Slovo k povzbuzení na neděli 13. března 2022, na Druhou neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich duchovními důrazy – v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, v cyklu B je to důraz na kajícnost a pokání, letos je akcent položen na prohloubení duchovního života – , tak na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře:

Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků – Petra, Jakuba a Jana – na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor), aby byl před jejich zraky proměněn. Apoštolům z něj najednou zazáří jeho Boží sláva, sláva Božího Syna. S ní je jim zjeveno, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš), a že je zároveň větší než oni (proto není možné postavit tři stany pro sobě rovné učitele, jak bylo židovským zvykem). Tři apoštolové, i když nerozumí, mohou tak spatřit, jak jim z Ježíšova lidství, které již znají, nově zazáří i jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady»). Třeba i proto, aby v době, až sestoupí z hory, v době těžkostí i obyčejného života, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a útěchu. Stalo se tomu tak jednou za celou dobu Ježíšova veřejného působení…

Ježíšovo proměnění na hoře má bezpochyby celou řadu rovin, významů a možností výkladu. Krom toho, že je svědectvím o jedinečné a víckrát se nezopakované zkušenosti tří apoštolů, je i jakýmsi prototypem a vzorem jakékoli další křesťanské zkušenosti, mystického setkání s Pánem Ježíšem, mystického zážitku (chceme-li).

V každé autentické křesťanské zkušenosti se totiž nějak musíme setkat s Kristovým lidstvím. Jinak to ani nejde, naše vnímání je vždy nějak vázáno i na tělesné smysly, i duchovní svět vnímáme jejich prostřednictvím. Jedině z Kristova lidství, jeho vnímatelné přítomnosti nám může – více nebo méně jasně – zazářit Kristovo Božství. Ne nepodobně, jako se to stalo apoštolům na hoře proměnění.

Co je tedy ono Kristovo lidství dnes, když věříme, že Pán Ježíš na nebe vstoupil?

Jsou to vždy vnímatelné elementy jeho přítomnosti mezi námi. Jí je zaprvé křesťanství se vším, co k němu podstatně patří. Především to jsou svátosti, slovo Boží a posvátná Tradice či společenství bratří a sester (v církvi). Ty vždy totiž tvoří něco smyslově vnímatelného: látka (chleba, voda, olej, lidé…), slovo (svátostné formule či Písma svatého…), gesto (ponoření, vkládání rukou…), společenství (lidí).

Spatření, zakoušení Boží slávy je u těchto Kristových přítomností jednoduše blízké prožitku křesťanské víry. Oné podivuhodné radostné vnitřní jistoty, že Pán Ježíš je v eucharistii a ostatních svátostech opravdu přítomen, že skrze Boží slovo a posvátnou Tradici k nám laskavě a účinně promlouvá, že v církvi – i navzdory někdy až hrozivým hříchům nás, křesťanů – tajemně přebývá a působí. A tak dále.

To je známé a snad i nějak představitelné. Ale možná můžeme a snad i máme jít ve svých úvahách ještě o krok dál, snad i hlouběji.

Kristus se totiž po svém nanebevstoupení a letnicích neskryl jen v křesťanství, byť v něm jedinečně, ale vlastně ve všem, co je, zvlášť v srdci každého člověka. Vždyť už svým vtělením do svého lidství tajemně zahrnul i vše existující, zejména lidství každého člověka. „Pokračováním“ Kristova lidství je tak nejen křesťanství s jeho podstatnými součástmi, ale v jistém smyslu úplně vše, zvlášť lidství všech, člověčenství každého jednotlivého člověka.

I ve zkušenosti bytí, světa kolem nás, a v setkání se s jdruhým člověkem je tak možné spatřit cosi z Boží slávy; protože vše Kristus přijal a zahrnul do svého lidství.

