Slovo k povzbuzení na neděli 19. března 2023, na 4. neděli postní – A

Milé sestry, milí bratři,

na čtvrtou neděli postní – na neděli Laetare, pojmenovanou podle vstupního verše mše svaté Laetare, Jerusalem, česky „Vesel se, Jeruzaléme“ – máme před sebou co tři roky evangelium o uzdravení slepého od narození. Může se číst dokonce každý rok, zvlášť jsou-li v kostele ti, kteří se připravují na křest o blížících se Velikonocích. Už raná církev totiž v tomto Ježíšově zázraku, tak plasticky popsaném evangelistou Janem, přečetla jakýsi prototyp procesu uvěření vrcholícího křtem (biřmováním a eucharistií), prototyp cesty, která se v mnohém podobá zázraku dání zraku slepému, zázraku, který není docela nepodobný novému stvoření. Podobně jako první člověk, Adam, doslova „ze země vzatý“, i nová vidoucí existence slepce povstává z bláta, které Ježíš bere do rukou, z bláta a sliny, z prachu země a vody. I křest se děje vodou, voda v Janově evangeliu je symbolem, obrazem Ducha svatého.

Evangelista Jan dnešní Kristův zázrak představuje také jako naplnění dvou starých Izaiášových proroctví:  Že Mesiáš, až přijde, opravdu navrátí slepým zrak, že ubozí slepí prozřou, zatímco ty, co si myslí, že vidí, a přitom ho schválně nerozpoznají, třebaže duchovní elity, nechá v jejich slepotě. «Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli» říká Kristus v evangelistově podání sám. Slepý od narození je uzdraven, zdánlivě vidoucí farizeové zůstávají ve své skutečné slepotě.

Dání či navrácení zraku je bezpochyby něco velkolepého a jen slepý ví, jak moc: Bez zraku není možné vidět nic, ani tvary, ani barvy, ani krásu, ani nic jiného. Zrak je právem považován za nejdůležitější ze všech tělesných smyslů, a v jistém smyslu za jakési shrnutí i všech ostatních. Což se například odráží i ve způsobu, jak metaforicky používáme dvojici „viditelné“ versus „neviditelné“.

Podobně je tomu i u smyslů duše: I duchovní zrak je jakýmsi shrnutím všech ostatních. Vidoucí, vnitřně vidoucí je pak ten, který (všemi) svými duchovními smysly zakouší, co smyslům tělesným uniká. «Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné» zní přeci veleznámý citát Saint-Exupéryho Malého prince. A co našim tělesným smyslům často uniká, není nikdo menší než Bůh sám, nejdůležitější ze všech, nejhlubší podstata a základ všeho.

Tělesnými smysly, tělesnýma očima Boha totiž vnímat příliš ani nemůžeme, dokážeme jimi tak nanejvýš „vidět“ a „číst“ jeho stopy, zakoušet projevy jeho dobroty a moci. Jinak je tomu ale s naší duší, naším srdcem. Lidská duše je schopna vnímat i neviditelné, respektive vidět i za vše viditelné, a proto vnímat a vidět Boha. Možná více než rozumem, intelektem („čtením uvnitř“), vnitřním vhledem, intuicí (přímo „vstupem dovnitř“). To je zkušenost, jež je v různých obměnách nějak společná všem náboženstvím, že Boha lze vnímat jen či především srdcem neboli duší.

Takové vnímání, byť těžko popsatelné, je právě podobné vidění, zkušenosti světla. Světla za vším a ve všem, v nás a zvlášť nad námi. Světla na vše padajícího, vše pronikajícího, prostupujícího, vše osvětlujícího a ze všeho nějak vyzařujícího. Proto v mnohých náboženstvích je „to Boží“ vnímáno jako světlo, které prosvěcuje temnoty světa, života i lidské duše.

