Slovo k povzbuzení na neděli 27. dubna 2025, na Druhou neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin. Navzájem se prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil oslavu Zmrtvýchvstání Páně na osm dnů. Stále tedy můžeme duchovně a bohoslužebně prožívat Neděli velikonoční jako «jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin». V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, konkrétně večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně Druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem poté. O tom je druhá polovina evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). A to proto, že novokřtěnci až do tohoto dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Ze samé radosti, že jsou již křesťany.

Nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím připomněl církvi sobě blízkou formu zbožnosti a aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je vlastně základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Je příznačné, že právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

I biblická čtení jako každou neděli jsou tři, se žalmem čtyři. První ze Skutků svědčí o radostných počátcích církve. Žalm vyzpívá úžas nad tím, že «kámen, který stavitelé zavrhli, se stal kvádrem nárožným», vztaženo na Krista. Druhé čtení je začátkem Janových vidění do otevřeného nebe. Všechna jsou hodna naší pozornosti. Ale zkusme opět zaměřit svou pozornost předně na evangelium. A to formou jakýchsi střípků k několika jeho momentům…

«Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám“!» Často se zdůrazňuje, jak vnitřní pokoj je prvním slovem, přáním a darem Vzkříšeného Pána. A je to pravda.

Vnitřní pokoj – darovaný Bohem, ne uměle navozený či nějak navsugerovaný – může opravdu být, podobně jako vnitřní radost, jednou z prvních známek skutečné komunikace s Bohem, otevření se jeho světu, jednou z prvních známek setkání s Kristem. Vnitřní pokoj je důležitý, je jedním z předpokladů, aby naše rozhodnutí byla aspoň nějak dobrá, je zdrojem vnitřní radosti, která k dobru pomáhá. Vnitřní pokoj dává radost ze života jakož i sílu nést jeho tíhu, snadněji otevírá oči i srdce i pro druhé lidi a svět.

Vnitřní pokoj by měl být jedním z prvních ovocí našeho vztahu s Kristem, znamením, dokonce formou jeho přítomnosti jakožto Zmrtvýchvstalého v našem srdci i životě.

Přijetí Kristova pokoje má však dle dnešního evangelia také jeden předpoklad: Být aspoň chvíli za zavřenými dveřmi a čekat. Udělat si čas pro Boží navštívení, zvlášť v neděli, «den Páně», jako apokalyptik Jan v druhém dnešním čtení.

O pokoj bychom se pak měli dělit, měli bychom jej roznášet, kamkoli přijdeme, kdekoli jsme. O pokoj bychom měli i aktivně usilovat, o pokoj kolem nás, kamkoli náš vliv dosáhne. «Blažení tvůrci pokoje, neboť jejich je nebeské království». O pokoj v mezilidských vztazích, o pokoj mezi lidmi, mezi námi, v našich mikrosvětech a – nakolik komu z nás přísluší – o pokoj ve světě. I tam, kde se zdá, že to nejde, kde se to „polidsku“ zdá nemožné.

Je výmluvné, jak moc, jak často a jak intenzivně právě zesnulý papež František vybízel k pokoji, k míru, smíření, k hledání obojího, k ukončení válek a nerozpoutávání dalších, k obrácení agresorů, k ochotě jednat, k nezaměňování dobra za zlo, k zastavení šílené spirály kumulace nástrojů smrti. Právě to je totiž křesťanské: Usilovat o pokoj, i když se to zdá neuskutečnitelné, mít sílu ke smíru a hlavně k obrácení; s pomocí Krista zmrtvýchvstalého.

«Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!». Na začátku stvoření Hospodin dechl do hmoty a ta se stala živou bytostí, člověkem. Prorok Ezechiel zaslíbil, že Bůh vdechne život suchým kostem, že Mesiáš vdechne slabému člověku nové srdce. Ne z kamene, ale z živého masa. Že mu vdechne Božího ducha jako uzdravující vodu.

Pán Ježíš jako Boží Syn, Beránek zabitý a vzkříšený, chce do nitra každého člověka, který se nechá, vdechnout Ducha svatého, chce ho jím stále nově tvořit, proměňovat, a tak znovu a znovu uschopňovat k větší víře, naději a zejména lásce. A to i navzdory slabostem toho kterého člověka. Vždyť ani apoštolové za svého pozemského života nebyli světci.

«Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny…» nejsou jen slova výsostného momentu ustanovení svátosti smíření. Ale i vyjádřením, v čem by také měla spočívat ona nová stvořenost člověka: ve schopnosti odpouštět druhým lidem.

Síla k odpouštění, k pouštění na svobodu, k rozvazování z pout dluhů (to jsou etymologie slova „dopustit“) je jednou z nejbožštějších sil, která mohla být člověku vůbec svěřena. Jedna z nejmilosrdnějších sil. Jedna z nejkrásnějších a vždy tak potřebných sil.

«Viděli jsme Pána!» zvěstují apoštolové Tomášovi, který v neděli večer nebyl s nimi, když je zmrtvýchvstalý Kristus poprvé navštívil.

O Ježíšově zmrtvýchvstání vyznáváme, že i při všem svém tajemství je něčím, k čemu skutečně došlo. Protože se ženám a apoštolům jako Zmrtvýchvstalý zjevil. «Kristus vstal z mrtvých a my jsme ho potkali» je přeci nejstarší větou celého evangelia.

«Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím». V člověku – už pro tento nárok na historicitu – je ale potřeba vidět a dotknout se, pozitivně (někdy až pozitivisticky) se přesvědčit o pravdivosti své křesťanské víry. Stejně jako o autenticitě své náboženské zkušenosti; že je to opravdu Ježíš, koho zakoušíme, ne přelud, ne duch, ne sugesce.

Boží Syn, věříme, ví i o této potřebě člověka. I proto se ostatně vtělil, působil a vstal z mrtvých v dějinách. Z téhož důvodu se dává vnímat člověku v jeho náboženské zkušenosti, a to způsobem každému – Tomášovi – vlastním.

Jsou to proto – po vzoru Tomášově – právě také naše pochybnosti a nejistoty, které dávají Boha hledat, které otevírají srdce člověka jeho přítomnosti. Jen nesmí naše pochybnosti přestat být tímto podnětem k hledání, jen nesmí zavřít srdce. Předpokladem setkání se s Bohem jsou zavřené dveře ve smyslu ztišení se, ne zavřené srdce kamenem.

Milé sestry, milí bratří, kéž tedy zatoužíme po Kristově pokoji, po daru Ducha svatého způsobujícímu Kristovu živou přítomnost v nás samotných. Zkusme se mu otevřít, abychom z pokoje plynoucího ze vztahu s Kristem mohli žít a dávat jej i dál. Kéž se o pokoj a mír mezi lidmi s Boží pomocí také snažíme. Kéž zakoušíme Boží milosrdné odpuštění a máme touhu sami druhým odpouštět. Kéž si najdeme časoprostor pro setkání se Pánem Ježíšem. Kéž pochybnosti ve víře a nejistoty v ní se nikomu nestanou kamenem úrazu, nýbrž společnou cestou, impulsem k pokornému a i třeba chvějícímu se hledání Boha, Krista.

O to vše prosme, o to vše a mnoho dalšího se snažme, a to nejen kvůli sobě, ale nějak i se všemi a pro všechny kolem sebe.

stáhnout pdf