Slovo k povzbuzení na neděli 28. dubna 2024, na Pátou neděli velikonoční – B
Žalm: Ž 22
2. čtení: 1Jan 3,18-24
Evangelium: Jan 15,1-8
Milé sestry, milí bratří,
dnes, podobně jako před týdnem na neděli Dobrého pastýře, máme před sebou další biblický obraz, kým a čím pro nás Kristus má být: Pravým vinným kmenem.
Obraz je opět uvozen Ježíšovými slovy «já jsem (egó eimi)». Ta evokují Hospodinovo «jsem, který jsem (egó eimi ho ón)», slova, kterými se Bůh představil Mojžíšovi v hořícím keři na hoře Choreb. Z jejich hebrejského znění «jsem, který jsem (ejé ašer ejé)» je odvozeno Boží vlastní a nevyslovitelné jméno Jahve. Proto jsou obrazy z Kristových úst uvozené slovy «já jsem», jak nám je předkládá evangelista Jan, tak důležité. Jejich důležitost navíc ještě umocňuje skutečnost, že novozákonní obrazy jsou zároveň již i odrazy Boha v lidské zkušenosti, jak Krista zakoušelo nejranější biblické křesťanství.
Dovolte proto několik nesourodých střípků k tomu dnešnímu…
Kristus je vinným kmenem a my máme být jeho ratolestmi. Ratolestmi majícími žít z jeho životodárné mízy a také přinášet plody. Bůh Otec je vinařem, kterému kmen patří a který jako dobrý hospodář uschlé a neplodné ratolesti odřezává, aby nepřekážely a nebránily růstu živých, a živé a plodné čistí, aby přinášely plodů ještě více.
Vinným kmenem je Pán Ježíš ve všech svých přítomnostech a podobách. Jak v nebi, tak i na zemi a v lidském srdci. Zvlášť v křesťanství. Vinným kmenem je tak i církev, Kristovo tělo. Pravým vinným kmenem je jedinečně eucharistie, sladký vinný kmen, «svatá réva» tišící každou lidskou žízeň, jak o ní čteme ve starokřesťanském spisu Didaché. Vinným kmenem je i Kristovo slovo, slovo života, evangelium. A mnoho dalšího, z čeho bychom měli čerpat jeho Boží mízu. Vždy s vědomím, že míza je sice silná, Boží, ale její pozemský kmen je často – podobně jako kmen vinné révy – dost křehký. O to spíše my, jeho ratolesti.
Skrze naše zůstávání na kmeni a života z něj – skrze vztah s Kristem, jeho následování, naroubování na něj, požívání jeho Boží síly – je naděje, že poneseme kýžené ovoce; sladké plody chutné celému světu, ovoce lásky. K němu, ovoci by nás naše křesťanství mělo vést. Ne nutně ve smyslu kvantity, není-li dosažitelná, ale ve smyslu kvality, sladkosti a chuti vždy.
Proto nestačí, že jsme se jednou stali ratolestmi, jednou již byli (křtem) naroubováni na pravý vinný kmen, Slovem skrze vodu očištěni a posvěceni; takto s poukazem na křest vykládá Kristova slova «vy už jste čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil» svatý Augustin. Je třeba také přinášet plody, snažit se o ně, tedy jednat, nežít jen pro sebe, ale především pro ovoce, aspoň nějak užitečně.
Přinášení kýženého ovoce slouží očišťování. Bůh Otec se k ratolestem chová podobně jako vinař, který na jaře ratolesti čistí od všech nánosů, plísní a cizopasníků a v zimě je zase prořezává, odřezává neplodné a odumřelé: «Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, (Otec) odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více». Aby napříště nesla více ovoce lásky.
Co toto odřezávání a čištění ze strany Boží konkrétně představuje, zajímalo už od křesťanského starověku snad všechny vykladače dnešního Ježíšova obrazu. Staří otcové podali celou řadu interpretací. Odřezávání vykládali třeba jako církevní exkomunikaci či vyloučení z eucharistického společenství. Anebo jako ztrátu něčeho nepotřebného či škodlivého. Pokud šlo o ztrátu něčeho milého, tak jako trest za hřích. Anebo jako konečné zavržení, odříznutí od Krista. Spálení pak může představovat oheň pekelný. Čištění zas jakoukoli zkoušku, zvlášť mučednickou, anebo třeba očistec. Takové a mnohé další interpretace můžeme najít.
Necháme-li stranou první, téměř doslovný výklad odřezávání a čištění ratolestí v ekleziálním smyslu pozdějších církevních trestů exkomunikace či interdiktu, jež mají sloužit k obrácení a návratu hříšníka, stejně tak necháme-li stranou výklady eschatologické ve smyslu ohně očistného či pekelného, pak obraz čištění ale i odřezávání ratolestí může opravdu představovat různé zkoušky, jež na člověka doléhají. Neboť právě zkoušky, ať jsou jakékoli, mohou pomoci postupnému pročišťování a oživování všeho dobrého, co k našemu životu patří, mohou se stát bolestným odřezáváním nepodstatného a neplodného či něčeho škodlivého. Což vše může a má ve výsledku pomoci k přinášení ovoce, k síle přinášet ovoce skutečné lásky, k upevnění bytí na kmeni a v něm, v posledku k životu, k jeho rozvoji, růstu a plodnosti.
Za všemi zkouškami i za vším bolestným je totiž nějak přítomen Bůh, dobrý Bůh, který nás jako vinař musí asi také tříbit. Postupně nás očišťovat od všeho cizopasného, škodlivého, nemocného a hříšného a odebírat nám nepodstatné, nepotřebné či odumřelé. Někdy Bůh nepochopitelně dopustí i ztrátu něčeho krásného, což není samo o sobě dobře, může to být pro nás i pro ztracené i velmi zlé, ale může nás nakonec k dobru, k dobrotě srdce dovést. Paradoxně, ale přece.
Zkoušky se dějí, často bez vysvětlení, nepochopitelně, těžce a zle. My je však všechny, aniž by jejich bolest a tíže byly bagatelizovány, můžeme uchopit jako výzvu, abychom i skrze ně, navzdory svým slabostem a všemu bolestnému, stále více a s Boží pomocí aspoň nějak dozrávali ke Kristově obrazu a podobě. Stávali se stromy přinášejícími sladké ovoce lidem a světu a kolem sebe. Což není jen antické «skrze překážky či těžkosti ke hvězdám (per aspera či ardua ad astra)», ale křesťanské, neboť sladkým vinným kmenem je prostě také kmen kříže.
Samozřejmě, růst je proces, který má své fáze, svá období pučení i odumírání, svá jara i své zimy. Ale jak náš život jde dál a dál a i různých pádů přibývá a s nimi i Božího očišťování a ořezávání a jak zároveň stárneme a i tím v mnoha ohledech odumíráme, máme postupem času větší naději zrát k podobě Kristově. Stále více přinášet jeho plody, ovoce lásky. Kéž by tomu tak i bylo.
Jinak řečeno, čištění a odřezávání by nám měly pomoci ke skutečné moudrosti, jak někteří otcové samotný vinný kmen, Krista jako Moudrost vykládali. Může se jednat i o onu moudrost stáří, jež právě spočívá – slovy Chardinovými – v postupné divinizaci (zbožštění) aktivit i pasivit našeho života.
Celý proces Božího čištění i prořezávání, ať jsme na jeho začátku či konci, má však vždy jednu podmínku splnitelnou jen z naší strany: Abychom se nikdy neodloučili od vinného kmene, nikdy nepřetrhali svůj vztah s Kristem, nikdy se mu docela nevzdálili, abychom nenechali uschnout Krista v sobě samých. A tím se neodloučili ani od lidí, ostatních ratolestí, a dokonce ani od světa, taktéž kmene Kristova.
Milé sestry, milí bratří, a tak možná výzva – nevyrvat se Pánu Ježíšovi, neztratit živý vztah s ním, nepřerušit s ním komunikaci, zůstat na něm, vinném kmeni, aby on mohl zůstat v nás – k nám z dnešního obrazu může promluvit především. Aby naše životní pasivity i aktivity byly více prostupovány vztahem s Kristem, jeho mízou. Abychom i my svým ovocem, činy lásky, i třeba sebenepatrnějšími, přispívali k postupné divinizaci našeho porušeného světa. S tím, že různá bolestná očišťování a odřezávání, jež musíme snášet, k naplnění tohoto poslání mohou pomoci.
„Nedělní povzbuzení“ – archiv