Slovo k povzbuzení na neděli 21. ledna 2024, na 3. neděli v liturgickém mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

nazývá-li se dnešní třetí neděle liturgického mezidobí nově Nedělí Božího slova a má-li jí i být, zkusme tedy zaměřit svou pozornost na text evangelia.

Otevíráme v něm Markovo sepsání, bude nás provázet po většinu roku. Je nejkratším, nejprůzračnějším a patrně nejstarším evangeliem, proto možná i nejjednodušším k naší četbě. Dnes máme před sebou úryvek z první kapitoly, jakousi souhrnnou zprávu o začátku Ježíšova veřejného působení a svědectví o povolání prvních učedníků za apoštoly. Starozákonní čtení o Jonášově kázání v Ninive, vyprávění o prorokově volání Ninivanů k obrácení, zaciluje naši pozornost zejména na první dva verše evangelijního úryvku, na slova vložená do úst samotnému Pánu Ježíšovi: «Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu».

Nevztahují se jen na první dny a týdny Kristova působení v Galileji, nýbrž na evangelium celé. Shrnují, co všechno Pán Ježíš přinesl na zem, co učil a svými činy potvrzoval, k čemu člověka zavolal, pozval a stále volá a zve.

Zároveň tato slova plní i funkci jakéhosi antického incipitu. Jsou „vstupní branou“ k četbě celého evangelia, k jeho snazšímu porozumění a přijetí. Zvou nás začíst se, zaposlouchat se do celého Markova vyprávění, abychom nakonec spolu se setníkem pod křížem ze závěru evangelia mohli také aspoň nějak vyznat: «To byl vpravdě Boží Syn». Ne nadarmo je tento setník uctíván jako svatý a dostal také jméno, svatý Longin.

Připomeňme si proto několik – asi známých a určitě již mnohokrát různě rozebíraných –  momentů tohoto dvojverší, včetně nuancí jazykových:

«Naplnil se čas (peplérótai ho kairos)». V řečtině je pro «naplnil se» použit tvar peplérótai, což je jazykově perfektum pasiva. Slovesný čas perfektum v řečtině vyjadřuje dokonavost, naplněnost minulého děje s důsledky pro současnost: Kristovým příchodem je tak jednou provždy naplněn čas. Kairos – narozdíl od slova chronos, času lineárního – znamená pak především „čas příhodný“: Jím, časem příhodným se doba po Kristově příchodu tedy jednou provždy stává. Protože Kristus jednou přišel a je zde stále.

«A přiblížilo se království Boží (kai éngiken hé basileiá tú Theú)». Proto je čas skutečně a Božsky naplněn. Éngyken («přiblížilo se») je opět tvar perfekta, tedy dokonananého minulého děje majícího důsledky pro přítomnost: Boží království se přiblížilo a od té doby je blízko, protože Kristus je nám stále tajemně blízko. On je Boží království in persona, Boží království, které pro nás lidi začíná a spočívá ve vztahu s Pánem Ježíšem. Ve vztahu, který nám otevírá svět Boží, nabízí Boží sílu a štěstí, ve vztahu, který má sílu nás proměnit k lepšímu, aspoň nějak, nechat více vládnout Boha a Lásku v našem životě.

«Čiňte pokání a věřte evangeliu (metanoeite kai pisteuete en tó euangelió)» je důsledek, který z toho vyplývá, pozvání co činit, podmínka, aby Boží království mohlo začít. V řečtině je tato výzva ještě krásnější: Metanoeite – imperativ slovesa metanoein, etymologicky odvozeného od meta (předpony ukazující na změnu) a nous („mysl“) – znamená skutečně a doslova «změňte smýšlení» (překlad «čiňte pokání» je hebraismus, překladatelé patrně za řeckou výzvou četli hebrejské šúb). Přičemž „mysl“ (nous) pro řečtinu a především řeckou mentalitu, ze které jazyk vychází, je více než jen „rozum“. „Mysl“ vyjadřuje to nejdůležitější v člověku, jeho srdce, duši. „Mysl“ představuje vlastně celého člověka.

Obrácení, činění pokání je proto proměna srdce, smýšlení, chtění a cítění, celkové změnění se, přeorientování se na Boha a dobro, proměna nitra, jeho „přeformátování“. Právě na základě setkání, vztahu s Kristem. A to i navzdory našim slabostem, naší přetrvávající křehkosti. Proměna, pohyb směrem k Bohu a dobru jsou ale nutné, jsou znamením autenticity setkání. Přičemž může jít zatím třeba jen o změnu aspoň v něčem, jen v nějakém podstatném segmentu, podstatném vztahu, důležité činnosti našeho života. Ale měla by být aspoň nějaká.

Euangelion doslova znamená „radostná“ nebo „dobrá zvěst“. Jí je, že je zde Pán Ježíš, že je nám blízko, že nás chce nadchnout že nám chce stále odpouštět. A pomáhat změnou aspoň něčeho k lepšímu do království Božího. Je radostná i proto, že vztah s Bohem je nám v Pánu Ježíšovi nabízen stále, ať se děje, co se děje. Ať učiníme cokoli, neboť «láska stále trvá».

Oktaváni církevního gymnázia dostali za úkol jako pololetní práci napsat esej. Na výběr bylo pět témat. Jedno z nich znělo: „Proč je dobré (anebo proč jsou křesťané přesvědčeni, že je dobré) být (katolickým) křesťanem (v 21. století)?“.

Někteří ze studentů odpovídali jako věřící za sebe samotné, jiní, kterým živá víra dána nebyla anebo o ni nějak postupem času přišli, odpovídali jakoby z vnějšku. Dost z těch, kteří si toto téma vybralo, a to dokonce i z k víře se nehlásících, odpovědělo něco ve smyslu, že křesťanská víra má v sobě velký potenciál člověka vést ke svým základním hodnotám, zvlášť k lásce a milosrdenství, dávat pocit štěstí a naplňovat život, dávat mu smysl a věčnou naději. Což dle studentů platí i tehdy, i kdyby její historická část – tedy biblická vyprávění – třeba ani nebyla pravdivá.

Jistěže, něco takového říká už nejedna filozofie náboženství, stejně jako určitý směr biblické exegeze v zásadě rezignující na možnost verifikace historicity Nového Zákona. Dokonce i Tomáš Garrigue Masaryk považoval křesťanství za alternativu smyslu k pocitu nesmyslnosti života ústícího třeba do sebevraždy. Ale je milé a nadějné něco takového slyšet i z úst mladých lidí, třeba i bez daru víry, číst to v pololetní práci oktavánů.

Ano, jako (katoličtí) křesťané věříme i v historicitu evangelií, v historicitu jimi popisovaných událostí, v to, že se i skutečně staly, byť samotný biblický text vždy potřebuje interpretaci. Ale i kdyby tomu tak nebylo, i kdyby celé Markovo vyprávění nakonec bylo jen šifrou Božího světa, i kdyby celý Nový Zákon byl jen jakousi fabulací autentické náboženské zkušenosti, či jen jedním z mýtů, přesto by mělo smysl je stále nově a nově číst a věřit v ně, obracet se na jeho základě k Bohu a dobru, naplňovat jeho hodnotami čas svého života. Protože v něm, v evangeliu – slovy velkého evangelického biblisty Rudolfa Bultmanna – «Ježíšova věc jde dál (Christi Sache geht weiter)», a to za všech okolností. Evangelium je v každém případě „vitráží“ Božího světa, a proto skrze křesťanskou víru v ně je v nás Bůh přítomen. A to je stejně to nejpodstatnější.

Což vše nemá být v žádném případě vyznáním skepticismu či agnosticismu a už vůbec ne popřením křesťanství a jeho pravdivosti, naopak. Výše řečené má být jen povzbuzením Písmo – zejména Nový Zákon, zvlášť Marka – číst, a to i ve chvílích pochybností a nejistot. Ne jako kroniku, ale jako Boží slovo, jež se nakonec ospravedlní samo sebou, pokud nás dovede k Longinovu vyznání v Božství Slova, Syna a hlavně k opravdové lásce.

Aby se třeba i oktaváni přesvědčili, že do pololetní eseje nepsali nesmysly.

Milé sestry, milí bratří, «naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se (obraťme se) a věřte (věřme) evangeliu». Věříme, doufáme, že Kristovým příchodem a jeho tajemným přebýváním mezi námi a v nás se opravdu naplnil čas. Vztahem s ním, jeho následováním, se stále naplňuje. Chtějme proto měnit své smýšlení, své nitro, své činy tím, že budeme věřit evangeliu. Nejen jeho interpretovatelné historicitě, jak věříme, pravdivé, ale věřme především jeho podstatě, zcela jistě pravdivé: Boží lásce, výzvě k lásce. Ta má smysl vždy. A je pozváním i pro ty, kterým – ještě či zrovna anebo již – není dána křesťanská víra. Božím slovem dána může být, vírou v lásku už je nějak dána.

Kéž by evangelijní víra v lásku každého dovedla i k živému Kristu, v němž přišlo Boží království…

stáhnout pdf