Slovo k povzbuzení na neděli 26. května 2024, na Slavnost Nejsvětější Trojice – B

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po Letnicích, máme tedy slavnost Nejsvětější Trojice, slavnost „celého“ Boha, plnosti jeho zjevení a dání se nám lidem. Víra v trojjediného Boha, který je jediný a přesto ve třech osobách, v Boha, který jedním a přesto Otcem, Synem a Duchem svatým, je základem křesťanského obrazu Boha, křesťanským monoteismem. Ve jménu Trojice se děje vše, ve jménu Trojice jsme pokřtění, udílejí se ostatní svátosti, k Otci skrze Syna v síle Ducha se modlíme, ve jménu Trojice činíme každé znamení kříže. Trojiční je naše Krédo.

Bůh je Trojicí od věčnosti. Novozákonním poznáním Božství Syna a Ducha bylo člověku dáno nepatrně nahlédnout tohoto tajemství.

O trojjedinosti Boží se říkává, že je tajemstvím par excelence. Ve smyslu, že k přesvědčení, že Bůh je a je jediný, lze dospět nějak i světlem přirozeného rozumu a intuicí, zatímco k poznání Trojice lze dojít jen na základě biblického zjevení a daru víry. To je sice asi pravda, v tomto duchu to učí i církev (konkrétně věroučná konstituce Dei Filius Prvního vatikánského koncilu), ale je to pravda jen do jisté míry. Boží Trojjedinost nemůže být zcela nepoznatelná, když Bůh Trojicí je. Bůh totiž není docela jiný ve svém bytí a ve svém konání. Naopak, Boží bytí se odráží ve všem jeho jednání. A je-li Bůh od věčnosti Trojicí, musí být jeho trojjedinost nějak patrná i z jeho díla. Proto již leckteří církevní otcové a středověcí teologové byli přesvědčeni, že Boží Trojjedinost je naopak jednou z nám nejbližších (i když neproniknutelných) Božích pravd.

Odrazy a stopy Boží Trojice můžeme nějak detekovat v celém stvoření i v sobě samých: Vše, co je, má vzor, tvar a velikost, začátek, průběh a cíl, látku, formu a energii. Zejména lidská duše má – slovy Augustinovými – paměť, rozum a vůli a z lidské mysli vychází slovo, které rozezvučuje hlas. A klidně můžeme přidat, že vše má trojí skupenství, výšku, šířku a hloubku, rozum, vůli a vztahovost. Že prostě celý stvořený svět je nějak „3 D“.

Protože podobné triády ve světě spatřovala již i předkřesťanská filozofie, byla křesťanská víra v Trojici už od raných dob antickou vzdělaností s radostí přijímána. Nabídla totiž odpověď nejen na otázku po původu trojiční struktury veškerenstva, ale i třeba na otázku, jak Bůh vůbec mohl stvořil něco mimo sebe. Právě proto, že je již sám v sobě vnitřně „členitý“, že je nejen plností bytí, ale i plností pohybu a vztahu. Proto mohl Bůh „vyjít“ sám ze sebe a začít tvořit, mohl na sebe vzít i stvořenou podobu člověka a vykoupit nás.

Boží Trojičnost je od počátků křesťanské víry také nejposlednějším vysvětlením, proč «Bůh je láska». Protože Bůh je láskou, dáváním se sám v sobě. Plností lásky sám v sobě. I toto se stalo předmětem úvah mnohých teologů. Tři jsou totiž základní podoby lásky, jak rozvinul například ve 12. století Richard od Svatého Viktora: dávání, přijímání a dávání a přijímání. Je-li Bůh plností lásky, musí tyto tři její základní pohyby být v něm samotném, říká Richard. Čirým dáváním je v tomto konceptu Otec, původce všeho. Přijímání a dávání Boží lásky dál reprezentuje Syn, prostřední osoba Trojice. A přijímáním lásky, samotným darem, plodem Boží lásky mezi Otcem a Synem je Duch svatý. Anebo, zjednodušeně řečeno: Ke skutečné lásce patří se rozdělit o to, co dostává; a k tomu musí být právě tři.

