Slovo k povzbuzení na neděli 14. července 2024, na 15. neděli v mezidobí – B

1. čtení: Am 7,12-15
Žalm: Ž 85
2. čtení: Ef 1,3-14
Evangelium: Mk 6,7-13

Milé sestry, milí bratří,

 

evangeliu dnes máme před sebou zprávu o vyslání Dvanácti podle Markova sepsání. S drobnými odchylkami ji najdeme i u Matouše a Lukáše: Pán Ježíš vysílá svých Dvanáct apoštolů do světa, svěřuje jim Boží moc nad nečistými duchy a dává jim pokyny, jak se mají na cestu vybavit, respektive nevybavit, a jak mají s poselstvím evangelia obcházet jednotlivá místa. Apoštolové tak učiní: Jdou do světa, volají k obrácení, vyhánějí mnoho zlých duchů a uzdravují nemocné pomazávajíce je olejem.

Text promlouvá asi nejprve k těm, kterým – nehodným – je nějak svěřena apoštolská a kněžská služba. Nicméně bezpochyby promlouvá i k nám všem ostatním. Jako celek i ve svých detailech. Zkusme se dnes společně zaměřit například na tři z nich

 

Prvním je poznámka evangelisty, že Pán Ježíš své učedníky vysílá «po dvou». V tom je skryto určitě něco víc než jen pragmatičnost, že dva si mohou navzájem pomáhat, že se mohou doplňovat, případně zastoupit, že dva zmohou více než jeden. To vše platí, ale vyslání po dvou je hlubší. Upozorňuje, že schopnost spolupráce s druhými ke službě evangelia patří, že hlasatel evangelia se nikdy nemůže cítit jako solitér, jako jeho jediný zprostředkovatel. Naopak, měl by být schopen spolupracovat i s ostatními, kterým je svěřeno podobné poslání.

Což pochopitelně neplatí jen o explicitním hlásání evangelia, anebo jen o spolupráci v církevních obcích, ve farnostech. Spolupráce lidí dobré vůle je nezbytná u jakéhokoli dobrého díla. Každé dobré dílo, k němuž je člověk Bohem povolán, je vždy nějak Boží, je nějakou – i když třeba jen docela implicitní (ale někdy o to intenzivnější) – formou Kristova evangelia, podobou Kristovy přítomnosti.

A tak zkusme zazpytovat svědomí, jak jsme na tom se schopností spolupráce, se schopností se rozdělit o práci na dobrém díle. Tedy za předpokladu, že se vůbec o nějaké dobro snažíme, že se k dobrým dílům Pánem Ježíšem necháváme vysílat…

 

Druhým detailem, momentem je Kristovo nařízení apoštolům, «aby si na cestu nic nebrali, jen hůl; ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty». Aby se stali poutníky podobnými samotnému Ježíšovi, nezajištěnými na této zemi a spoléhajícími se na Boží prozřetelnost.

I tato výzva se týká nejprve apoštolů, jejich vyslání do světa. Následně pak všech putovních hlasatelů evangelia, zvlášť v dobách prvotního křesťanství, všech misionářů v následných dějinách církve či těch, kteří měli a mají Pána následovat v chudobě zasvěceným životem.

Ale základní výzva k určité nezajištěnosti na tomto světě se opět má týkat všech Kristových následovníků. Jak ostatně vyplývá i z nejednoho Kristova slova určeného všem lidem na jiných místech evangelia. Výzva k nezajištěnosti v putování světem se dokonce týká všech lidí, patří k určitému ideálu lidství, proto podobné výzvy najdeme například u některých antických filozofů vyzývajících k něčemu podobnému své žáky, potažmo všechny lidi.

Doslovně výzva k nezajištěnosti zjevně neplatí všem. Povětšinou musíme mít i nějaké zásoby chleba, nějaké mošny, peníze či vícero bot anebo šatů. Alegoricky, přeneseně však ano. Příliš se nezajišťovat na cestu životem. Určitá bytostná pozemská nezajištěnost totiž ke křesťanské i lidské existenci patří, patří k charakteristice Kristova poutníka, Kristovy poutnice, člověka na tomto světě.

