Slovo k povzbuzení na neděli 16. března 2025, na Druhou neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

jelikož až od třetí neděle postní se začnou evangelijní čtení lišit dle jednotlivých liturgických cyklů s jejich důrazy – v cyklu A je to příprava na křest a obnovu křestního vyznání, v cyklu B je to důraz na kajícnost a pokání, letos je akcent položen na prohloubení duchovního života – , tak na druhou neděli postní rok co rok slyšíme evangelijní svědectví o téže události, o proměnění Páně na hoře:

Pán Ježíš vzal tři ze svých učedníků – Petra, Jakuba a Jana – na vysokou horu (tradicí ztotožňovanou s horou Tábor v Galilei), aby byl před jejich zraky proměněn. Aby na něm, na jeho lidství apoštolové spatřili cosi z Boží slávy. Zároveň aby odtušili, že Kristus je naplněním celého Zákona (proto s ním vidí Mojžíše) i proroků (proto Eliáš) a že je zároveň větší než oni (proto není možné postavit tři stany pro sobě rovné učitele, jak bylo židovským zvykem). Proto že nemají čekat jiného Mesiáše. Tři apoštolové, i když nerozumí, neví, co by řekli, spatřují, jak jim z Ježíšova lidství, které již znají, nově zazáří i jeho Božství, mohou zakusit cosi z nebeské blaženosti («je dobře, že jsme tady» zvolá Petr). I proto, aby v době, až sestoupí z hory, až přijde kříž, čerpali z této vzpomínky Boží sílu a útěchu. Stalo se tomu tak jednou za celou dobu Ježíšova veřejného působení…

Ježíšovo proměnění na hoře, jak nám je popisuje evangelium, má celou řadu rovin, a tím pádem i možností výkladu. Krom toho, že je svědectvím o jedinečné a víckrát se nezopakované zkušenosti tří apoštolů, je i jakýmsi prototypem a vzorem jakékoli další křesťanské zkušenosti, mystického setkání s Pánem Ježíšem v modlitbě, extatického zážitku (chceme-li).

V každé autentické křesťanské zkušenosti se totiž nějak musíme setkat s Kristovým lidstvím, které nese jeho Božství. Jinak to ani asi nejde, naše vnímání je vždy nějak vázáno i na tělesné smysly, i duchovní a Boží svět vnímáme jejich prostřednictvím.

Autentická křesťanská zkušenost, křesťanský prožitek blízkosti Boha znamená, že z Kristova lidství, jeho vnímatelné přítomnosti, nám nějak – více nebo méně jasně – zazáří Kristovo Božství. Ne nepodobně, jako se to stalo apoštolům na hoře proměnění.

Co je však ono Kristovo lidství dnes, kde máme hledat jeho tajemné „pokračování“, když zároveň věříme, že Pán Ježíš již na nebe vstoupil? Jak si je máme představit, se musíme ptát.

Různé jsou podoby tajemného „pokračování“ Kristova lidství mezi námi…

Předně je to křesťanství samo se vším, co k němu podstatně patří. Do jeho hávu se zahalil Pán Ježíš naplňuje svůj slib «hle, já s vámi zůstanu po všechny dny, až do skonání světa» (jak nám připomíná nápis na svatostánku oltáře našeho kostela). Jedinečně to jsou svátosti, nej jedinečněji pak eucharistie. Dále Písmo svaté, zvlášť evangelium, slovo Boží ve slově lidském, či posvátná Tradice, jeho uchopení. Nebo společenství bratří a sester (v církvi). „Pokračováním“ Kristova lidství je i sama víra jako taková. Naděje a ze všeho nejvíc láska. Vše to má přeci nějakou vnímatelnou podobu. A právě za ni se Boží Syn tajemně ale skutečně skryl, v ní s námi zůstal. Ne nepodobně jako se skryl do svého lidství, když přišel z nebe na zem.  

A dokonce nejde jen o explicitní křesťanství.  Jde i o celý svět, o všechno, co je v něm dobré a krásné. A zvlášť o každého člověka. Pán Ježíš přeci všechno a hlavně všechny lidi také zahrnul do svého lidství, jako Nový Adam završil evoluci (slovy Chardinovými), a proto je také ve všem a za vším nějak přítomen.

