Slovo k povzbuzení na neděli 20. listopadu 2022, na slavnost Ježíše Krista Krále – C

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království nepochází z toho světa, ani v něm není ještě nastoleno ve své konečné plnosti, Je vnímatelné zatím jen v Božích tajemných přítomnostech mezi námi, v nás, v bytí, v srdcích a na životech těch, kteří se Krista-Beránka snaží pokorně následovat, především snahou o dobro a lásku, ať už ho znají anebo třeba také ne. Kristovo království již zde nějak je, trvá a přetrvá, i když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Panta rei, vše se nějak mění, ale podstata Kristova království zůstává stále táž. Protože je prostě Boží…

Snad tak bychom mohli shrnout předmět dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok (příští neděle je již první adventní). Je vyznáním, že Kristus je skutečným Pánem, který v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – zvlášť nás lidi – chce přivést nazpět, po čemž touží a což nakonec učiní i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti, Boží laskavé moci a Boží touhy, abychom se jím nechali nadchnout a vést.

Slavnost Krista krále je relativně mladá. Jak si rok co rok připomínáme, důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí tisíce šesti set let od formulování základního vyznání víry v Trojjediného Boha, vyznání, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei (v Anatolii, dnešním západním Turecku) roku 325, krátce po skončení pronásledování křesťanů v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu Abrahámových pomocníků) – v reakci na vystoupení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Ježíš Kristus je vtělený Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný (homoousios řecky, consubstantialis latinsky) s ním. Proto není doba, kdy by Syn nebyl, proto vše bylo stvořeno skrze něj a on pak v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé.

My tuto víru vyznáváme spolu s nimi neděli co neděli recitujíce nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když však v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou poprvé slavena, bylo zároveň zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude asi jen výročí Nicejského koncilu. Nejistota doby – doby dvacátých let 20. století – totiž v očích papežových naléhavě potřebovala, aby do ní zaznělo křesťanské povzbuzení, že Kristus opravdu je a že je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v tak mnohém mění.

Právě takové povzbuzení slavnost Krista Krále měla přinést a také mnohým v době svého zavedení snad i přinesla; ostatně proto byla Božím lidem hned tak vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce dostala navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí radostného výhledu na konec světa, na Kristův druhý příchod, kdy se jeho vláda zjeví skutečně v plnosti.

Kéž by – i v našich nynějších všemožných nejistotách a oprávněných obavách celého světa, v době válek a krizí – (kéž by) dnešní slavnost povzbudila dnes i nás i všechny ostatní: Že Bůh je, že Kristus je, že je Boží Král a že je věčnost. A že právě proto – nikoli navzdory, nýbrž právě proto – stojí za to žít, je dobré věřit, o něco se snažit, především o dobro, lásku a následování Beránka, jak je komu z nás dáno.

Povzbudit chce jistě celá slavnost jako taková, ale speciálně také biblická čtení pro ni vybraná. I na ně zkusme zaměřit svou pozornost, přečtěme si je třeba ještě jednou. Společně se nyní ještě krátce zastavme nad úryvkem evangelijním…

Přenáší nás na Kalvárii, na které byli s Kristem ukřižování ještě dva zločinci, možná opravdoví, možná jen násilní vzbouřenci proti římské nadvládě. Mezi nimi a Ježíšem – podle Lukášova sepsání – se odehrává známý dialog patřící do oněch několika „svatých slov Krista“ na kříži. Dialog, z něhož ten po pravici vyjde jako zachráněný. Pozdější křesťanská tradice – jak čteme již v apokryfním Nikodémově evangeliu z počátku 4. století – mu dá dokonce jméno: svatý Dismas.

Jeho prosba «Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království» a Kristovo ujištění «Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji» velmi silně pak zarezonovaly v celé křesťanské spiritualitě. Zvlášť ve středověku, kdy odvolání se na tuto evangelijní scénu se dostalo také do dvou vrcholných latinských literárních děl křesťanské mystiky 13. století: Do pohřební sekvence (františkána Tomáše z Celana) Dies irae v prosbě Qui Mariam absolvisti / qui latronem exaudisti / mihi quoque spem dedisti (volně česky přeloženo: «Marii´s dal rozřešení / lotr hříšníkem již není / já též čekám vykoupení»). A do snad nejznámějšího eucharistického hymnu (svatého Tomáše Akvinského) Adoro te devote (Klaním se ti vroucně) ve slovech peto quot petivit latro peonitens («o milost tě prosím s lotrem kajícím»). O množství výtvarných ztvárnění evangelijní scény ani nemluvě.

Ono totiž nejde jen o to, abychom v celé scéně vnímali jen projev Ježíšova lidství, potažmo jeho lidskosti («Na kříži jsi tajil jenom božství své  / Zde je také skryto člověčenství tvé»). Ale abychom na Kalvárii spatřili, zaslechli, odtušili především jeho celé Boholidství.

Vždyť právě v kříži se nejvíce a nejjedinečněji projevilo, nejexpresivněji zjevilo spojení Ježíšova lidství s Božstvím Syna v jedné osobě, Kristova soupodstatnost o Otcem. Protože kříž se stal maximou uskutečnění Boží lásky – toho, co je Bůh sám v sobě – k nám lidem a k celému světu. Skrze Ježíšovo ukřižované lidství se tak ukázalo jeho Božství («Obojí však věřím celým srdcem svým / o milost Tě prosím s lotrem kajícím» pokračují slova hymnu).

Milé sestry, milí bratří, jsou to známá, především velkopáteční velikonoční témata. Ale zkusme je nějak nechat i dnes znovu proniknout ke svému srdci. Nechme se povzbudit dnešní slavností Krista Krále: Ve víře v Pána Ježíše, že je a že je Bohočlověkem, že přišel a že zase přijde, že byl ukřižován a z mrtvých vstal, že chce stále přebývat a kralovat mezi námi a v našich srdcích. Nechme se povzbudit ve víře, že láska má proto smysl, že naše naděje není marná, že ony jsou způsoby Kristova kralování v nás.

A co konkrétního si odnést? Možná právě to, že víra, naděje a především opravdová láska jsou dobře, že odpuštění k nim patří, že jsou vždy nějak boholidské, že má smysl o ně usilovat, a to zejména na všech našich Kalváriích a Kalváriích celého světa. Nic konkrétnějšího ani nic důležitějšího si asi ani odnést nemůžeme, víra, naděje a láska se žijí vždy v konkrétním životě každého člověka.

Ač je to stále totéž, tak v této taktéž nějak „Boží trojici“ tkví celý základ žitého křesťanství, Kristova kralování v našich srdcích a životech. A o ně přeci jde…

A chceme-li, můžeme vzít za svou i modlitbu svatého Dismase «Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království», možná rozšířenou o prosbu, aby pamatoval na úplně všechny lidi (což Pán jistě stejně činí i bez našich proseb, naše modlitby však otevírají naše srdce jeho milosti a druhým lidem), abychom my i drzí mohli zvlášť ve chvíli svého odchodu ze tohoto světa slyšet Ježíšovo «Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji».

stáhnout pdf