I přeci leckterá filozofie a psychologie pracuje s tím, jak zkušenost bytí, jeho poznání přímo rozechvívá duši člověka, a tak dává odtušit existenci tajemství, jež vše obklopuje. Zvlášť při setkání s člověkem a poodhalení jeho nitra je to patrné. A už to je právě (i třeba ještě předkřesťanský) základ oné duchovní zkušenosti, která začíná už i na obyčejných věcech a lidech zakoušet nekonečné Božství, Kristem do světa nově rozlité.

Pro Karla Rahnera, jednoho z největších katolických myslitelů 20. století, geniálního teologa a filozofa, se právě transcendentní zkušenost stala východiskem jeho dalších úvah, jak o Bohu vůbec mluvit, jak k němu pozvat. Vyšel z intuice, že podstatou každé lidské zkušenosti je proto nejen objevení sebe samého dotykem s okolním světem, ale současně i jasný prožitek sebepřesahu, sebetranscendence. Člověk už od svého útlého dětství, sotva začne poznávat, zakouší, jak vše je obklopeno tajemstvím, poznává svět, jakoby stál stále na břehu nekonečného moře. A právě to už je nějaká první, netematická zkušenost Boha, Krista, děje-li se prostřednictvím světa a lidí.

Důležitý je právě úžas. Už tím, že člověk nad objevovaným žasne, otevírá se Bohu, už tím, že se raduje z druhého člověka, se setkání s ním, otevírá se Bohu v něm přítomnému, zakouší ho, může ho začít milovat.

V křesťanských přítomnostech Krista to pak funguje principielně podobně, jen s (mnohem) větší intenzitou.

Vše to je cosi z onoho spatření Boží slávy; pokorný úžas, že něco je, že druzí jsou, že my jsme, že vše, co má bytí, je obklopeno tajemstvím, protože nese v sobě cosi z Boha, více nebo méně. Že se Kristus skryl do podoby chleba a vína, slova a společenství.

Milé sestry, milí bratří, i tak snad je tedy možné vykládat proměnění Páně na hoře, číst je jako prototyp a vzor jakékoli naší duchovní křesťanské zkušenosti.

Prožitek Boží slávy si ovšem nikdo nemůže navodit sám; to by nejenže nebylo autentické ale bylo by to v jistém smyslu i svatokrádežné. Ale můžeme se nechat Pánem Ježíšem nechat pozvat na horu. Vzhledem k tomu, že vše nějak je (přijato) Kristovým lidstvím, není to jen pozvání k duchovnímu a svátostnému životu, byť k němu je zcela jedinečně (a to je třeba v dnešní době také zdůraznit), ale je to i pozvání k hlubšímu a pokornějšímu vnímání světa a druhých lidí, k otevřenosti, že za vším a ve všech je nějak přítomen Bůh, že vše je obklopeno Božím tajemstvím. Je to pozvání k touze prožít i své vlastní bytí a dotknout se tak Boha. Což vše vyžaduje čas a ztišení, nechání se vyvést na horu…

Ke všemu – jakožto k tajemné přítomnosti Kristova lidství – je tak třeba mít také úctu. Ke svátostem, k eucharistii, k Božímu slovu, ke společenství. Ale i k druhým lidem, ke všem lidem, k jejich osobním tajemstvím, jejich jedinečnosti a svobodě, dále i k přírodě, ke světu, ke všem věcem. Úctu vždy uměřenou míře tajemného Božího přebývání, ale úctu vždy a vpravdě velkou.

Otevřenost zkušenosti Boha ve všem, otevřenost spatření Boží slávy v jejích tolika různých podobách, nás k úctě má vést.

Mimořádně, extaticky, vysloveně mysticky se nám Bůh možná nechce dát zakusit každý den; i apoštolům se jako Bůh dal Kristus takto zakusit jen jednou za dobu svého veřejného působení. Ale nějak se nám Pán Ježíše zakoušet určitě dát chce, protože bez zkušenosti jeho slávy ho nemůžeme mít sílu následovat.

A proto zkusme být programově otevřenější, vnímavější a uctivější vůči Pánu Ježíšovi ve všech jeho přítomnostech. Je to stále týž Boží Syn…

stáhnout pdf