Slovo k povzbuzení na neděli 14. května 2023, na 6. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

máme již šestou (předposlední) neděli velikonoční. Nadcházející čtvrtek oslavíme slavnost Nanebevstoupení Páně a deset dní na to, ode dneška za dva týdny, slavnost Letnic. Biblická čtení tak stále více zacilují naši pozornost právě na dar Ducha Svatého a jeho působení.

První čtení z 8. kapitoly Skutků apoštolů nás přeneslo do doby ještě před Pavlovým obrácením, konkrétně do města Samaří, bývalého hlavního města severoizraelského království, nejdůležitějšího města stejnojmenného kraje rozkládajícího se mezi Judejí a Galilejí. Evangelium tam hlásal jako první jáhen Filip, který záhy poté, kdesi na cestě z Jeruzaléma do Gazy, pokřtil dvořana etiopské královny. Samařany, kteří uvěřili, Filip také pokřtil, nicméně jim pak už nepředal vkládáním rukou dar Ducha Svatého, jak svědčí dnešní text: To museli udělat až apoštolé Petr a Jan, kteří proto do města přišli.

Zprávu o předání daru Ducha Svatého vkládáním rukou Petra a Jana tak můžeme číst přinejmenším jako náznak biřmování. Jako určité biblické zakotvení této svátosti ve smyslu samostatného daru Ducha Svatého, který navíc je možné přijmout i odděleně od křtu.

Dějiny od křtu odděleného udělování svátosti biřmování na křesťanském Západě jsou celkem složité. Zjednodušeně lze říci, že od konce starověku, kdy nad křtem až dospělých jednoznačně převážil křest již novorozeňat a kdy se křesťanství rozšířilo z měst masivně i na venkov, kde ve farnostech působili jen obyčejní kněží a ne biskupové, (od konce starověku se) tak na Západě se postupně ujala praxe, že křest dětí prováděli obyčejní kněží, a to hned po narození dítěte, co nejdříve (quam primum), zatímco udělování biřmování si ponechal biskup. Proto teprve po nějaké době od křtu, až byla příležitost, bylo dítě přineseno či předvedeno před biskupa, aby je obiřmoval. Záhy se tak začalo dít až ve věku, kdy dítě začíná rozlišovat, tedy v nějakých třeba pěti letech, aby z toho „už něco mělo“. Postupem času se pak biřmování odsouvalo na stále pozdější věk, na sedm, devět, dvanáct roků. Od novověku se navíc ještě přehodilo pořadí svátostí, k prvnímu svatému přijímání a potažmo první svaté zpovědi se začalo přistupovat ještě před biřmováním, čímž se biřmování posunulo leckdy ještě na pozdější věk člověka, zpravidla až na samotný práh dospělosti. A tak je tomu povětšinou dodnes.

Biřmování je krásná svátost. Jak říká její jméno, odvozené od latinského confirmatio, biřmování je „upevněním“ všeho křesťanského v člověku, upevněním našeho vztahu s Pánem Ježíšem. Proto je také zvláštní svátostí Ducha Svatého, třetí Boží osoby, Lásky mezi Otcem a Synem.

Vždyť právě skrze Ducha Svatého se Syn stal člověkem, přijal tělo z Marie, působil v síle Ducha Svatého jako jeho „Pomazaný“ (řecky Christos, hebrejsky Mašíjah). Ducha Svatého Pán Ježíš slíbil, že ho pošle místo sebe.

Je to on, Duch Svatý, skrze kterého Kristus i po svém nanebevstoupení s námi, v křesťanství, v církvi, v nás samotných a celém světě zůstal tajemně přítomen. Je to on, Duch Svatý, který je Boží silou lásky, která v nás zapaluje svůj žár, a tak svět, aspoň ten lidský, může udržet pohromadě.

Jelikož veškerá Synova tajemná přítomnost na zemi se tedy stále uskutečňuje silou Ducha Svatého, je i svátost upevnění všeho křesťanského, všeho dobrého Božího v nás lidech specifickou svátostí Ducha Svatého, přímo „pečetí daru Ducha svatého“. Biřmování tak vlastně nemá – narozdíl od ostatních svátostí – nějaký svůj zvláštní, specifický účinek, než právě toto upevnění.