Jako křesťané se odvažujme věřit, že Boží světlo přišlo jedinečně v Pánu Ježíšovi na naši zem a do našich dějin. V Kristu, o kterém vyznáváme, že je odleskem Boha-Otce, paprskem vycházejícím z Otce jako Syn. Kdo se skutečně a setká s Kristem, dobrý nebo zlý, setkává se s Božím světlem. Má naději, že jím bude i uchvácen, že se jeho vnitřní smysly aspoň nějak uzdraví, projasní, otevřou Neviditelnému, že bude moci vidět Boha, jak je to jen možné. Není divu, že už staří církevní otcové – právě při výkladu i dnešního evangelia – o uvěření rádi rozjímali jako o procesu (vnitřního) osvícení.

Jak si však toto osvícení, vnitřní světlo v praxi představit?

Nejprve možná jako jakousi vnitřní radost, radost z víry, radost z Boha, radost ze vztahu s ním, jako radost, kterou se celé nitro a díky němu i celý život člověka jakoby projasní.

Zadruhé jako zkušenost nového světla vrženého na všechno ostatní: Člověk cítí, že by snad díky světlu víry mohl snadněji rozeznat dobré od zlého, smysl od nesmyslu. Dobro a láska jsou hřejivým světlem, zatímco zlo a nenávist něčím temným, ledovým, je-li sám Bůh světlem.

A zatřetí, že člověk najednou začne za vším tušit, respektive vidět cosi z Boha. Ze všeho, krásného a dobrého, ale tajemně i z těžkého a bolavého mu zazáří Boží přítomnost, tajemná skutečnost, že Bůh je s ním. Je to proto, že Bůh za vším a ve všem skutečně je, je dárcem světla, energie všeho jsoucího.

Je to v posledku stále totéž Boží světlo, které září jak z věcí, světa, z lidí, z našeho nitra, tak z Krista, z jeho tajemných přítomností. To samé Boží světlo, jen s jinou intenzitou. Proto nemůže být situace, kdy by náš duchovní zrak (spolu s ostatními smysly naší duše) nemohl tajemně vidět (zakoušet) Boha.

Pokud si ovšem nebudeme od začátku myslet, že vidíme vše správně a jasné, jak si mysleli ti farizeové z evangelia.

My lidé jsme všichni od narození nějak duchovně slepí, někdo možná více, jiný méně. Vidění Boha a Božího světa rozhodně není samozřejmostí, je darem. Navíc slepota, nevidění Boha, nemusí být jen od narození, může přijít později. Duchovní slepota od narození je důsledkem toho, co nazýváme dědičným hříchem, porušeností lidské přirozenosti. Pozdější oslepnutí může být důsledkem našich vlastních hříchů, nepoužívání očí duše, anebo vnějších jevů, okolností, zklamání či zranění, či čehokoli jiného. Může být zaviněná i nezaviněná. O vidění Boha můžeme přijít, anebo se o ně připravit.

Ať je to jakkoli, všichni proto (stále) potřebujeme zázrak uzdravení svého vnitřního zraku, dání vidění toho, co je za zrakem, aspoň nějakého vidění Boha, stále opakovaně jej potřebujeme. Ale vlastně také zázrak aspoň nějakého skutečného vidění lidí, svých bratří a sester, celého světa, ne jen jejich povrchu.

Milé sestry, milí bratří, možná spíše než nějaký morální apel si z dnešního evangelia snad odnesme touhu po vidění, touhu po Božím světle, po světle víry se vším, co k ní patří. Po světle, které dává vidět Boha, Boha v Kristu, Boha v druhých lidech a ve světě. Po světle, které je především světlem, žárem lásky, k Bohu, lidem a světu, protože Bůh je Láska. A bez lásky nelze skutečně žít, stejně jako bez světla to nejde.

A nenechme se ničím a nikým – hlavně ne sebou samými, svou pýchou, svou domnělou jasnozrakostí – (nenechme se) odradit od touhy vidět stále nově, Boha, lidi a svět.

A chceme-li snad na závěr nějakou nepatrnou praktickou radu, možná chtějme programově více vidět, co je správně a dobře, protože v tom je Bůh nejvnímatelnější. Nehledejme vždy jen, co je špatné a zlé, ono „za bé je správně“. Chtít srdcem vidět především dobro totiž pomáhá k vidění Boha, k víře samotné, pomáhá k lásce a radosti ze života, k radosti z lásky…

stáhnout pdf