Slovo k povzbuzení na neděli 12. ledna 2025, na svátek Křtu Páně – C

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, událost, která se dle evangelia odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, nejdelší údobí jeho života, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a s jinými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Křest je završením Kristova dětství a mládí, předělem k veřejnému působení. Je dalším ze zjevení, z epifanií Boží slávy. V tomto smyslu patří ještě spíše k Vánocům, kdy se Boží sláva začala ukazovat. Nejprve pastýřům, pak mudrcům a po mnoha letech ji na Ježíšovi rozpoznává i Jan, když ho křtí. Příští neděli uslyšíme o vychutnání si Boží slávy ve vodě proměněné ve víno na svatbě v Káně, při prvním zázračném znamení, jež Ježíš – podle Jana – učiní. To vše jsou Boží epifanie, zjevení Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení, jak je detekovala už starokřesťanská četba. Na křesťanském Východě je Boží epifanie vztažena dokonce předně na dnešní svátek, na svátek Kristova křtu.

Křest Páně má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá.

Zaprvé Ježíšův křest opravdu znamená předěl. Od té chvíle budou moci mnozí lidé zakusit skrze Krista blízkost Božího království a jeho slávu. Někteří starověcí interpreti této evangelijní události byli dokonce přesvědčeni – zejména pro slova z nebe «Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení» – , že teprve v tomto okamžiku je Ježíš přijat plně za Božího Syna, že teprve v této chvíli do něj vstupuje plnost Boží zázračné síly a že proto teprve od této chvíle se začne Boží sláva ukazovat všem, kteří ji jen budou chtít spatřit. Je sice pravda, že takováto adopcionostická četba nebyla církevní tradicí nikdy přijata, ba byla označena za velkou herezi, nicméně cosi do sobe má. Ne tedy v ontologickém smyslu, kdo je Pán Ježíš – věříme, že již od okamžiků početí v lůně Panny, od vtělení je bohočlověkem – , ale v akcentu na přelomový význam Kristova křtu pro nás.

Zadruhé Pán Ježíš ve svém křtu v Jordáně jakoby shrnul celou svou pozemskou existenci, jak to také přečetla už starobylá křesťanská tradice: Ponoření do vody má znamenat jeho smrt, vystoupení z ní jeho zmrtvýchvstání a otevřené nebe jeho Božství, jedinečné synovské spojení s Bohem Otcem. Kristovým sestoupením do vod Jordánu byly jeho vody posvěceny a spolu s nimi nějak i veškerá voda, místo počátku života na zemi.

I proto náš křest – počátek zvláštního Božího života v nás – by měl předznamenávat, určovat celý náš život. Kristova přijatá přítomnost by měla vše živé v nás a kolem nás posvěcovat, ba prosvěcovat. Náš křest je tajemným ponořením do celého Ježíšova života ústícího do Velikonoc, křest vodou v sobě nese vždy nějak i křest krví, volání k lásce, která se rozdává.

Pán Ježíš se před svým křtem zařadil do zástupu hříšníků přicházejících k Janu Křtiteli. Aby i tím nám dal znamení.

Nejen toho, že křest je i na odpuštění hříchů, ale i skutečnosti, že teprve pokora, uznání vlastní slabosti i hříšnosti a hlavně pokorné vědomí nevýjimečnosti vzhledem k ostatním lidem, vědomí naší bytostné rovnosti s nimi, (že teprve pokora) může otevřít naše srdce Božímu působení. Jedině pokora otevírá člověku nebe.

A konečně je Kristův křest ustanovením svátosti křtu, zejména jeho svátostné materie (vody) a svátostného gesta (ponoření).

Křtem vodou se my – lidští synové a dcery, slabí a hříšní lidé – stáváme jedinečně Božími dětmi, jsou nám odpuštěny hříchy a chce v nás být zapálen oheň Božího Ducha, oheň Boží lásky. Křest nám křesťansky otevírá svět Boží. Což je možná jeho nejpodstatnější rozměr, který se v nás má stále znovu obnovovat.