Upevnění všeho křesťanského a hlavně vztahu s Bohem a potažmo s lidmi potřebujeme všichni, protože všichni jsme slabí a křehcí. Biřmování proto pro nikoho není nějakou nadbytečnou svátostí, odměnou za dospělost či svatost. Je naopak Boží pomocí, Božím pozváním se i pomocí svátostí aspoň nějak duchovně dospělými stát, chceme-li zrát ve svém vztahu s Bohem a lidmi. Je svátostí, která nám chce pomoci především ke zralosti v lásce.

I letos bude, dá-li Bůh, biřmování v naší farnosti o vigilii Letnic. Modleme se, prosím, také za naše letošní biřmovance. Je jich devět a Bohu díky za ně.

A pokud ještě někdo tuto svátost nepřijal a je již ve věku k přijetí vhodném, kéž třeba dnešní první čtení se pro něj stane povzbuzením k této svátosti přistoupit, nebát se jí, nepokládat ji za nějak nadbytečnou. I když už je pokřtěný, jak tomu bylo u samařských křesťanů.

Druhé dnešní čtení je z Prvního listu Petrova, z jednoho z takzvaných katolických listů, určených ne nejprve konkrétním adresátům ale rovnou všem. Od samého počátku má tak povzbudit všechny křesťany, ať jsou kdekoli.

Dnešní úryvek nejprve vybízí ke svědectví Kristu, k odpovědi ohledně důvodů naší křesťanské naděje, ovšem «s jemností a skromností». A pak také, abychom jakoukoli kritiku nebrali hned jako útok. Ale nejprve pečlivě zpytovali svědomí, zda kritika adresovaná nám je opravdu pronásledováním pro víru, anebo zda není spíše docela oprávněná, že jsme «udělali něco špatného».

Petrova slova jsou natolik výmluvná a jasná, že asi nepotřebují žádného komentáře. Snad jen sílu je chtít opravdu slyšet. Sílu, jíž je zase Duch Svatý.

Ke svědectví o Pánu Ježíšovi, důvodu naší naděje, k vytrvalosti v protivenstvích, jakož i k vlastnímu obrácení potřebujeme právě Ducha Svatého. On nám chce dát sílu promlouvat, sílu obstát a vytrvat. A zároveň je to Duch Svatý, který odhaluje náš hřích a dává nám se obrátit, tak to říká sám Pán Ježíš na různých místech evangelia.

Evangelium je opět z Ježíšovy řeči na rozloučenou, pronesené bezprostředně po poslední večeři a mytí nohou. Vedle povzbuzení «Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání» slyšíme především právě příslib Ducha Svatého jakožto «jiného Přímluvce», jakožto síly Kristovy přítomnosti v srdcích učedníků i mezi nimi.

Jak víme a jak se často opakuje, dar Ducha Svatého je vlastně jediné, co nám Kristus skutečně slíbil, že nám s jistotou dá, kdykoli ho budeme o to prosit. Aspoň tak to zdůrazňuje svatý Augustin. Ono tomu vlastně nemůže být jinak, nelze to říci pregnantněji, protože darem Ducha Svatého se nám dává Kristus sám, zaslíbiv, že s námi zůstane až do konce světa. V daru Ducha Svatého je tak obsaženo vše: Kristova přítomnost a síla, vše křesťanské a především Boží láska.

I proto jsme si dnes ve světle prvního čtení připomenuli svátost biřmování, „pečeť daru Ducha Svatého“. My, dávno biřmovaní, abychom sílu této svátosti v sobě rozněcovali a upevňovali, abychom toužili po posílení Krista v nás. Například vzýváním Ducha Svatého, prosbou o projevení se jeho darů, jeho ovoce. Letošní biřmovanci, aby se na i na tuto svátost opravdu těšili. Ti, kteří váhají s jejím přijetím, aby byli v tomto kroku povzbuzeni. A hlavně: Abychom všichni zatoužili po upevnění vztahu lásky s Bohem a potažmo i s lidmi a něco pro to také ze své strany učinili.

Ovoce se snad dostaví. Třeba i v tom, o čem jsme četli ve druhém čtení: Ve větší snadnosti a jemnosti svědectví, v síle vytrvat i pronásledování pro víru a dobro, v síle přijmout oprávněnou kritiku a obrátit se. A to – a mnohé další Boží – jsou přeci samé dobré a požehnané věci…

stáhnout pdf