Slovo k povzbuzení na neděli 26. listopadu 2023, na Slavnost Ježíše Krista Krále

Milé sestry, milí bratří,

rok co rok nám dnešní slavnost připomíná, že Ježíš Kristus je skutečný Král, avšak že jeho království není z toho světa a ještě není nastoleno ve své konečné plnosti. Zatím je vnímatelné v Kristových tajemných (svátostných) přítomnostech mezi námi, v opravdovém křesťanství, ve všem dobrém a krásném, v srdcích lidí a na životech těch, kteří Krista následují, tedy skutečně milují Boha, lidi a svět. Ať se kolem nich děje, co se děje.

Dnešní slavností se zároveň završuje celý liturgický rok, zaciluje tak naši pozornost na konečný návrat všeho skrze Krista do Boha.

Jak se také rok co rok opakuje, oficiálním důvodem jejího zavedení v roce 1925 bylo tisící šestisté výročí konání prvního celocírkevního nicejského koncilu. Na něm v roce 325 bylo formulováno křesťanské krédo, jak je dodnes, mírně rozšířené, neděli co neděli recitujeme. O Kristu vyznáváme, že jako Boží Syn je soupodstatný s Otcem, a proto nebyla doba, kdy by nebyl, proto skrze něj vše bylo stvořeno, a skrze něj – vtěleného, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého – se má celý svět k Bohu zase navrátit. Proto je také Pánem a Králem univerza.

V turbulentních 20. letech 20. století bylo zároveň důležité lid povzbudit, že Ježíš Kristus jako Boží Král zůstal lidem blízko, ač se třeba mnohé dosavadní jistoty ve světě hroutí anebo již zhroutily. Včetně starých monarchií. I proto byl dnešní svátek zaveden. A opravdu Boží lid povzbudil, o čemž svědčí, jak vřele byl přijat, hned jak se poprvé roku 1926 slavil.

Přesunutím z poslední říjnové neděle, kdy byl zpočátku slaven, na poslední neděli v liturgickém roce dostal navíc ještě jeden rozměr, a to povzbuzení ve víře ve vzkříšení mrtvých a připomenutí víry v život věčný.

To vše nějak vyjadřují i biblická čtení pro dnešní neděli vybraná. Zvlášť evangelijní podobenství by však nemělo uniknout naší pozornosti. Třeba jen proto, že máme pocit, že je známe, vždyť jsme je slyšeli tolikrát, jen na Krista Krále každý třetí rok.

Je to poslední podobenství, které Ježíš – aspoň podle Matoušova sepsání – říká před svými Velikonocemi. Je posledním ze tří podobenství o posledním soudu. Posledním, a proto možná nejzávažnějším, v každém případě nejradikálnějším. Nerozevírá totiž před námi laskavý příběh, lahodný obraz či jemné pozvání, ale zní nám z Kristových úst jako jasný a tentokrát také nekompromisní imperativ: «Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali… Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa… Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali… Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně…».

Kritérium možnosti věčného života je nám lidem tím dáno jasně: Dávat najíst hladovým, napájet žíznivé, ujímat se pocestných, oblékat nahé, navštěvovat nemocné, přicházet k uvězněným.

To jsou – spolu pak ještě s pohřbíváním mrtvých, aby skutků bylo sedm – známé skutky tělesného milosrdenství, představující konkretizaci přikázání blíženecké lásky.

Samozřejmě dobře rozšířitelné o rovnocenné skutky duševního či duchovního milosrdenství. Buď v tradiční i katechismové formulaci: Radit pochybujícím, poučovat neznalé, napomínat hříšníky, těšit zarmoucené, odpouštět urážky, trpělivě snášet obtížné lidi či modlit se za živé i zemřelé. Anebo ještě spíše v alegorizaci samotného evangelijního podobenství. Skutky tělesného milosrdenství můžeme rozšířit o to vše, jaké jen mohou být podoby lidského hladu či žízně, jež mají být utišeny. Jaká nahota mezi lidmi má být přikryta či přioděna, aby důstojnost člověka byla ochráněn. V čem všem člověk může být poutníkem, pocestným či dokonce bloudícím, který potřebuje doprovod anebo jen souputníka. Čím vším může být člověk nemocen, aby byl navštíven. Anebo jak různá jen mohou být vnitřní i vnější lidská i mezilidská vězení, do nichž máme vstoupit. Anebo jaká mrtvolnost může a má být v druhém oživena, co odumřelého přivedeno znovu k životu.

