Slovo k povzbuzení na neděli 27. března 2022, na 4. neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na čtvrtou neděli postní (nazvanou po své vstupní antifoně Laetare, „Vesel se“) máme před sebou krásné a veleznámé podobenství O marnotratném synu; bývá někdy považováno dokonce za prototyp všech ostatních.

Novozákonní podobenství, jak víme, jsou různé příběhy z úst Pána Ježíše. Mají své posluchače vtáhnout do děje, aby nejprve odtušili, co je v očích Božích správné a co ne, aby se v některé z postav příběhu sami našli a nejlépe z toho všeho vyvodili aspoň nějaké důsledky pro svůj život a své jednání, pro svůj vztah k Bohu i k ostatním lidem.

To platilo už pro první posluchače Kristových podobenství v evangeliu, i pro první posluchače podobenství dnešního. Farizeové a učitelé Zákona reptající, že Pán Ježíš «přijímá hříšníky a jí s nimi», se měli předně nalézt ve starším synu; a zastydět se. Hříšníci kolem Krista se měli nalézt zase v synu mladším, který «sebral všechno a odešel do daleké země»; a zaradovat se, že se mohou navrátit k Bohu a že budou přijati, a najít sílu k návratu. Všichni naslouchající Kristovu podobenství pak měli rozpoznat, že dobrým otcem «pohnutým soucitem» jasně evokujícím samotného Boha je právě Pán Ježíš; tak velkoryse milosrdný je Bůh, takový je Kristus, aspoň nějak takovými by měli být všichni jeho vyznavači.

Podobně má podobenství zkusit naslouchat i každý z nás. Máme chtít slyšet jeho základní poselství o Boží dobrotě, máme se hledat a nacházet v jeho jednotlivých postavách; v jedněch více, v jiných méně, podle životní situace a stavu srdce každého z nás.

Podobně bychom měli podobenství naslouchat i jako společenství církve, jako farnost, neboť podobenství odhaluje nejen jednání a stav srdce jednotlivců, ale i některé neblahé vzorce jednání celého společenství. Otázka vztahu spravedlivých a hříšníků, věrných a nevěrných, blízkých a vzdálivších se provází křesťanstvo, provází Kristovu církev od prvopočátků; někdy více, jindy méně intenzivně, ale vždy nějak a až dodnes. A rozhodně ne vždy byla a je řešena po Božím způsobu.

Ač možná právě tento komunitní, ekleziální rozměr je pro dnešní podobenství z Lukášova evangelia prioritní, zaměřme přeci jen svou pozornost spíše každý sám na sebe, protože aspoň v nějaké moci máme povětšinou právě jen sami sebe. A hledejme se v prvních adresátech a posluchačích podobenství, jakož i v jeho jednotlivých aktérech. Učiňme tak nejen kvůli sobě, ale i k prospěchu svého okolí…

Lidé, kteří jsou příliš hrdí na svou správnost, kteří si třeba zakládají si na tom, že všechny předpisy dodržují, možná se dokonce považují i za lepší a ctnostnější lidi, než jakými je jejich okolí, ale možná jsou přitom ve svém srdci i v životě ve skutečnosti velmi tvrdí a nemilosrdní, chtějící mít Boha a nebe jen pro sebe; ti nechť se možná najdou v prvních posluchačích evangelia, ve farizeích a zákonících.

Lidé, kteří se naopak nějak provinili či proviňují, a to třeba i vážně a zle, lidé vzpírají se proti Bohu, kteří utíkají či chtějí utéci od něj do nějaké «daleké země», třeba i ze zoufalství, lidé, kteří svůj život anebo část opravdu jen sobecky a rozmařile promrhali, nebo také ti, kteří se vrací k Bohu jen z pragmatických a vlastně sobeckých důvodů, že u něj je přeci jen lépe; ti všichni nechť se zkusí najít v mladším synovi z podobenství.

A věrní, pracovití, dobří křesťané, ale přitom již dávno bez radosti, bez radosti ze samotné práce, z blízkosti Otci, bez radosti z dobra a z druhých; ti nechť se zase najdou v synovi starším.

Žádné z těchto naleznutí nemusí být docela příjemné, ale vždy může být užitečné. Nalézání se v posluchačích podobenství i jeho postavách se ovšem nějak se týká každého z nás, protože podobenství nás demaskuje různým způsobem a měrou všechny.

Bůh, Kristus nás naštěstí všechny s láskou chce přijmout a přijímá; marnotratné syny, starší syny a nakonec i farizeje a učitele Zákona. Přijetí neznamená souhlas, přijetí je přijetí.

Geniálně vše vystihl slavný nizozemský barokní malíř Rembrandt van Rijn na svém známém vyobrazení dnešního podobenství (ostatně právě tento obraz se stal ikonou Velkého jubilea, Roku milosrdenství 2000): V centru obrazu je vidět otec, jak objímá navrátivšího se marnotratného syna. Objímá ho oběma rukama, ty však při pozornějším pohledu nejsou stejné; jedna je jakoby otcovská, druhá však mateřská.

A to je opravdu geniální, výmluvné a navíc navýsost teologické. V Bohu se totiž opravdu snoubí to nekonečně nejkrásnější a nejdůležitější z otcovské pevnosti i mateřské něhy. Obojí objímá každého člověka, který se k Bohu navrátí, přivine. Nerelativizuje jeho provinění, nenazývá zlo dobrem, ale přijímá hříšníka s láskou, radostí a Boží něhou zpět.

A to má největší sílu člověka nějak proměnit k lepšímu…

Ať už jsme proto spíše podobni mladšímu nebo staršímu synovi, anebo spíše farizeům a zákoníkům, zkusme se co nejvíce přimknout k Bohu, k Pánu Ježíšovi, abychom zakusili jeho existenci tím, že zakusíme jeho přijetí.

Neodcházejme od Pána Boha pryč jako mladší syn, hlavně ne daleko. Zkusme mít narozdíl od staršího syna radost z možnosti pracovat na jeho poli, na díle dobra. Nekádrujme, kdo k Pánu Ježíšovi může a kdo ne, jako farizeové a zákoníci.

Ale raději se zkusme – s Boží pomocí – stále více podobat milosrdnému otci, který přijímá marnotratné. Vyhlížejme své bratry a sestry potřebující z jakéhokoli důvodu přijetí, zkusme najít sílu je přijímat vždy, odpouštět jim, zkusme vnímat jejich radosti i bolesti. Oni zase budou třeba vnímat snadněji ty naše.

V naslouchání podobenství O marnotratném synu a vyvození důsledků opravdu nejde jen o nás, ale i o všechny kolem nás. Svět potřebuje milosrdné lidi, svět potřebuje milosrdenství, svět potřebuje radost z milosrdenství.

Jak vše je aktuální zvlášť v nynější době šílené války na Ukrajině a všech ostatních bolestí světa blízkého i vzdáleného, je asi zbytečné připomínat a rozebírat…

stáhnout pdf