Slovo k povzbuzení na neděli 20. dubna 2025, na Zmrtvýchvstání Páně

Milé sestry, milí bratří,

neděle Zmrtvýchvstání Páně, Boží hod („Boží čas“) velikonoční, je nedělí všech nedělí. Je jejich prvotinou, vzorem i vrcholem.

Neděle, první den v týdnu, je nejstarším křesťanským svátkem. Již od biblických dob je slavena jako Den Páně, den Kristova zmrtvýchvstání a prvních zjevení ženám a učedníkům. O neděli čteme již v Novém Zákoně, její slavení je doloženo již v nejstarších mimobiblických křesťanských spisech.

Setkání se Zmrtvýchvstalým muselo být tak výraznou zkušeností žen a učedníků, že dovolila nejprvotnějšímu křesťanství hned po Letnicích přesunout sváteční den ze soboty na neděli, ze sedmého na první (či osmý) den v týdnu. A to ještě v Jeruzalémě. Tak neděli – jako týdenní Velikonoce – chápali všichni noví křesťané, i ti z pohanství, kdekoli na světě.

Záhy, nejpozději začátkem 2. století, se v návaznosti na židovskou Paschu začaly slavit i roční Velikonoce, v Malé Asii přesně 14. nisanu, ve zbytku křesťanského světa v neděli po 14. nisanu, v neděli po prvním jarním úplňku, jak to máme dodnes (letos velmi pozdě).

Když se pak začátkem 4. století slavení Velikonoc rozložilo do tří dnů, stala se Velikonoční neděle nejen vyvrcholením Tridua, ale se zvláštním akcentem dnem prázdného hrobu a prvních zjevení Zmrtvýchvstalého.

Kdybychom si vzali evangelia a četli si jednotlivá svědectví toho, co se oné velikonoční neděle roku 30 (či 33) stalo, a chtěli si udělat jakýsi „minutovník“ celého dne, záhy zjistíme, že to dost dobře možné není. Ač v podstatném se jednotlivá evangelia shodují, přesto ani rozdíly jednotlivých vyprávění nejsou nezanedbatelné; kdo kdy kde byl, kdo jak Vzkříšeného potkal. To v nás může vzbudit pochybnosti, jak to tedy vlastně bylo.

Anebo naopak povzbudit. Ve smyslu, že zkušenost setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem byla tak jedinečná, že přesná lidská slova ji zachytit prostě nedokázala. Že zkušenost setkání se Zmrtvýchvstalým byla pro jejich aktéry tak silná, že žádný z nich si ji nenechal vzít, i přestože se zdála být v nějakém časovém či prostorovém rozporu s jiným svědectvím. Mnohotvárný a ne zcela synchronizovatelný obraz událostí je navíc vždy spíše znamením jejich pravdivosti než opaku…

Kdybychom – i s tímto pokorným vědomím nemožnosti – se přeci jen o jakýsi „minuotvník“ velikonoční neděle podle evangelia pokusili, asi bychom mohli jednotlivá svědectví seřadit následovně: Ráno, prvního dne po sobotě, přicházejí k hrobu ženy; jedna, dvě nebo tři Marie. Podle synoptiků teprve pomazat mrtvé Ježíšovo tělo, dle Jana jen se podívat. Nacházejí hrob prázdný. Anděl jim zvěstuje, že Kristus z mrtvých vstal. Běží to říci učedníkům, k hrobu přibíhají Jan a Petr. Podle Matouše se vzkříšený Kristus zjevuje ženám již cestou. Podle Jana je prvním člověkem, který Zmrtvýchvstalého spatří, Máří Magdaléna, která u prázdného hrobu plakajíc zůstane. Podle Lukáše se Kristus jako prvnímu z apoštolů zjevuje Petrovi, ale o tom nemáme nic bližšího. Odpoledne se Kristus ukazuje učedníkům putujícím do Emauz, rozpoznají ho při lámání chleba. Večer apoštolům shromážděným v Jeruzalémě za zavřenými dveřmi, dle Jana bez Tomáše, podle Lukáše spolu s těmi, kteří se vrátí z Emauz.

Asi tak nějak bychom si mohli představit sled událostí oné neděle. A může být užitečné to zkusit.

Dnes – na Boží hod velikonoční – máme před sebou evangelijní svědectví o prázdném hrobě podle Janova sepsání. Časně ráno k hrobu přichází Marie Magdalská, z které byl Kristus vyhnal sedm zlých duchů, najde hrob prázdný. Žasne a svůj úžas rychle běží oznámit Petrovi a Janovi. Sami se k hrobu rozeběhnou a zjistí, že tomu tak je. Ale ještě nerozumí, Ježíšovo vzkříšení z nich zjevně nikdo neočekával.

