Slovo k povzbuzení na neděli 27. listopadu 2022, na První neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

advent – adventus, „příchod“ – je, měl by být (aspoň nějakým způsobem) dobou naší přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o vánocích. A zadruhé na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. Oba tyto rozměry se adventem prolínají a vzájemně se doplňují. Přičemž příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na vánoce se týká spíše jeho druhá část.

V adventním čase jde tedy o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Něco takového je možné jen s jeho Boží pomocí, v živém vztahu s ním. Proto kýženým naplněním adventu nemůže být nic jiného než zase příchod Pána Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Dnes jsme všichni společně na samém začátku adventu, kéž by tedy i začátku adventního putování, čekání na Kristovy příchody kráčením mu ústrety…

Každý začátek – což platí docela obecně – je vždy příležitostí, přináší ji s sebou. Třeba něco změnit, jinak vykročit, začít nově a lépe, otevřít se něčemu docela novému, nejlépe něčemu dobrému, Božímu. To platí i pro začátek adventu, kdo to nové Boží chce být.

K tomu nám zaznívá dnešní Boží slovo, biblické úryvky mše svaté.

V prvním čtení jsme slyšeli krásné Izaiášovo proroctví. Poprvé zaznělo v polovině 8. století před Kristem, v době stále více hrozícího asyrského nebezpečí pro celý Izrael. Tehdy prorok pronesl (možná i částečně nevědomky) zaslíbení, že Mesiáš přijde a co jeho příchodem nastane: «Na horu s Hospodinovým domem budou proudit všechny národy… a řeknou „Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách“… Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit».  

V evangeliu zazněla Kristova slova o tom, co nastane až podruhé přijde ve slávě, a výzva k bdělosti: «Bude to právě tak jako v době Noemově… Jedna bude vzata, druhá ponechána… Jeden bude vzat, druhý ponechán… I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete».

Čteme-li oba biblické úryvky takto za sebou, propojíme-li je mezi sebou, možná můžeme odtušit, že právě i míra naplnění Izaiášova proroctví se může stát jedním z kritérií, kdo nakonec bude vzat a kdo ponechán, kdo spasen a kdo shledán lehkým, a to ze všech stavů a situací, v nichž se jen lidé mohou nacházet.

Překutí mečů a kopí, bojových nástrojů k zabíjení druhých, v radlice a vinařské nože, v zemědělské nástroje k péči o půdu a stromy a obstarávání obživy pro lidi, je totiž překrásným obrazem, překrásnou metaforou, v čemže by měla také, anebo spíše především spočívat proměna srdce člověka způsobená skutečným setkáním s Mesiášem: Měla by způsobit, že agresivita člověka, jeho touha po ovládání světa a druhých lidí se změní, promění, transformují. A to v něco dobrého, v to, co nezabíjí, ale naopak přináší užitek a živí. Proměna agresivity a sobectví v užitečnost a dobrotu, byť třeba i jen postupná, by proto měla být jedním z prvních a nejpodstatnějších ovocí křesťanství. Jedna z příčin otevírající věčnou spásu. Jeden z důvodů radosti ze života a přežitelnosti světa.

Všichni bohužel stále prožíváme hrůzostrašnost současné agresivní války. Která bohužel navíc není jediná, ani první, ani asi poslední. Měli bychom se v každém případě stále modlit za mír, měli bychom se snažit nějak pomáhat obětem, nakolik je to v našich silách a možnostech.

Ale válka – její blízkost, tragičnost, nesmyslnost, zvrácenost, její bolest a její nebezpečí, potenciál přerůst v konflikt ještě větší a hroznější – by námi měla i otřást. A to nejen ve smyslu pochopitelného strachu z ní a jejích následků.

Válka a potažmo nejedna globální krize (ať už s válkami přímo souvisí anebo ne) by námi měly otřást mnohem hlouběji, snad až do pověstného morku kostí. Nemůžeme je vytěsnit ze své mysli, neslyšet o nich, žít jakoby nic. Ostatně možná právě proto jsou válečné a jiné hrůzy i jedním z biblických apokalyptických obrazů. Zaznívají, dějí se, aby se člověk obrátil k Bohu a dobru, začal nově a lépe.

Možná v této souvislosti stojí za to připomenout i jednu z tezí slavné knihy O válce z roku 1832 pruského generála Carla von Clausewitze, že válka vždy přináší takovou nejistotu, že jí je vždy konfrontována opravdovost hodnot, jež člověk má.

To je jistě pravda, a to nejen ve smyslu, že člověk tváří v tvář válečným (a jistě i jakýmkoli jiným) katastrofám by si měl konečně ujasnit, co je opravdu podstatné a co ne, a měl by přestat ztrácet čas a energii zbytečnostmi. Ale také aby pochopil, aby si přiznal, kolik různé agresivity – zloby, přehnané asertivity, tvrdých loktů, tvrdosti, nemilosrdenství, sobectví, schopnosti jít přes mrtvoly, útočné zapšklosti a čeho všeho dalšího –  je i v něm samotném. Jak člověk sám mnohdy (v malém) vede různé agresivní války a způsobuje druhým nejednu katastrofu, kalamitu.

Měl by vzít za své, že by s tímto svým stavem, je-li tomu tak, měl něco dělat, měl by zatoužit po proměně, začít proměnu k lepšímu. S Boží pomocí, setkáním s Pánem Ježíšem, Mesiášem, který právě přišel zkout meče v radlice a kopí ve vinařské nože. Nejprve v srdci člověka, který se mu pokornou vírou a touhou otevře.

Milé sestry, milí bratří, na začátku adventu zaznívá každoročně mnoho různých podnětů. Advent jako takový – se svou symbolikou čekání na světlo ve tmách, svými zpěvy, svou bohoslužbou a snad i atmosférou –  je celý jedním velikým pozváním. Nicméně podnět dnešního Izaiášova zaslíbení letos zaznívá obzvlášť výmluvně. Jen je ho třeba vážně slyšet a vážně vzít. A něco docela konkrétního pro jeho naplnění v sobě a svém světě udělat: Zatoužit vydat se životem nově Boží cestou, cestou milosrdenství, s evangeliem zkonfrontovat své životní hodnoty, dát ve všem přednost lásce, abychom jednou – slovy evangelia – nebyli «ponecháni».

Jsme-li my sami – v tom či onom, vůči těm či oněm lidem, vůči světu – agresory, pak hledejme cesty k proměně svých mečů v radlice a kopí ve vinařské nože, hledejme konkrétní cesty k opravdovému příchodu Pána Ježíše, cesty k napravení škod a nastolení pokoje.

A pokud agresory náhodou nejsme, pokud jsme třeba i oběťmi nějaké agrese, i tak je třeba hledat nové cesty, vydat se jimi, cesty jak se Pána Ježíše držet, aby zlo a agresivita nezachvátily naše srdce.

Hranice mezi dobrem a zlem v nás je asi leckdy křehká, potřebuje upevnit, dobro potřebuje posílit, aby bylo stále mocnější. Potřebujeme se znovu a znovu nadchnout pro dobro, pro Boha, pro skutečné kráčení po Božích cestách za všech okolností, znovu v tom začít. Což se dle Izaiáše nejlépe může dít na Hospodinově hoře, u Pána Ježíše, v jeho laskavém světle. A proto slovy Pavlovými: «Odložme skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla».

stáhnout pdf