Slovo k povzbuzení na neděli 24. listopadu 2024, slavnost Ježíše Krista Krále – B

Milé sestry, milí bratří,

Ježíš Kristus je Král. Avšak jeho království není z tohoto světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné jen v Kristových tajemných přítomnostech mezi námi a v srdcích a na životech těch, kteří se ho snaží pokorně následovat, když následují – podle míry své víry – Boha a dobro. Kristovo království již zde tedy nějak skutečně je, trvá a přetrvá, a to i tehdy, když se vše ostatní v světě třeba i hroutí. Protože je prostě Boží.

Asi tak nějak bychom mohli opět shrnout nejdůležitější poselství dnešní slavnosti, jíž se završuje celý liturgický rok. Je vyznáním, že Kristus jako Pán v plnosti času od Boha jako Syn vyšel a k Bohu zase celý svět – především nás lidi – chce přivést nazpět. Chce to i navzdory všemu našemu lidskému nepřijetí, chabé víře, všem našim lidským slabostem, nedokonalostem, hříchům a pádům. Dnešní slavnost je vyznáním Boží blízkosti a Boží dobroty, abychom se jimi nechali opět nadchnout a vést.

Slavnost Krista Krále je to relativně mladá. Jak si také rok co rok připomínáme, důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo výročí formulování základního vyznání víry, kým Ježíš Kristus je. K němu došlo na prvním celocírkevním koncilu v Nicei roku 325, krátce po skončení pronásledování v římském impériu. Tři sta osmnáct církevních otců (podle symbolického počtu služebníků Abrahámových) – v reakci na učení kněze Aria Kristovo Božství popírajícího – vyznává, že Kristus je Syn Boží, zrozený před věky z Otce, soupodstatný s ním, a proto není doba, kdy by Syn nebyl, vše bylo stvořeno skrze něj, on v čase pro naši spásu sestoupil z nebe, z Marie Panny přijal lidství a narodil se, byl ukřižován a z mrtvých vstal, vstoupil na nebe a na konci světa přijde soudit živé i mrtvé. My tuto víru vyznáváme spolu s nimi, když neděli co neděli opakujeme toto nicejské vyznání víry, rozvinuté koncilem následujícím, Cařihradským.

Když v roce 1925 papež Pius XI. dnešní slavnost ustanovil a když byla v roce následujícím v celé církvi s velkou slávou slavena, bylo zřejmé, že důvodem jejího zavedení nebude jen výročí Nicejského koncilu. Měla se stát i povzbuzením do neklidné doby, že Kristus opravdu je a je Božím Synem, Pánem, a to bez ohledu na to, zda se ty či oné pozemské jistoty hroutí a svět se v mnohém mění. Povzbuzením se také stala, ostatně proto byla slavnost Krista Krále věřícími tak vřele přijata.

Přesunutím z poslední říjnové neděle na poslední neděli v liturgickém roce pak dostala ještě jeden rozměr: Povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých, v život věčný a Kristův druhý příchod na konci světa.

Kéž by i nás dnešní svátek v tomto duchu povzbudil…

Zkusme však ještě zaměřit svou pozornost na biblická čtení. Možná nám chtějí pomoci, kde Kristovo kralování ve světě a svém životě hledat především.

První z knihy proroka Daniel je jedním nejdůležitějších starozákonních prorockých vidění Mesiáše: On je tím Synem člověka, od věčnosti po pravici Věkovitého (Boha Otce), který v čase přijde a v čase s námi zůstane a bude vykonávat Boží vládu. Pán Ježíš sám se ztotožní Synem člověka, téměř kdykoli bude mluvit o sobě. Kristus je král z nebe, ze světa Božího.

Následný žalm vyzpívává Boží vládu, která se projevuje již tím, že svět vůbec je: «Dal světu základ, že nezakolísá». Samo bytí je proto prvním projevem Božího kralování.

Druhé čtení z Apokalypsy zase vyznává, že svět, který od Boha vyšel, se do Boha zase vrátí, a to skrze Syna: «Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný». Že tehdy bude Kristova vláda uvedena do své plnosti.

