která je nám k jeho uskutečnění nabídnuta, a proto že žádný život v čase za jakýchkoli okolností nemůže být zbytečný a marný (druhé čtení). Anebo pohled na kříž, maximu zjevení Boží lásky, základní strukturu stvořené existence a základní podobu naší proexistence, pohled, který je tak důležitý (evangelium).

stáhnout pdf