Slovo k povzbuzení na neděli 11. prosince 2022, na Třetí neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

liturgie třetí neděle adventní, neděle nazvané podle své vstupní antifony Gaudete („radujte se“), je vlastně celá prodchnuta radostí; z blížících se svátků a kéž by i z větší blízkosti Boží. Radost se prolíná celou bohoslužbou; rezonuje v mešních modlitbách, zvlášť v té vstupní, odráží se ve světlejší barvě bohoslužebného roucha a zaznívá především z Božího slova. Zkusme tedy právě na ně zaměřit svou pozornost…

V prvním čtení otevíráme – jako skoro po celý advent – knihu proroka Izaiáše. Už starými církevním otci byl nazván starozákonním „evangelistou“. Sice s trochou nadsázky, ale velmi příznačné, protože ze všech svatopisců Starého Zákona toho o příchodu a působení Mesiáše předpověděl zdaleka asi nejvíce. Není tudíž divu, že právě z proroka Izaiáše v době, kdy si připomínáme čekání věků na Kristův příchod, čteme při mši svaté nejčastěji, ve všedních dnech i o nedělích.

Dnes máme před sebou další překrásné Izaiášovo zaslíbení. Je z 35. kapitoly, z první a nejstarší části knihy. Je to proroctví, které zaznělo už někdy v polovině 8. století před Kristem. Již tehdy, v době svého prvního zaznění a ještě více v dobách následujících se stalo pro Izrael jedním z největších prorockých zaslíbení Mesiáše, jedním z impulsů k dychtivému očekávání jeho příchodu. Jedním z jasných příslibů co učiní, až přijde, a podle čeho se také pozná: «Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť… Zaplesá, zavýská… Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého».

Jedinečně se Izaiášovo proroctví naplnilo během Kristova pozemského působení: Vždyť Pán Ježíš přinášel útěchu, kamkoli přišel, zvlášť všem zarmouceným a nemocným. Ujímal se různě zdeptaných, i těch vlastní slabostí, zastával se vylučovaných ze společnosti, i kvůli jejich hříchu. Odpouštěl hříchy, vyháněl zlé duchy a uzdravoval nemocné, že mu mnohé přinášeli. Zval všechny k sobě, že je občerství.

Podle toho všeho už jeho současníci mohli uvěřit, že Ježíš je opravdu On, očekávaný Mesiáš. I Janu Křtiteli mělo ještě zřejměji a radostněji dojít, koho to vlastně pokřtil: «Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst» říká sám Kristus Janovým učedníkům v dnešním evangeliu.

Ježíšovy zázraky, jak věříme, se tak staly skutečným a jedinečným naplněním starých proroctví, znamením, že Ježíš je Mesiáš, dokonce Boží Mesiáš, že jiného už není třeba, že jiný už nepřijde Zázraků se stalo tolik, že svědectví o nich stačí všem dalším generacím k uvěření, k otevření srdce víře v Pána Ježíše.

V době pobiblické i v době nynější se proto zázraky, jak o nich čteme v evangeliu, dějí spíše jen výjimečně, možná většina z nás ani žádný takový ani nezažila. Dějí se však zázraky jiné, na první pohled určitě méně vnímatelné, ale ve skutečnosti ještě důležitější a hlubší. Takové, ke kterým ty evangelijní směřovaly, když měly člověku pomoci k víře, že Ježíš je Boží Mesiáš, vtělená Boží Láska, Kristus, který proto nabízí zázrak nejdůležitější: potěšení, posílení a uzdravení našich srdcí a duší, jejich vnitřní proměnu k lepšímu, odpuštění hříchů.

Ano, toto se opakuje stále, mnohokrát jsme to slyšeli. Jenže křesťanství o proměně člověka k lepšímu opravdu je, a proto je třeba tyto věci asi stále opakovat…

Dnešní Izaiášovo mesiánské zaslíbení nám totiž znovu připomíná, jak se nejdůležitější zázrak proměny také může a má projevit, co má přinést člověku i světu: Jako vnitřní útěcha, tak důležitá zejména ve chvílích vyprahlých a těžkých, útěcha, kterou je možné dát i dál, rozdělit se o ni («zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť»). Jako otevření očí duše pro vidění Boha i druhých lidí («slepí vidí»), jejích uší ke slyšení Božího slova ve všech jeho podobách («hluší slyší») a jako odemknutí jazyka srdce k pravému a dobrému slovu, které se pak bude moci ozvat i z našich úst či projevit pomocí jiných způsobů komunikace («zaplesá jazyk němého»).