Patrně nejvýmluvnějším a pro naši životní praxi nejdůležitějším z dnešních úryvků je však evangelium. Je z Janova sepsání a rozevírá před námi známý dialog Krista s Pilátem během výslechu před ukřižováním. «Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud» jsou Kristova slova dávající zcela jedinečným způsobem na srozuměnou, že jeho Boží království opravdu není z tohoto světa. Že je v mnohém jiné, než jaká očekávají lidé. A že odsouzením na kříž se zjeví a uskuteční nejvíce.

Kristovo Boží království je jiné než všemožná světská království. Je jiné, i než jaké od Krista očekávali jeho současníci; očekávali království, jež by bylo pozemským, společenským a politickým projevem Boží svrchované moci. Je jiné, než leckdy možná čekáme i my, chceme-li od Pána dostat jen uspokojení a neplnění svých vlastních, třeba i duchovních potřeb.

Je jiné. Neboť více než projevem Boží svrchované moci, jak si ji my lidé možná představujeme, je projevem a uskutečněním Boží svrchované lásky. A ta se někdy projevuje jinak. Jako zdánlivě slabá a bezmocná, jinak než bychom možná čekali i ve svém životě. Kristus Král je totiž pořád král ukřižovaný, Boží král s trnovou korunou. Ale právě proto přemožitel smrti.

Božím královským trůnem na zemi se prostě stal kříž. Jako symbol lásky, která zde mnohdy prohrává, a přesto je už v tu chvíli vítězná. Není z tohoto světa. Tento paradox kříže později zachytila nejedna románská plastika, kdy Kristus na kříži byl ztvárňován často jako nebeský král, s otevřenýma očima, v královském rouchu, s korunou, a přesto ukřižovaný, zabitý, ale právě ve smrti vítězící, umírající ale z mrtvých vstávající.

Proto podobně (zdánlivě) paradoxní má být i Kristova vláda na zemi skrze nás lidi, vláda patrná v životech jeho následovníků a následovnic. Měla by být vždy vládou dobra, kdy dobro ovládne srdce i činy člověka, kdy touha po dobru – po tom, co prospívá a slouží – se stane základní životní silou člověka. Jako základní nasměrování života, i navzdory dílčím slabostem a hříchům člověka. Taková vláda Boží skrze lidi v tomto světě je často také nenápadná, bez světského potlesku. Ne vždy také může vyhrát, někdy se větším dobrem může stát i dočasná prohra. Tak jako kříž Pána Ježíše. Vedoucí ke vzkříšení.

O takovou Boží vládu v našich životech bychom dnes měli asi prosit, zpívajíce «dál kraluj v srdcích svých věrných dětí, víru v nás oživ, naději sil».

Dnešní slavnost nás chce tak znovu povzbudit, že láska a dobrota mají smyslu, že kříž, jež s sebou častou přinášejí, má smyl. Že má smysl vítězit láskou, Božsky vítězit i lidskou prohrou. Že dobrovolně zvolený kříž se nemůže nestát formou i našeho života, chceme-li se nechat ovládnout dobrem, Božím dobrem, jehož se Kristus stal vtělením, zčlověčením. Jsme slabí, ale chtít dobro můžeme vždy znovu a znovu začínat, s Boží pomocí.

Takové povzbuzení je důležité vždy, zejména když se zdá, že se vše pozemské hroutí a rozpadá, když jsme nějak znejistěni, když nevíme, co bude dál. Když možná intenzivněji než kdy předtím s chvěním vyhlížíme, kam až eskalace zla, agresivní touha vyhrát či neochota prohrát mohou dovést. Boží království se chce, věřme, chovat jinak.

„Svět se zbláznil, držme se“ říkal před časem jeden docela dobrý internetový spot a měl pravdu. „Držme se lásky, kříže, Krista, sebe navzájem, dobra…“ dodejme.

Milé sestry, milí bratří, láska v srdci je Kristova vláda, zalíbení v dobrém je Kristova vláda, laskavé činy a oběti v prospěch druhých a světa jsou Kristovou vládou, schopnost prohrát v prospěch vyššího dobra je touto vládou také. Takové postoje a činy, věřme, mají vždy smysl, rozšiřují Boží království na světě, a to bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zde na zemi oceňovány.

stáhnout pdf