Slovo k povzbuzení na neděli 23. dubna 2023, na 3. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

každá neděle je oslavou zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Prvním dnem v týdnu, začátkem nového stvoření, a zároveň osmým dnem, završením toho starého. Už v Novém Zákoně se neděle, den pod dni Saturnově či den Slunce (jak ho nazývali Římané), stává „dnem Páně“ (řecky hémera kyriaké). Z latinské podoby tohoto jména (dies dominica) je pak odvozeno její jméno i v řadě moderních, zejména novorománských jazyků. Navíc v ruštině či ukrajinštině se pak tento den jmenuje přímo Voskresenie, „Vzkříšení“.

Jazyk tak v sobě zachytil, jak velkým pokladem se neděle stala (již prvním) křesťanům a jakým by nějak měla být stále, i nám: Dnem zasvěceným Bohu, dnem setkání se vzkříšeným Kristem, dnem křesťanské bohoslužby, vnitřní radosti, odpočinutí, spočinutí v Boží náruči, dnem prostě požehnaným Kristovou milostí. A jistě pak i dnem setkání se s lidmi.

Nezní to možná příliš moderně či postmoderně, ale je tomu tak, aspoň v křesťanském, biblickém vnímání.

Každá neděle je „týdenními Velikonocemi“, tak se začala slavit hned po Letnicích. O nedělích v době velikonoční je její radostný charakter však ještě zřejmější. Ze všech mešních modliteb, z biblických čtení, zvlášť pak z evangelií, která se o těchto nedělích čtou, velikonoční radost ze zmrtvýchvstání Pána Ježíše chce přímo čišet.

Dnešní úryvek nás i proto ještě jednou přenáší jakoby zpět do neděle zmrtvýchvstání, rozevíraje před námi svědectví o odpoledním setkání dvou učedníků putujících do Emauz se vzkříšeným Pánem a o jeho rozpoznání při lámání chleba.

Tento text v uplynulých dvou týdnech zazněl při mši svaté již dvakrát; mohl zaznít na Boží hod odpoledne a určitě zazněl ve středu Velikonočního oktávu. Máme i proto asi na paměti i jeho výklad: Že je – vedle svědectví toho, co se v neděli zmrtvýchvstání odpoledne stalo – i jakousi evangelistovou odpovědí na otázku prvokřesťanské komunity, kde je možné zmrtvýchvstalého Krista potkávat stále. Ve víře, v cestě k ní, v postupném procesu uvěření a zvlášť při slavení eucharistie, odpovídá.

Tímto způsobem dnešní text vykládali už mnozí staří církevní otcové, stal se tak součástí jejich katecheze. Moderní exegeze by možná ještě přidala, že to právě byla už zkušenost Kristovy živé přítomnosti v cestě k víře a při lámání chleba zakoušená prvokřesťanskou komunitou, která se v Lukášově textu již sama odrazila a že i proto se svědectví tak plasticky a podrobně převyprávěné dostalo do evangelia. Neboť v něm zarezonovalo, co již raní křesťané prožívali při uvěření každého z nich a při společném slavení eucharistie. Ve vyprávění o emauzských učednících našlo tak prvotní křesťanství jakési zdůvodnění či potvrzení autenticity své zkušenosti.

Na cestě člověka ke křesťanství, ke křesťanské (a možná i jiné náboženské) víře v Boha – tehdy i dnes – je to totiž opravdu často podobné jako v dnešním evangeliu: Člověka, třeba i různé zklamaného, nejprve pozitivně rozruší první hlásání evangelia, pak mu začne postupně hořet srdce při otevírání stránek Písma, při pronikání do Božích tajemství, aby nakonec se mu nově otevřely oči duše při přijetí iniciačních svátostí, křtu, biřmování a eucharistie, jimž jeho vztah k Bohu dostane novou Boží kvalitu.

I s každou mší svatou je to podobné. Slavení eucharistie má přeci stále dvě části, nejprve bohoslužbu slova, při které se má Božím slovem rozhořet naše srdce, a pak eucharistickou bohoslužbu, „lámání chleba“,  vrcholící ve svatém přijímání, kdy máme být aspoň nějak Boží radostí proměňováni v toho, koho jíme a pijeme.

