Slovo k povzbuzení na neděli 21. července 2024, na 16. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

zkusme svou pozornost zaměřit na úryvek z evangelia podle Marka. Následuje nedlouho po vyslání Dvanácti apoštolů (o něm jsme slyšeli minulou neděli) a předchází Kristovu zázračnému rozmnožení chleba a ryb a nasycení zástupů (o něm budeme slyšet příští neděli podle Jana). Předznamenán byl Jeremiášovým proroctvím a žalmem, zaslibujícími Mesiáše jako dobrého pastýře, který přijde od Boha a kterému bude na lidech záležet.

Učedníci se tedy vrací ze své „mise“ a vyprávějí Kristu, co vše Božího se jejich prostřednictvím dělo. Jelikož se na ně stále tlačí další a další lidé, Pán Ježíš vyzve apoštoly, aby s ním odjeli lodí přes Genezaretské jezero na nějaké opuštěné místo, kde by byli sami a společně si odpočinuli.

Ježíšova výzva k odjetí do samoty a odpočinutí si představuje důležitý moment, stále platný a aktuální. Kristovo pozvání je totiž určené i nám všem. A je důležité. Zvlášť pro všechny workoholiky či pro ty, kteří by chvíle samoty a bytí s Bohem – anebo třeba i s druhými lidmi – měli tendenci považovat za ztrátu času.

Pán Ježíš se i výzvou k odpočinku projevuje jako dobrý Boží pastýř, kterému na nás záleží. Když nás volá, abychom si také odpočinuli a dokázali být i sami a s ním. Když nás zve, abychom poodstoupili od všech svých každodenních starostí a strastí, od všeho, do čehož někdy možná až přespříliš zabředáme, v čem se topíme. Zve nás, abychom uvolnili a osvobodili svou mysl a srdce pro jiné, hlubší a intenzivnější vnímání Boha a potažmo lidí a celého světa. A i tímto způsobem našli trochu vnitřního pokoje. Je to pozvání, abychom skrze Krista načerpali novou duchovní Boží sílu, třeba se i trochu zklidnili.

Aby pak i naše činy mohly být lepší, laskavější, snad nějak plnější Boha, snad účinnější. Odpočinek může posloužit budoucím aktivitám, aby byly lepší.

Pozvání k odpočinku, usebranosti, samotě a nabrání sil platí samozřejmě celoročně, ale nyní v létě, kdy každý z nás má snad aspoň také nějaké volno, dovolenou či prázdniny, ještě o něco intenzivněji.

Ježíšovo lidskostí prodchnuté pozvání «Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte» a úvahy o odpočinku zní někomu možná trochu banálně, ale třeba jsou pro řadu z nás právě v těchto dnech důležité.

Úryvek evangelia pak pokračuje: «Když Ježíš vystoupil (myšleno z lodi na opuštěném místě), uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře a začal je poučovat o mnoha věcech». Následuje zázračné rozmnožení chlebů a ryb a nasycení tisíců. Pán Ježíš viděl hlad a žízeň zástupu po Božím učení a následně i po pokrmu tělesném, pohnulo jím to a zástupy Božsky nasytil, slovem i chlebem. Jakoby sám však tak udělal něco docela jiného, než k čemu pozval své učedníky; věnoval se ostatním lidem a neodpočinul si.

«Bylo mu jich líto» je toho evangelistou zachyceným důvodem. Což bylo nejen projevem Kristovy boholidské reakce na nouzi lidí, a tak naplněním starozákonního proroctví o dobrém pastýři, ale i – můžeme snad v evangeliu číst – jakýmsi shrnutím všeho, k čemu by nás měla vést právě proměna našeho nitra Kristovou milostí. Ta proměna, k níž má dojít i ve chvílích skutečného odpočinku.

Abychom i my viděli nouzi druhých, aby nám jich bylo skutečně líto a chtěli jim opravdu účinně pomoci. Abychom uměli mít soucit – skutečnou conpassio –  s druhými lidmi a jejich nouzí, bídou a bolestí, ale i třeba radostí. Abychom druhé lidi vůbec viděli, vnímali, co prožívají, a na to chtěli reagovat; pomocí, nasycením, útěchou, milosrdenstvím anebo třeba jen svou blízkostí.

Empatie, schopnost vcítit se, spolu prožít bolest (ale pochopitelně i radost), je jednou z nejkrásnějších potencialit člověka, jednou z těch, které nás připodobňují samotnému Božímu Synu, jsou-li aktivovány.

Co pro proměnu svého srdce můžeme ze své strany udělat, je tedy, že aspoň občas uposlechneme Kristovu výzvu «pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte». Dokážeme-li – denně aspoň na chvíli, ve chvílích volna i na delší čas – poodstoupit od svých starostí (ale i radostí), budeme-li aspoň na nějakou dobu sami s Kristem (ale i se sebou) a budeme ho mimo jiné usilovně prosit, aby učinil naše srdce aspoň trochu podobné svému, tehdy se může začít s naším srdcem něco Božího dít. Naše nitro se může aspoň trochu kultivovat k lepšímu, přinejmenším osvobodit se od stresu, který mu v rozvinutí se v dobrém leckdy skutečně brání.

Na dobrotě srdce přeci všechno závisí. Dobré srdce je empatické, soucitné, vidí nouzi druhého, chce se nad ní smilovat a konkrétně pomoci. Dobré srdce jedná laskavě spontánně, ne z povinnosti, nýbrž z radosti. Dobré srdce je základem všeho mezilidského dobra, na dobrém srdci záleží kvalita života na zemi, podle srdce bude posuzována podoba naší věčnosti.

Odpočaté a svobodné srdce má v praxi větší naději být lepším, chovat se lépe, rozhodovat se lépe, žít smířeněji s lidmi. Zvlášť když se srdce ve chvílích odpočinku otevřelo Bohu, na jehož vnímání najednou mělo více času a prostoru. Zvlášť když se otevřelo Kristu, který svým křížem zboural zeď mezi Bohem a člověkem i mezi lidmi navzájem. Možnost proměny srdce během odpočinku není tak jen něco psychologického, ale i teologického.

Milé sestry, milí bratří, lenochům je třeba někdy připomenout, aby trochu pracovali a nepříživničili na práci druhých, nebyli parazity světa. Ale všem ostatním, především pak workoholikům, je nutné připomenout, že odpočinek je součástí Božího řádu, už od stvoření, a že i Pán Ježíš k němu vybízí…

stáhnout pdf