V Lukášově svědectví – to je jeho specifikem – se nebe nad Ježíšem otevřelo ve chvíli, když se modlil. Ježíš byl Janem křtěn modle se. Lukáš častěji zaznamenává, že se něco podstatného děje, právě když se Pán Ježíš modlí. I Boží Syn se modlil, nemohl se jako člověk nemodlit, když celé jeho lidství bylo spojeno s Božstvím.

Tento detail Ježíšova křtu nám připomíná, že modlitba je základní formou komunikace člověka s Bohem, která by měla provázet celý náš život, všechny naše činnosti. Včetně přijímání svátostí, protože je to teprve modlitba, jež naše nitro otevírá jejich plnější účinnosti. Modlitbou může být i náš křest, vztah s Bohem oživen.

To vše a jistě mnohem víc snad můžeme číst jako důvod, proč Pán Ježíš chtěl být a také byl Janem Křtitelem v Jordánu pokřtěn. Jako Boží Syn, nám podobný ve všem kromě hříchu, nemusel být pokřtěn, ale chtěl být pokřtěn. Pro nás, kvůli nám a pro naše dobro. Jako ostatně jedině proto již sestoupil z nebe a stal se člověkem, křehkým dítětem.

A právě toto nemusel, a přesto to chtěl a udělal – něco, co se sice zdá být nenápadným a možná v biblické logice samozřejmým – by nás znovu mělo nějak zasáhnout. Zvlášť když se jedná o souvislost se křtem Pána Ježíše ustanovujícím náš křest, počátek naší křesťanské existence. Zvlášť když při Ježíšově křtu toto nemusel, a přesto udělal je tak patrné.

Učinit něco jen tak, bez povinnosti, bez nucení, bez postranních osobních úmyslů a prospěchu, jen s ohledem na druhého a v jeho prospěch, je přeci jednou z nejkrásnějších charakteristik lásky. A právě k ní by nás vztah s Bohem měl vést a proměňovat. Nezištná láska je oheň Ducha svatého v našem životě, neboť nezištný čin z lásky je charakteristikou Božího bytí jako Trojice a veškerého Božího činění, stvořitelského i vykupitelského.

Činy nezištné lásky nás proto nejvíce připodobňují Bohu, s nímž se nám křtem otevřel jedinečný vztah. Schopnost a ochota k nezištným činům lásky by tak měla být jedním z prvních ovocí naší existence proměňované křestní milostí.

Krásně a jedinečně něco takového formuloval na konci vrcholného středověku například i svébytný dominikánský teolog a mystik Mistr Eckhart. Volně a neuměle parafrázováno: Aby člověk mohl dosáhnout opravdu Boha, musí milovat čistě, což předpokládá, že se z lásky k Bohu a lidem vzdá postupně všeho, co je nakonec sebeláskou, tedy všeho, v čem jde jen o něj, včetně touhy po vlastní věčné blaženosti; protože jen když tak bude milovat, nezištně, může – jakoby mimochodem – Boha i blaženost dostat.

Milé sestry, milí bratří, Kristův křest na přelomu jeho skrytého života a začátku veřejného působení je skutečně – vedle mnoha jiného – jednou z nejkrásnějších epifanií Boží slávy, Boží lásky, protože jedinečně zjevuje její nezištnost. A tím ustanovuje, že ponoření do vztahu s Bohem skrze Krista křtem by k aspoň trochu takové lásce mělo vést.

Kéž by nás proto tato epifanie zasáhla a vzbudila v nás oheň touhy po aspoň trochu podobné nezištnosti, kéž by v nás zapálila oheň síly být nezištnými, a dala nám z toho jiskru radosti.

Kéž by právě k tomu nám tedy pomáhala naše pokřtěnost otevírající nám – a kéž by i našemu okolí – jedinečně svět Boží.

A určitě by i nám prospělo, kdybychom se jak před každým svým veřejným působením, před každým svým jednáním s ostatními lidmi a se světem, tak i při každém přijímání svátostí, (kdybychom se) aspoň na okamžik podívali do nebe modlitbou, jako Pán Ježíš učinil při svém křtu v řece Jordán…

stáhnout pdf