Všechny potřebné, bez rozdílu, které jen potkáme a kteří nám vstoupí do života, se tak máme pokusit aspoň nějak sytit, napájet, doprovázet, oblékat, navštěvovat a vysvobozovat. Či oživovat. S tím, že se pochopitelně nejprve musíme ptát, hledat a vnímat, co potřebují oni, ne se soustředit na to, co chceme udělat my, anebo ještě jsme ochotni. Potřeba bližních je evangelijní imperativ pro nás. Na nás je, abychom jej naplnili a lidem pomohli.

Přičemž platí, že jen tehdy, budeme-li opravdu chtít apel uvést čin, můžeme poznat, zda to je či není v našich silách. A také snadněji můžeme rozpoznat, co druzí opravdu potřebují a co také stojí; i oni jsou stále svobodnými lidmi.

Stejně tak jako druzí lidé mají mít podobný zájem a podobnou péči zase o nás. Ale to je na nich.

Proč zrovna podobenství o posledním soudu čteme na Krista Krále, je nasnadě. Protože ve skutcích tělesného a duchovního milosrdenství má především spočívat Kristova vláda v nás i mezi lidmi, začátek nebe mezi námi. Toho nebe, které přináší útěchu, zvlášť když se mnohé ostatní ve světě hroutí a jistoty pozbývají svého obsahu. «Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh». A rozšíříme-li nějak evangelijní apel pomoci bližním přiměřeně i na celý svět, na celou přírodu, zvlášť na tu živou, pak všude tam by mohl být kousek nebe. Milosrdenství je nebe na zemi, Kristova vláda a tudíž jeho přítomnost. To je také důvod, proč je konání skutků milosrdenství nejzásadnějším kritériem věčnosti, nebe pro nás.

Je celá řada výtvarných vyobrazení dnešního podobenství. Určitě jsme i nejedno takové viděli. Možná i takové, kdy ti, kteří potřebují pomoc (hladoví, uvěznění a tak dále), mají jakoby tvář samotného Krista. A ten, který jim pomáhá, či ti, kteří jim pomáhají, také, anebo aspoň svatozář nad hlavou. Protože Kristus je zvlášť přítomen ve všech potřebných, podobají se mu, neboť on na sebe vzal všechnu bídu jejich i světa. Zvlášť k jakkoli zuboženým a potřebným tohoto světa se tak máme chovat, jako kdyby v nich před námi byl opravdu Boží Syn. A také je. Chovat se k nim máme zároveň tak, jak by se k nim asi choval sám Kristus, kdyby byl na našem místě. Skrze milosrdenství může být přítomen i v nás, v našich skutcích.

Milé sestry, milí bratří, ano, dnešní slavnost Krista Krále by nás měla na jednu stranu určitě povzbudit a potěšit, že Kristus – jak věříme a vyznáváme – je pravý Boží Král. Měla by nás povzbudit, zvlášť když svět kolem nás (a někdy i v nás) se zdá být stále složitější a jistoty v něm nejistější. Nechme se povzbudit, že je Bůh že Kristus je Boží Syn a že je věčnost. A zaradujme se z toho, jako se zaradovali již mnozí před námi z dnešní slavnosti za její bezmála stoletou historii.

Ale – ve zvuku dnešního podobenství – možná ještě více se nechme vyburcovat evangelijním apelem, přímo imperativem. Nejen proto, že konání či nekonání skutků milosrdenství bude nakonec nejdůležitějším kritériem na posledním soudu. Ale i, anebo spíše ještě více proto, že právě ve skutcích milosrdenství – v sycení hladových, napájení žíznivých, ujímání se pocestních, oblékání nahých, navštěvování nemocných či vězněných ve všech podobách, jakož i v pohřbívání mrtvých – , ve skutcích milosrdenství a v posledku jedině v nich se uskutečňuje nejvýraznější Boží Kristova vláda na zemi. Ta na nás závislá, ta, která má navíc sílu přikrýt, nahradit množství našich jiných, již spáchaných hříchů. Protože je Kristovou přítomností.

Tak jak naznačují leckterá výtvarná ztvárnění dnešního podobenství…

stáhnout pdf