Jistě bychom v podobných úvahách mohli pokračovat ještě dlouho…

Mohli bychom připomenout, jak se Boží Trojjedinost implicitně projevovala už ve Starém zákoně: Kdykoli byla řeč o slově Hospodinově, šlo ve skutečnosti o projev Syna. Kdykoli o Duchu Hospodinově, tak už to byl nějak Duch svatý. Anebo vzpomenout na tajemné Abrahámovy hosty, které tak jedinečně na své ikoně Trojice ztvárnil na přelomu 14. a 15. století ikonopisec Andrej Rublev.

Mohli bychom se také zaměřit na všechna novozákonní místa, kde se dočteme již explicitně o Božství Syna a Ducha, anebo kde slyšíme o celé Trojici; dnes například při poslání křtít «ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého».

Mohli bychom přidat teologickou reflexi, co každé z osob především přísluší: Otci stvoření, Synu vykoupení, Duchu posvěcení.

Mohli bychom připomenout trojiční spiritualitu, zejména mystickou duchovní zkušenosti celé Trojice, mystického rození Syna v duši člověka.

A tak dále. Tím vším bychom měli být povzbuzeni, že křesťanská víra v Trojici je, věříme, nejpřiměřenějším vyjádřením Boha, neboť jako trojjediný se Bůh ve stvoření i dějinách sám ukázal a stále znovu a nově ukazuje.

Ale bychom také zaslechnout, v čem k nám Boží Trojice promlouvá možná nejintenzivněji a možná i nejpraktičtěji, když nám má být nejbližší Boží pravdou: Je-li Bůh – aspoň podle onoho tradičního patristického konceptu – sám v sobě dáváním (Otec), přijímáním a dáváním (Syn) a přijímáním lásky (Duch svatý), tak právě tyto tři mohutnosti a podoby lásky by měly být vlastní i našemu bytí. Vždyť i my jsme k obrazu a podobě Boha stvořeni. A je-li Syn přijímáním a dáváním lásky v Trojici, pak právě dynamika přijímání a dávání lásky by náš život měla co nejpřesněji charakterizovat. Z celé Boží Trojice jsme totiž stvořeni nejvíc k podobě Syna. Tertulián, velký teolog začátku 3. století, učil, že když Bůh Otec hnětl z hlíny země prvního Adama, hleděl už dopředu na toho druhého, Krista, a učinil prvního podle něj. Aby lidství bylo v plnosti času schopné přijmout Božství a aby se mu stalo podobnějším. «Ať už byla podoba, kterou Bůh tehdy vtiskoval blátu, jakákoliv, myslel (Bůh) při tom na to, že Kristus se jednou stane člověkem, tedy rovněž blátem, až Slovo se stane tělem (…). Proto také ono bláto, které se již tehdy odělo budoucím obrazem vtěleného Krista, nebylo pouze Božím dílem, ale rovněž jeho příslibem» říká Tertulián.

Obvykle si při různých příležitostech připomínáme evangelijní apel dávat lásku dál, milovat Boha a lidi. Zcela správně. Ale pamatujme i na potřebu umět lásku Boží i lidskou s vděčností také přijímat. Jsme-li stvořeni předně k podobě Kristově. Možná právě o to snadněji ji budeme umět dávat i dál.

Milé sestry, milí bratří, nechme se tedy dnešní slavností povzbudit ve víře v Boha. Proč je Boží Trojjedinost nám vlastně nejbližším Božím tajemstvím. Protože láska by nám měla být nejbližší hodnotou.

Nechme se povzbudit v touze, aby i náš život byl plný přijímající a dávající lásky. Aby i skrze naši lásku byl Bůh aspoň nepatrně bližší lidem, s nimiž se zde na světě potkáme, a přírodě, kterou máme kultivovat. I naše skutky lásky se mohou stát jakousi vnímatelnou Boží stopou ve světě, stopou, která v srdcích lidí a v mezilidských vztazích po nás zůstane. Stopou vpravdě enviromentální, životu lidí i světa sloužící.

K přijímání a dávání lásky jsme povoláni všichni, i my, jinak slabí a hříšní lidé. I navzdory svým pádům. Stále znovu a znovu. Dnešní slavnost tak může být jednou z příležitostí, proč se o dávání a přijímání lásky znovu pokusit. Protože Bůh je láska, protože Bůh je Trojice a m lide jsme k jejímu (ke Kristovu) obrazu stvořeni.

stáhnout pdf