O většině těchto podob Kristovy přítomnosti nějak teoreticky víme, snad je i nějak známe, protože s nimi žijeme, pohybujeme se v nich. Boží přítomnost v nich tušíme, věříme v ni, možná ji i vyznáváme a hledáme, s větším či menším úspěchem. Většinou se však musíme – co do prožitku – spokojit pouze s vírou, že tomu tak je. Nenahlížíme nic a nezakoušíme nic, nebo skoro nic.

Někdy se však stane, a o to právě v souvislosti s dnešním evangeliem jde, že nám z nich – třeba při svatém přijímání, při četbě Písma, v modlitbě či skrze různé situace, druhé lidi a svět – Boží přítomnost přeci jen nějak zazáří. Nějak se nás dotkne, osvítí nás, způsobí nečekanou radost. «Mistře, je dobře, že jsme tady» by se nám chtělo zvolat spolu s apoštolem Petrem. A přitom ani my «nevíme, co bychom řekli», «tak jsme rozrušeni». Oblak tajemství nepatrně zahalí i nás.

Aby taková zkušenost byla aspoň nějak autentická, nesmíme si ji navozovat, ani nárokovat. Něčemu takovému – proměnění Páně – můžeme být jen pokorně otevřeni. A ještě pokorněji vděční, dojde-li snad k němu. I s určitým chvěním, zda tomu tak opravdu bylo. A s vědomím, že pokud Pán Ježíš byl za dobu svého veřejného působení před zraky apoštolů proměněn jen jednou jedinkrát, ani nám se tak nemusí dít častěji…

Zkušenost vnímatelného proměnění Kristových přítomností si sice nemůžeme vyrobit, naordinovat ani vynutit, na sugesci je třeba v tomto ohledu dát velký pozor. Ale můžeme pro možnost této zkušenosti přeci jen něco udělat, podobně jako apoštolové.

Můžeme vystoupit na horu, máme se nechat se vyvést na vysokou horu. Což může být alegorií modlitby, pouti, snahy o duchovní zrání, přijímání svátostí, četby Písma, ale i snahy o dobro a život z víry, naděje a lásky.

Výstup na horu může být ale také obrazem samotného vyjití ze sebe, směrem k Bohu i lidem, které je vlastně určitým předpokladem všech ostatních výstupů. Jak ostatně naznačuje i dnešní první čtení, předobraz evangelijního: Abrahám se mysticky setkal s Hospodinem, který s ním uzavírá smlouvu, až po vyjití z Uru Chaldejského do země zaslíbené.

Možná právě toto vyjití ze sebe, vystoupení z bezpečného uzavření se do sebe vstříc Bohu, druhým lidem a potažmo celému světu může být tím nejdůležitějším výstupem na horu, který máme podniknout, o který máme usilovat, hledat, co znamená. Dnes, v době postní, po celý život, stále znovu a znovu.

Vyjití ze sebe, vycházení ze sebe by však nemělo zůstat jen líbivou a poněkud populární frází. Mělo by se stát skutečností. Což nejde jinak, než že vztahu s Bohem, lidmi a světem dáme svůj čas. Že se přestaneme starat jen o sebe, bát se jen o sebe, žít jen pro sebe. Aspoň nějak, aspoň trochu.

Což je celoživotní úkol, pozvání snad v pravdě Ježíšovo. Vždyť to byl on, který «vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se»…

Milé sestry, milí bratří, proměnění Páně před zraky apoštolů můžeme tedy snad číst jako vzor pro všechny ty vzácné okamžiky, kdy nám z Kristova lidství nějak zazáří jeho Božství, nějak se nám ukáže. Extaticky, mysticky. I nám mohou být takové chvíle dány, aby nás posílily ve víře, naději a lásce. Kéž by se tak aspoň někdy dělo, to je na Pánu Bohu. Na nás je zkoušet vycházet stále více ze sebe, ať už toto znamená cokoli. A modlit se, protože právě modlitba otevírá naše nitro světu Božímu.

Zkusili-li bychom denně vědomě vycházet ze sebe vstříc Bohu, lidem a světu, možná bychom zjistili, že takové vycházení nás otevírá nejen autentické křesťanské zkušenosti Boží blízkosti ale nakonec i druhým lidem, světu a jejich skutečnosti, potažmo životu samotnému a jeho vnitřní radosti…

stáhnout pdf