Slovo k povzbuzení na neděli 20. února 2022, na 7. neděli v mezidobí – C

1. čtení: 1Sam 26,2nn
Žalm: Ž 103
2. čtení: 1Kor 15,45-49
Evangelium: Lk 6,27-38

Milé sestry, milí bratří,

minulou neděli se před námi v evangelijním úryvku otevřela Ježíšova Řeč na rovině, jak nám ji zaznamenal evangelista Lukáš. Pravděpodobně se jedná jen o jiné zaznamenání týchž Ježíšových slov, která z Matoušova evangelia známe jako Horské kázání. Každý z evangelistů tak – Lukáš i Matouš – zachytil ve svém sepsání jiné z akcentů jedné a samé Kristovy řeči, a my tak můžeme mnohem více čerpat z jejího bohatství

Lukáš na čtvero blahoslavenství a čtvero běda (mající onu téměř konstatující podobu: prostě takto tomu tak je) navazuje Kristovými slovy o lásce k nepřátelům; to je právě úryvek, který jsme dnes slyšeli. Má v zásadě dvě části. Nejprve jakousi sekvenci apelů k lásce («milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí» atd.) končící „zlatým pravidlem“ («jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim») a pak odůvodnění, proč mají Ježíšovi učedníci milovat všechny lidi včetně nepřátel: protože takto milosrdně miluje Bůh («buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec»).

Výzva k lásce ke všem lidem včetně lásky k nepřátelům je bezpochyby nejznámějším, nejdůležitějším a také nejkrásnějším apelem celého křesťanství. Řeč na rovině v Lukášově podání zaznívá předně těm z Ježíšových učedníků a učednic, kteří se pro svou víru (nebo i z jiného důvodu) ocitnou v nějakém protivenství či pronásledování. Tím je rozměr lásky k nepřátelům podtržen snad nejvýrazněji z celého evangelia: Právě tehdy, kdy nás někdo nenávidí, nepřijímá, proklíná, okrádá, ubližuje nám, bije nás či jen nás o něco (třeba i nehorázně a neomaleně) prosí, (právě tehdy) bychom měli zvlášť milovat, a to i své agresory. Právě tehdy se naše láska může osvědčit jako skutečná láska, ukázat se, zda jí skutečně je. Neboť láska není jen jejím opětováním. Opravdová láska je nejprve dáváním lásky, i bez opětování, i bez přijetí, i tehdy, když se nám nedaří, i těm, kteří si ji zdánlivě nezaslouží.

Taková je totiž láska Boží, takový je kříž Pána Ježíše, takové je tajemné vítězství Božího dobra nad zlem, nad hříchem. Proto jen dobrem lze skutečně přemáhat, reálně eliminovat zlo, vykořeňovat mravní zlo ze světa, zakončit řetězec jeho předávání, dostávat je pryč ze světa lidí.

Toto (jako jeden za všechny) geniálně a jedinečně na konci středověku vystihl přeci Petr Chelčický. Z hrůzy nad brutálními násilnostmi radikálních husitů usilujících tímto způsobem o reformu mnohého zkaženého ve středověké církvi (reagujících na inkvizici, zneužití moci a bohatství a mnoho dalšího) tento drobný jihočeský vzdělaný a zbožný šlechtic ve svých spisech překrásně podtrhl právě evangelijní apel neodporovat zlému, přinejmenším ne zlem. Tezi, která se stala tak drahou následně vzniknuvší Jednotě bratrské. Tezi, která vychází jednoznačně a bez jakékoli pochyby z evangelia a která by měla být drahá úplně všem křesťanům, včetně nás katolíků, úplně všem lidem dobré (Boží) vůle, a to všech dob.

V době tak složité a nepřehledné, jako je doba dnešní, v čase, kdy mnohde na světě se válčí anebo válka hrozí, a to třeba i obrovská, je opravdu třeba evangelijní apel slyšet. A to i pro konflikty, do nichž se dostáváme my sami, pro mikrosvět, jehož jsme součástí: Zlo se principielně (a nakonec i prakticky) může přemoci jen a jedině dobrem. Což je pravda navýsost teologická, vyplývající ze skutečnosti, jaký  je Bůh a co znamená kříž Pána Ježíše.

Navíc jen tehdy, bude-li nám evangelijní princip nepřemáhat zlo zlem jasný a vlastní, budeme snad schopnější správně odhadnout, kdy přeci jen do nějakého konfliktu vstoupit bohužel musíme, třeba i s použitím nějaké síly nezbytně nutné. Ne že by tehdy princip neodporovat zlu přestal platit, ale v porušeném světě ho zatím není možné asi bezezbytku aplikovat.

Nicméně ve většině případů a vždy jako životní postoj ano, proto je třeba se o to stále snažit. I kdybychom se totiž stokrát „spálili“ a naše dobrota v tomto světě vyšla nadarmo, pro stoprvní případ, kdy dobro zlo konečně nějak přemůže, to stojí za to. Navíc z pohledu Boha a věčnosti se žádné dobro odpovídající na zlo nemůže ztratit; každé dobro, zvlášť reagující na zlo, vždy nějak umocňuje Boží přítomnost na zemi.

Že přemáhat zlo dobrem je i v praxi možné, krásně ukazuje starozákonní svědectví v dnešním čtení prvním. Máme před sebou mladého Davida, který se již několikrát osvědčil v Saulových službách, počínaje záchranou před Goliášem. Král však na něj stále více žárlí, strojí mu úklady, pronásleduje ho, chce se ho zbavit. David – i díky Jonatánově pomoci – unikne z Jeruzaléma a jednou v noci spolu s jedním ze svých věrných vnikne do Saulova tábora. Mohlo by se zdát, že sám Bůh mu dal pronásledovatele do rukou, tak danou situaci interpretuje také Abišaj: «Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky». David však Saula ušetří, nevyužije příležitost, aby ho zabil, nejedná stejným způsobem. A zprvu to nepomůže, král dál Davida pronásleduje. Později se dokonce stane ještě jednou něco podobného; Saul si odejde ulevit do jeskyně, kde je zrovna skryt David se svou družinou. Ani tehdy David nevztáhne ruku na svého pronásledovatele. A teprve tento již tolikátý projev Davidova neodplácení zla zlem ale dobrem, Davidova milosrdenství přinese své ovoce; tvrdý Saul se nakonec rozpláče lítostí a na Davida již nevztáhne ruku. Ten se následně stane nejenom králem po Saulovi nad Judou i Izraelem, ale pro všechny generace biblickým ztělesněním pravdy, že je opravdu možné neodplácet zlo zlem, odpouštět je, vzepřít se zlu dobrem, s Boží pomocí.

Milé sestry, milí bratří, je opravdu dobré, k přežití lidstva nutné a evangelijní neodporovat zlu; někdy dokonce vůbec, ale nikdy ne zlem, nýbrž – je-li to jen trochu možné (což ve většině případů je) – jedině dobrem. Aktivně i pasivně. Což platí zvlášť tehdy, jsme-li sami v úzkých, jeli nám samotným křivděno, je-li nám činěno zle, jsme-li okrádání anebo jsme třeba i pro dobro pronásledováni.

Naší skutečnou záštitou, skutečnou záštitou každého člověka by měla být Boží dobrota, ne nic menšího; Boží dobrota jako zdroj a důvod veškeré lidské snahy o dobro, jako útěcha a jistota člověka dobré vůle. A kéž i dobrý David je nám příkladem, že to jde, s Boží pomocí…

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv