Slovo k povzbuzení na neděli 15. května 2022, na 5. neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

jako každou neděli, máme i dnes před sebou tři biblická čtení:

První čtení ze Skutků apoštolů před námi rozevírá další svědectví o životě prvotní církve, tedy o jejím poletničním uchopení, pochopení a žití evangelia, svědectví o křesťanském životě v jeho původní ryzosti a čistotě. Dnešní úryvek hovoří o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, hlásání Pána Ježíše v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení, z Apokalypsy odhalující skryté Boží pravdy. I kniha Zjevení je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože odráží zkušenost prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování. Janova vidění jsou odrazem a zároveň otevřením prožívání, že Pán Ježíš zůstal lidem tajemně a skutečně blízko, ať se děje, co se děje, že i ve všem trápení života lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu. A těšit se do plnosti nebeské radosti.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato krásná dlouhá řeč je vlastně o křesťanské zkušenosti v době po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost.

Jistě je přemnohé, o čem bychom mohli rozjímat. Zkusme se společně zastavit však pouze nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého zákona. V tomto smyslu nové není, nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš.

Mírou a způsobem milování podle Kristova přikázání je nyní jeho láska k nám, láska, která je Boží, která je uskutečněním Boží lásky, kdy Otec všechno dává Synovi a Syn zase Otci a Duchu svatému. Syn dostává a zase dává celé své Božství v a tím je a je Boží osobou. Nám lidem pak svým vtělením a křížem dal vše, co mohl, sám sebe.

Taková láska je ještě větší – kvantitativně i kvalitativně – než i ta největší možná lidská láska. Ve snaze o takovou lásku dávající opravdu vše, co může, podle Ježíšova příkladu spočívá ona ježíšovská, křesťanská novost.

Jestliže Boží Syn je tedy dáváním všeho Otci jeho Synem a jestliže podobně se dal i nám lidem, pak i člověk se může nejvíce stát sám sebou a posloužit lidem, když začne dávat vše, co je a co může dát, o co se může rozdělit, nemaje navíc nic, co by nebyl dostal. Tak se má naději stávat co nejpodobnějším Božímu Synu, k jehož obrazu a podobě byl přeci stvořen…

«Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme» jsou slova, kterými Pavel a Barnabáš povzbuzovali maloasijské křesťany. Asi je nemusíme chápat, byť se tak v dějinách asi také dělo, jako oslavu utrpení pro ně samé. Utrpení je vždy utrpením, samo v sobě smyslu nemá, bolí, záleží na tom, co s ním člověk udělá, jak je přijme, jak v něm obstojí, v co je promění. Proto slovům apoštolů spíše můžeme rozumět jako povzbuzení nenechat se utrpením zlomit, pokorně a statečně je přijmout, když se není možné vyhnout, dát mu smysl, zejména spojením s utrpením Kristovým.

Uvážíme-li navíc, že opravdová láska – přinejmenším v našem porušeném a poruchovém světě – s sebou vždy přináší nějaký rozměr utrpení, pak slovům «do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme» můžeme rozumět ve smyslu, že do Božího království můžeme vejít jen tehdy, když budeme opravdově milovat. O tom je přeci celé evangelium Pána Ježíše…

«Hle, všechno tvořím nové» jsou slova Boha, Krista, Beránka z nebe, slova zaznívající zvlášť do chvílí zkoušek a těžkostí, do času krize a rozhodnutí, nejen v době sepsání Apokalypsy ale i dnes.

Bůh tvoří, protože je láskou sám v sobě, je láskou vycházející ze sebe uvnitř společenství osob Trojice i navenek vzhledem k jím tvořenému a v bytí udržovanému světu. Otec je pramenem lásky, Syn příjemcem a dárcem lásky, Duch svatý láskou samou. Otec je stvořitel, dárce bytí, Syn je vykupitel, vtělená a ukřižovaná Boží láska. Duch svatý posvětitel, jako síla Boží lásky se rozlévá v našich srdcích. Bůh je láska, proto je, tvoří, vykupuje a posvěcuje.

Jen skutečná láska má sílu tvořit něco skutečně nového, Božího, lepšího. Boží sama ze sebe, lidská s pomocí Boží. I lidská láska, jakákoli skutečná lidská láska má tak v sobě tvůrčí sílu. Svou láskou může každý člověk přispět nepatrným dílem k proměně světa k lepšímu, k zušlechtění svého kolem sebe,  k jeho Boží novosti, ke štěstí a spáse lidí. Jen láska je trvalá a svět zbožšťující. Láska je nejlepší stopou, kterou člověk může zde po sobě zanechat.

Milé sestry, milí bratří, třeba tedy jen tři věty tří dnešních čtení – «Miluje se navzájem», «Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme», «Hle, všechno tvořím nové» – si zkusme vštípit do paměti. Aby nám – klidně jako onen meč Božího slova – připomínaly, že na čem opravdu nejvíce ze všeho záleží, je láska.

Víme to, ví to každý člověk, už Starý zákon nám to řekl, ale teprve Pán Ježíš v Boží plnosti zjevil a ukázal, kam až láska má jít, je-li toho potřeba, až na kříž. Že láskou-dáváním se stává člověk teprve plně sám sebou a proč. Že láska s sebou v našem porušeném světě vždy nese také bolest, kříž lásky. Že jedině láskou lze přetvářet svět, aby už nyní byl začátkem nebe…

Křesťanství je o lásce a není to fráze. Je poznáním Boží lásky, je inspirací k lásce, je silou k lásce, snahou o ni. Pokud by naše křesťanství o lásce nebylo, nejenže svět nemůže poznat, že jsme Kristovými učedníky, ale bylo by navíc opravdu divné, vlastně z naší strany bezbožné. Kéž by bylo raději zbožné a laskavé…

stáhnout pdf