Zvlášť krásný je pak obraz, že «chromý poskočí jak jelen». Pán Ježíš během svého pozemského působení uzdravoval tělesně chromé, jak čteme tolikrát v evangeliu. Tentýž Pán Ježíš chce podivuhodně uzdravit i chromou duši člověka ve všech dobách, odchromit ji, učinit ji znovu života a pohybu schopnou, dát jí znovu se rozeběhnout životem, radostně za Bohem, dobrem a druhými lidmi.

Jak se opravdu může stát, jak jsme všichni Boží láskou zváni zakusit, pokud se nám podaří se této proměně – proměňujícímu Pánu Ježíšovi – aspoň trochu skutečně otevřít.

Obraz odchromení duše či srdce jakoby zahrnoval v sobě všechny ostatní obrazy. Odchromená duše má chuť žít, chuť něco činit, odchromené srdce chce znovu milovat, jít v ústrety Bohu, světu, druhým lidem. Hýbat se, odchoromená duše může neživořit, ale začít opravdu žít, s láskou, s rozeběhnutím se z lásky, což vždy přináší radost. Vždyť pohyb a život mají v sobě velmi blízko, pohyb je znamením života. Pohyb a láska mají k sobě snad ještě blíže, neboť láska je pohybem k Bohu, lidem a světu. Odchromená duše pak může i více vidět, slyšet a mluvit.

Není proto mnoho důležitějších věcí než odchromení srdce člověka. Ať už zchromlo, čím zchromlo; třeba i nesením sebe samého, třeba i vlastní slabostí a hříšností, zlozvykem, anebo tíží osudu, vinou druhých lidí či okolností života, špatným zacházením, životní smůlou. Každé odchromení však může být – aspoň nějak, v hloubi – Boží dobrotou uzdraveno.

Možná je dobré si dnes opět připustit a přiznat, že všichni jsme povětšinou nějak chromí, někdo méně, jiný více. Všichni proto – povětšinou stále a opakovaně – potřebujeme zázrak odchromení. Není snad důležitějšího příchodu Pána Ježíše, jemuž bychom se všichni měli tak snažit být vědomě otevřeni jako tomuto, dávajícímu chromé duši poskočit jako jelenovi, vyprahlé duši rozkvést a zajásat. Protože na stavu srdce, na jeho vnitřní síle žít, hýbat se, konat, běžet vlastně závisí mnohé. Jaký je náš život, jak se chováme, zda se ještě o něco dobrého snažíme, zda umíme radost. Anebo zda se jen necháme smutně či dokonce znuděně vláčet životem. Kdo má sílu žít, má naději, že bude sílu k životu i nějak rozdávat.

Odchromená duše má také větší Boží sílu nést těžkosti života, milovat, stále znovu se rozebíhat za Kristem, dobrem a druhými lidmi. Dávat sílu žít druhým. Ne okázale, ne spektakulárně, ne uměle, falešně a hlavně ne jen kvůli sobě. Ale z lásky a také pro radost ze života, který má. I když třeba je těžký. Odchromená, neparalyzovaná duše má také větší naději vstát, když upadne, když zhřeší, a s o to větší silou se pak snažit milovat Boha a lidi, slovem i činem.

Milé sestry, milí bratří, kéž by nás obraz, že «chromý poskočí jak jelen», dnes opravdu zasáhl. A vzbudil v nás touhu, aby se uskutečňoval aspoň nějak v naší duši, našem srdci, v našem životě.

Odchromení duše je předně darem, zázrakem Božím. Ale Bůh prostě dává své dary vždy nějak v návaznosti na naši otevřenost a snahu. A o ty jde. Přičemž touto snahou může být nejprve třeba nějaké předsevzetí, v čemže konkrétně se ještě ve zbylé části adventu zkusíme rozeběhnout za Bohem a v čem za svými bratřími a sestrami, zvlášť za těmi, ve vztahu k nimž naše duše nějak zchromla. Přičemž takové rozeběhnutí je vždy nějakým činem, prostorem lásky k Bohu a lidem.

Jsme dnes teprve v polovině adventu, letos je nejdelší možný. Polovina čehokoli je vždy okamžikem, jedinečnou příležitostí k zastavení se, k reflexi nad již uběhlým, ke zhodnocení a ještě více k pohledu dopředu. Možná není náhodou, že letos v této polovině je neděle Gaudete, která nám přináší Boží slovo, jaké přináší, která nás jím má pohnout k radosti.

stáhnout pdf