Evangelium svědčí o tom, co se jedinečně stalo, i o tom, co se má nějak dít pořád.

Nebyla to ještě zpráva žen o zmrtvýchvstání, ale teprve skutečné osobní setkání se Zmrtvýchvstalým, které emauzským učedníkům strhlo šupiny z očí a oni uvěřili a vydali se do Jeruzaléma.

Bez zkušenosti v Pána Ježíše věřit nejde, aspoň ne dlouhodobě; to víme, často se připomíná. Dnešní evangelium je tak stále opakovaným pozváním, ukázáním směru, svědectvím a náznakem, kde zmrtvýchvstalého Krista – vedle jeho mnoha dalších tajemných přítomností – zvlášť čekat a hledat: Ve víře jakožto vztahu s ním a v eucharistii, v Božím slově, lámání chleba a potažmo v ostatních svátostech.

Ale je nejen tím. Dnešní evangelium je i připomínkou, pozváním, k čemu by nás potkání se s Pánem Ježíšem – životní i všechna jednotlivá a dílčí – měla vždy také vést: K cestě, k pohybu, k vydání se do nějakého Jeruzaléma, leckdy ke změně směru, a to ještě téhož dne, třeba i večer. Jak to učinili emauzští učedníci a ať už tyto metafory v naší konkrétní situaci znamenají cokoli.

Přičemž pohybem započatým setkáním se s Kristem, pohybem zevnitř našeho nitra, e-mocí v nejsilnějším slova smyslu, nemůže být nic jiného, nic menšího než láska. K Bohu a lidem. Láska rozžehnutá v srdci jako oheň, anebo aspoň jako plamínek při setkání s Pánem Ježíšem. Zvlášť ve víře a při lámání chleba.

A je opravdu důležité chtít se aspoň trochu, aspoň nějak připodobňovat emauzským učedníkům. Mimo jiné aby na světě mohla být ještě jedna přítomnost zmrtvýchvstalého Krista, patrně jedna z nejdůležitějších, v každém případě z nejvnímatelnějších. A to ve vykonaném dobru, ve víře, lásce a spravedlnosti zejména těch, kterým bylo dáno v něj uvěřit, jak by řekl třeba svatý Irenej: Cum bene facientibus habitat Deus, „s dobře činícími přebývá Bůh“, dodejme: jako zmrtvýchvstalý Kristus.

Co udělali ti dva z evangelia? Hned se zvedli, vydali na cestu, přišli do Jeruzaléma a zvěstovali, koho potkali, a Pán znovu přišel. V metaforickém výkladu se tak reálně děje znovu a znovu při každém skutku opravdové lásky, při každém pohybu z lásky. A to dokonce i prostřednictvím nás, jinak slabých, hříšných a křehkých lidí. Navíc, jak dobře známo a také stále opakováno, jen láska může přikrýt množství hříchů.

Milé sestry, milí bratří, dnešní evangelium se nám tak opět stává nejen pozváním a povzbuzením, kde Krista hledat a nacházet, ale i důvodem ke zpytování svědomí, kam všude mu nedovolujeme znovu přicházet.

Kéž bychom se proto s Kristem – vtělenou a živou, zmrtvýchvstalou a z mrtvých stále vstávající Boží láskou – (kéž bychom se s Kristem) opravdu vírou potkávali. Zejména každou neděli, při každé nedělní mši svaté. I proto je tak důležité na ni chodit, a to s otevřeným srdcem a otevřenýma ušima a očima. Důležité nejen pro nás ale i pro celé naše okolí.

Ovšem za předpokladu, že naše srdce nezůstane studené a nitro tvrdé a zavřené jak kamenem. Pokud nezůstane, pak se i pro nás a snad nějak i pro naše blízké i vzdálené neděle může stát a stále více stávat dnem Páně, dnem zmrtvýchvstání a z mrtvých vstávání Pána Ježíše…

stáhnout pdf