Slovo k povzbuzení na neděli 17. ledna 2021, na 2. neděli v liturgickém mezidobí

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první nedělí po Vánocích, první v liturgickém mezidobí. Po svátku Křtu Páně jsme vstoupili opět do první části doby, která duchovně zpřítomňuje čas Kristova veřejného působení, období mezi jeho křtem v řece Jordánu a začátkem velikonočních událostí. Proto také čteme tu (nejdelší) část evangelia na pokračování, která o událostech Kristova veřejného působení svědčí, v letošním roce především podle Markova sepsání.

Dnes máme ale před sebou úryvek z Janova evangelia (pro krátkost Markova evangelia se to v letošním liturgickém cyklu „B“ stane ještě vícekrát). Protože je to krásné a důležité svědectví o událostech, které se musely odehrát krátce po Ježíšově křtu, zaměřme právě na ně dnes svou společnou pozornost (o zbylých dvou biblických čteních dnešní neděle – o povolání Samuelově či Pavlově výzvě «utíkejte před smilstvem!» – porozjímejme třeba sami).

Jan Křtitel, ustupující již do pozadí, na Krista ukazuje slovy «hle, beránek Boží» a posílá za ním dva ze svých učedníků, ti zůstanou s Ježíšem celý den. Jeden z nich, Ondřej, následně přivede i svého bratra Šimona, když mu s nadšením zvěstuje «našli jsme Mesiáše!». Díky tomu Ježíš i na Šimona pohlédne a dá mu jméno «Kéfas, to je v překladu Petr (Skála)».

Ondřej podle Janova evangelia tak není jen prvním z apoštolů, který v Ježíšovi rozpoznal očekávaného Mesiáše, vydal se za ním a nechal se jím pozvat k následování – proto mu také staří církevní otcové dali titul Protoklétos („Prvopovolaný“), ale je dokonce (spolu s tím druhým Janovým učedníkem) i prvním z lidí rozpoznávajících v Ježíšovi Krista, prvním, o kterém víme (necháme-li tedy stranou Pannu Marii, svatého Josefa, pastýře, mudrce, Simeona či Jana Křtitele). Z toho důvodu Ondřejovo «našli jsme Mesiáše!» je i pro nás tak důležité, je přímo Božím slovem pro nás.

Je pravda, že náš vztah s Pánem Ježíšem, naše poznání Boha, celé naše křesťanství má vždy také charakter cesty. Jako cestu sám sebe metaforicky označuje i Pán Ježíš sám: «Já jsem cesta, pravda a život» říká. To mimo mnoha jiného znamená, že celý náš pozemský život je kráčením s Pánem Ježíšem a za ním a že ještě nejme u cíle, natož v cíli, který je v nebi. Znamená to také, že i v poznávání Boha, Krista jsme stále teprve na cestě, že některé jeho přítomnosti mezi námi, ve svém vlastním životě a ve světě musíme také stále ještě teprve hledat a nově objevovat, v těch již objevených a daných, Kristem ustanovených musíme teprve pokorně pronikat do jejich hloubky a stále se ptát, co pro nás ještě znamenají. Navíc vše s vědomím, že Boží tajemství je natolik veliké, že se nikdy nemůže docela vměstnat do našich stvořených představ a rámců, vždycky bude přesahovat naše schopnosti poznání i přijetí. Deus semper maior, „Bůh je stále větší“ je základní teologická pravda, tolikrát opakovaná, ve své formulaci navazující již na svatého Augustina.

Charakter cesty má, měl by mít tak celý náš křesťanský život i naše postupné – kéž by bylo i pokorné, protože jen tak může být skutečné – poznávání Pána Ježíše, Božích tajemství, naše teologie.

Zároveň ale platí, že právě proto «Slovo se stalo tělem», i proto se Syn stal člověkem a přitom zůstal Bohem, abychom ho mohli nám vnímatelným způsobem již i najít, abychom se ho mohli dotknout, abychom v Ježíši našli Božího Mesiáše, který je nám blízko. O tom je přeci také evangelium, nejen dnešní úryvek, celé Kristovo veřejné působení. O tom také je celé křesťanství.

Protože našli Mesiáše, i dnešní první učedníci opustí všechno a vydají se za ním. Ze stejné radosti se za ním vydali i mnozí další, jak o nich čteme v evangeliu, proto se radostná zvěst o něm roznesla po celém světě a byla mnohými přijata, proto se za ním životem vydávají stále noví a noví křesťané, i proto bychom měli být křesťany i my…

Naše křesťanská víra, jejímž nejvlastnějším základem je přeci tajemství vtělení, Boholidství Kristovo, musí tak být vždy napětím mezi skloněním se před Božím tajemstvím, pokornou cestou následování, hledání a poznávání Krista a mezi radostným životním «našli jsme Mesiáše!», vnitřní jistotou, že to nejpodstatnější, Boha nám již bylo dáno v Kristu a křesťanství najít.

Ano, musíme být stále pokorní před Boží velikostí a otevření stále novému Božímu přicházení, je třeba stále hledat, kde Kristus je a k čemu nás volá, být teprve na cestě. Ale zároveň – a to je neméně třeba – máme žít z radostného přesvědčení, že Syn se už vtělil, přebýval a stále přebývá mezi námi, že už jsme ho v křesťanství také našli, že už také jsme na Kristově cestě, byť ještě ne v jejím cíli, pokud se snažíme za ním aspoň nějak jít.

Člověk prostě nemůže žít jen v mlhavých nejistotách, není tak ustrojen, není toho ani dlouhodobě schopen. Potřebujeme také nějakou jistotu, potřebujeme se Boha aspoň občas vnímatelně dotknout, vědět, že i my jsme už našli Mesiáše. I proto Pán Ježíš přišel na zem, i k nám samotným.

Buďme i tomuto rozměru víry otevření, nenechme si namluvit, že víra je jen pouhým tápáním, jen mlhavým tušením, stejně jako nebuďme nikdy pyšní a sebejistí, jako bychom již všechno věděli, naše teologie byla zcela jasná a vyčerpávající, jako bychom již měli jistotu spásy.

Je radostné věřit, že i pro naši vnitřní radostnou jistotu se Bůh stal člověkem, i pro naše pokorné bytí na cestě zůstal Bohem. I proto stále zní «hle, beránek Boží», vyznání Krista, ve kterém je také shrnuto vše: Kristovo Božství, jeho vtělení i jeho kříž…

stáhnout pdf