Jsou přeci důležitější věci než pozemská hmotná zajištěnost. Především náš vztah s Pánem Bohem a také vztah s druhými lidmi. A ideály. Ty jsou rozhodně důležitější a bez určité nezajištěnosti – totiž otevřenosti, schopnosti vyjít ze sebe a nechat se překvapit, ba i improvizovat – vztahy a ideály pěstovat nejde. Přílišnou snahou o pozemskou zajištěnost nám navíc právě tyto podstatnější skutečnosti – vztahy – mohou uniknout. Pro úpornou snahu být zde zajištěn, pojištěn a vybaven můžeme přestat vnímat Boha a druhé lidi a s nimi i mnohé ostatní Boží ideály, ona dobrá díla, na nichž jsme povolání spolupracovat. Například díla milosrdenství, lásky, pomoci, spravedlnosti, ty někdy jsou dokonce v protikladu se zajišťováním sebe sama.

Pro přílišnou snahu se zajistit do budoucna nám může uniknout i přítomný okamžik, ten, ve kterém jediném se prožívá vztahBohem i s druhými lidmi, ve kterém se děje vyslání k dobrým dílům, ve kterém se dobrá díla konají, ve kterém se prostě žije.

O nezajištěnost jako životní postoj se třeba trochu snažit. Aktivní snahou se nezabývat příliš pozemskou zajištěností, zkušeností krásy nezajištěnosti se postupně rodí ona bytostná nezajištěnost týkající se nějak všech segmentů lidského života. Nezajištěnost neznamená nezodpovědnost, lehkovážnost, hazard anebo dokonce příživnictví na úkor druhých. Naopak, to je nezajištěnost, která je otevřená a stále hledá: Boha, lidi i dobro. Nezajištěnost stále hledá, proto má naději, že najde a že učiní, co má, protože si nikdy nemyslí, že by již byla u cíle, že by již veškeré dobro bylo vykonáno.

Možná tedy zkusme trochu zazpytovat svědomí i v otázce, jak jsme na tom se zajištěností v nezajištěnosti, s nezajištěností a odhodláním…

 

Třetím možným momentem k rozjímání je zpráva evangelisty, že apoštolové «pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je». V těchto slovech můžeme číst určitý evangelijní základ budoucí svátosti pomazání nemocných, kterou pak popíše apoštol Jakub: «Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce (tedy kněze) a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se nemocný dopustil hříchů, bude mu odpuštěno». Je to pozvání pro nás pro všechny se této krásné svátosti nebát a naopak po ní toužit, požádat o ni, kdykoli vážněji onemocníme. Pro kněze je evangelijní zpráva připomenutím, že udělování svátosti nemocných je součástí jejich poslání, má být jejich kněžskou radostí.

V poslání uzdravovat nemocné však můžeme číst ještě mnohem obecnější povolání týkající se opět nějak nás všech, byť každého trochu jinak. Necháme-li stranou specifický rozměr, který pro sebe v Kristových slovech mohou číst všichni lékaři a zdravotníci, pak poslání pomáhat uzdravovat nemocné je pozváním se například pokusit nějak pomoci různě nemocným lidským vztahům kolem nás. A protože všichni žijeme ve vztazích, poslání se týká všech nás.

Jak se uzdravování vztahů může dít, naznačuje propojení uzdravování nemocných s posláním vyhánět zlé, nečisté duchy. Máme se pokusit vyhánět zlo z našich mezilidských vztahů, nakolik je to komu z nás s Boží pomocí možné, a tak pomáhat k jejich uzdravení a oživení. Samozřejmě s pokorným vědomím vlastní nemocnosti a zloby.

Že je naplňování tohoto poslání opravdu důležité, nám připomíná nejen dnešní evangelium, ale i zkušenost, jak jsou to často právě nemoci našich (vzájemných) vztahů, jež nám brání vidět Boha i druhého člověka, jež nám brání ve skutečném obrácení se k Boží lásce, dobru.

Snažíme se o to aspoň nějak?

 

Milé sestry, milí bratří, jako pozvání ke spolupráci s druhými na dobrých dílech, jako pozvání k určité bytostné nezajištěnosti v tomto světě a také ke snaze uzdravovat nemocné vztahy, vše s pomocí Boží, můžeme dnešní evangelium číst opravdu všichni.

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv