Slovo k povzbuzení na neděli 28. srpna 2022, na 22. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

je asi zřejmé, že spojujícím tématem dnešního prvního a evangelijního čtení bude pokora. V úryvku ze starozákonní knihy Sirachovcovy o ní slyšíme formou mudroslovného napomenutí, v evangeliu v podobě jakéhosi podobenství, naučného příběhu z úst samotného Pána Ježíše.

Co se týče evangelijního úryvku, i když je to jasné, je asi dobré připomenout, že je třeba se vyhnout takové interpretaci Ježíšových slov «Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen», která by z projevů pokory činila kalkul k následnému vyvýšení. Vybírat si poslední místa za účelem, abychom byli následně pozváni na místo první, není pochopitelně žádná pokora, nýbrž vypočítavost a tím pádem i faleš. Nějaké pozdější vyvýšení může být jen darem, nechtěným, neplánovaným ovocem jeho skutečné pokory. Pán Ježíš mnohem spíše chce především varovat pyšné a vypočítavé a naopak potěšit opravdu utištěné. Tak to snad jen na okraj…

Zkusme se nyní společně zastavit nad tím, co by tedy mělo být základem, podstatou skutečné pokory, a zahrajme si při tom trochu se slovy. Ovšem s přáním, abychom o pokoře jen neteoretizovali, ale především ji aspoň nějak měli a žili (se sebekritickým přiznáním si, že pokoru možná někdy nejraději tematizují právě ti, kterým nejvíce chybí).

Zkusme začít samotným pojmem, jménem, v němž se odráží obsah vyřčeného. Velmi výmluvná je v tomto ohledu latina. Pokora se latinsky řekne humilitas. Už v samotném slově slyšíme humus, „půdu“, „zemi“. Od ní – jako „při zemi jsoucí“ – je humilitas, „pokora“ odvozena. Podobně jako sám homo, „člověk“, „ze země vzatý“ (v případě člověka je to podobné i v hebrejštině: ádám, „člověk“, „Adam“ je odvozený od adamá, „země“).

Pokora je tedy něčím, co drží člověka při zemi v tom nejlepším slova smyslu. Co ho drží v reálu (bychom řekli dnes). Pokora je pravda, jak se často říkává, a to oprávněně, když už samotná etymologie je taková.

Pokora je opakem pýchy, která se řecky řekne hybris, latinsky superbia. Zvlášť latina je opět výmluvná: Pyšný je ten, kdo o sobě smýšlí, sám sebe vidí jako jsoucího super (či supra) omnia et omnes, „nade všechno a všechny“. Pyšný je ten, který si o sobě myslí, že je „super“. Že je nad Bohem i ostatními lidmi.

Pokorný naopak dobře ví a podle toho se snaží také žít, že je jen člověk. Stejně jako všichni ostatní lidé, jeho bratři a sestry. Ne víc, ne méně. Pokorný ví a žije – ať už to reflektuje s jakoukoli mírou náboženského poznání a vyznání – , že je jen tvorem, Božím stvořením. Proto jeho osobní talenty, genetická výbava (chceme-li), nejsou jeho vlastní zásluhou, ale nezaslouženým darem, darem Božím, daností v něm individualizované lidské přirozenosti.

Pokorný je prostě ten, kdo opravdu přijal za své, že není nadčlověk a už vůbec ne nadbůh a podle toho také žije, vztahuje se a jedná.

Tolik teorie…

Ale co můžeme a snad i máme učinit pro to, aby se stala i praxí, abychom my – zvlášť my, kteří to opravdu potřebujeme – zpokorněli? Co udělat, abychom si o fenoménu pokory jen nezateoretizovali, ale aby se ona stala i jevem našeho smýšlení a žití, našich vztahů a našeho jednání?

Jedna možná odpověď je asi dobře známá, oprávněně se také často připomíná: V první řadě jsou to naše vlastní chyby, pády, nedokonalosti, slabosti, neschopnosti a tak dále, které nás zpokorňují, měly by nás zpokornět. Na jejich základě si můžeme a máme uvědomit, ba přímo existenčně prožít, že nejsme ani dokonalí, ani všemohoucí a ani vševědoucí, že nejsme ani nadlidé a už vůbec ne nadbohové, ale že jsme naopak slabí – jako ostatní lidé – a potřebujeme pomoc, pochopení a odpuštění. Boží i lidské. Jedním z nutných projevů takového zpokornění je pak i milosrdenství k druhým, protože jen zpokorněním pochopíme, jak moc je sami je potřebujeme.

Ale vedle této známé, řekněme „negativní cesty“, existuje – spolu s bezpočtem dalších – ještě jiná cesta, jiná inspirace k pokoře. Je někdy vlastní lidem, kteří třeba i v něčem vynikli, mnoho poznali a probádali, něco těžkého v životě statečně překonali, něco skutečně velkého vykonali, i když třeba (okolní) svět se o tom nikdy nedověděl.

Někdy se říkává, že největší lidské duše, opravdu velcí lidští duchové, což samozřejmě nutně neznamená světskou slávu či mediální popularitu, bývají také nejpokornějšími. Je tomu tak – mimo jiné – proto, že se dokázali, dokážou se nadchnout pro něco, co je mimo ně a nad nimi: Pro Boha, pro ideál, pro poznávanou skutečnost, anebo pro druhého člověka. Dokážou pro ně žít, jednat, přizpůsobovat jim vlastní život. Jsou schopni s radostí žít pro někoho a pro něco, co je přesahuje, co nejsou jen oni.

Schopnost se nadchnout pro Boha (Lásku), druhého člověka a svět (respektive pro to dobré, pravdivé a krásné – tedy to Boží – ve světě) vede k pokoře. Schopnost nadšení totiž otevírá lidskou duši pro vše, pro Boha, člověka i svět, a vyvádí ji ze zajetí sebe samé. A zároveň ji tak drží při zemi, v reálu, protože dává zakusit, že jsme lidé, že je nad námi Bůh, že nejsme jediní a že vedle nás jsou ostatní lidé a kolem svět. Že nejsme ani nejlepší, ani vševědoucí, ani všemohoucí, ani dokonalí.

Pokora a proexistence, pokora a sebereflexe tak spolu úzce souvisí.

Že obě cesty k pokoře – poznání vlastní slabosti i schopnost se nadchnout pro Boha, dobro, krásu a druhé lidi i svět – jsou schůdné, že je třeba se po nich obou, nejlépe souběžně vydat, nám jedinečně ukazuje i dnešní velký světec, jehož památka by byla, kdyby nebyla neděle, svatý Augustin. Vždyť to bylo právě poznání vlastní slabosti a nadšení pro Boha, které ho – po letech hledání a různého bloudění – dokázaly zcela zpokornět, otevřít se Bohu i lidem, stát se opravdovým křesťanem. Vždyť to byl právě Augustin, který jako teolog tak velkolepě vyzpíval krásu nezasloužené Boží milosti a který jako biskup v severoafrickém Hippo dokázal milosrdně jednat s hříšníky a přijímat je zpět do církve.

«Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí. Jakmile jsem tě poznal, pozdvihl jsi mě, abych viděl, že je něco, co bych měl vidět… A zasáhl jsi svým mocným světlem můj slabý zrak a já jsem se zachvěl láskou a hrůzou… Pozdě jsem si tě zamiloval, krásno tak dávná, a přece tak nová… Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítila zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji» jsou známá slova Augustinových Vyznání…

stáhnout pdf