Až setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem jim postupně otevře oči. Nejprve Máří Magdaléně, pak i ostatním. Když setkáním s ním zjistí, že Ježíš žije, byť jinak než předtím. Protože nevstal zpět do tohoto světa, nýbrž již do světa Božího, ze kterého se ještě zjevuje.

Setkání se Zmrtvýchvstalým je začátkem křesťanství. Mimo jiné potvrdí a vrhne nové světlo na vše předešlé, na celé Ježíšovo pozemské působení. Stane se počátkem nového způsobu vztahu s ním. Vztahu blahoslavených, kteří pozemského Ježíše neviděli, a přesto uvěřili, jak sám Kristus řekne Tomášovi.

K setkání se Zmrtvýchvstalým, k navázání vztahu přátelství s ním jsme zváni i my. Stále, ale o Velikonocích asi intenzivněji. Jsme zváni skrze to, co nazýváme křesťanskou duchovní zkušeností. I pro nás je důležitá, jako byly důležitá setkání se Zmrtvýchvstalým pro první křesťany, neboť i v našem případě na nich naše křesťanství musí nějak stát.

Petr a Jan, kteří zprvu Kristovo vzkříšení vlastně neočekávají, jak slyšíme z evangelia, jsou nám k tomu krásnými vzory. Jan je u hrobu dřív, je rychlejší, přesto počká na pomalejšího Petra a nechá mu vejít do hrobu jako prvnímu.

Oba mohou být reprezentanty částí našeho já i celé církve:

Jan může být alegoricky čten jako ten, který představuje mystickou část církve, Petr hierarchickou. Jan je to mystické i v nás, Petr, řekněme, doktrinální. Jan je intuicí, instinktem či citem, Petr intelektem a rozumem. Jan bývá rychlejší, Petr je ale také potřeba, k nahlédnutí. Jan se i v nás za Kristem umí rozeběhnout odvážněji, je třeba, aby se jím Petr nechal táhnout, ale aby Jan také Petra nechal případně korigovat své kroky, svůj běh.

Proto intuicí (doslova „nahlédnutím“), instinktem („vbodnutím se dovnitř“) a citem („vášní“) se musíme k prázdnému hrobu rozeběhnout, rychle, odvážně, snad i bezhlavě. Intelektem („čtením uvnitř“) a rozumem prázdný hrob máme nějak nahlédnout. A tím obojím otevřít svou duši a nechat se potkat Zmrtvýchvstalým.

Setkat se se Z-mrtvých-vstalým, ať už ve svátostech, při modlitbě, četbou evangelia či jakkoli jinak, znamená setkat se nějak vnímatelně Božím světem, s Boží láskou, ukřižovanou a vzkříšenou, s Boží radostí, plností Bytí a Životem jako takovým.

Znamením, že k setkání nějak došlo, by vždy mělo být aspoň nějaké roznícení touhy se Kristu, Boží Lásce aspoň nepatrně připodobnit, roznícení touhy po dobru a lásce. Která by měla vyústit do snahy o ně, která je oním rozeběhnutí se k ostatním. Jako se měli rozeběhnout Máří Magdaléna i Petr s Janem…

Milé sestry, milí bratří, Velikonoce opět slavíme v bolavé době světa. Pokud se nám – jako jednotlivcům i jako společnosti – se zatím v míru daří celkem dobře, buďme za to vděční, Bohu díky. Nicméně ne všude a u všech tomu tak je, jak víme, zvlášť tam, kde se válčí. Je tragické a v kontextu Velikonoc o to absurdnější, že některé současné válečné konflikty – podobně jako obě světové války 20. století – se navíc rozpoutávají v křesťanském prostředí. Dokonce se křesťanstvím někdy rádoby odůvodňují. A lidé zodpovědní za zlo třeba říkají, že se křesťansky modlí…

Pokud nás takovéto jevy oprávněně pohoršují, zkusme to dělat jinak; navíc s pokorným vědomím, že v malém třeba činíme také něco zhovadilého. Každý může vždy začít jen sám od sebe. Modlit se, otevřít se Zmrtvýchvstalému tak, aby v nás božsky probouzel lásku a život. S touhou je také žít, dávat lidem a světu. Konkrétně, pokorně, i navzdory svým slabostem, stále znovu…

«Kristus v pravdě z mrtvých vstal a my jsme ho potkali» je přeci nejstarší větou evangelia. A «pokoj vám» Kristova první slova učedníkům…

stáhnout pdf