Slovo k povzbuzení na neděli 29. května 2022, na 7. neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili slavnost Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice, Boží hod svatodušní. Dnešní neděle – sedmá velikonoční – nás tak jakoby přenáší do oněch deseti dnů mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a sesláním Ducha svatého, jak o nich čteme v Novém zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekali v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho veškeré tajemné přítomnosti v církvi, křesťanství i srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění, které máme vytesané na svatostánku v našem kostele.

My proto v těchto dnech máme také čekat na oslavu Letnic, na každoroční zpřítomnění seslání Ducha svatého. Jsme pozváni se pokusit otevřít své duše, aby i v našem srdci a životě byla Duchem Božím posílena a oživena Kristova přítomnost, aby Kristus i s námi byl, respektive abychom my byli s ním až do skonání našeho vlastního světa. Aby i skrze nás byla umocněna jeho Boží přítomnost ve světě i v církvi.

A jelikož právě církev, společenství nás lidí kolem Pána Ježíše, by se měla stát zvlášť vnímatelným prostředím jeho přítomnosti a jeho působení, na kterém bychom měli mít všichni podíl, slyšíme dnes z evangelia slova z Kristovy Velekněžské modlitby, zachycující jeden z výrazných toho rozměrů: «A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě posla a žes je miloval, jako jsi miloval mne».

Jednota mezi učedníky, dokonce «dokonalá jednota», o kterou Syn prosí Otce, pro niž se zasvěcuje a která má vyvěrat z vtažení člověka do jednoty Božích osob, má být všem lidem vnímatelným odleskem Boží slávy. Při pohledu na jednotu mezi Kristovými učedníky a učednicemi, mají být všichni – uvnitř i mimo církev – povzbuzeni, že Bůh opravdu je, že je dobrý, že je Trojice, že Ježíš je Božím Synem, že je nám stále blízko, že křesťanství je jeho blízkostí a že skutečná láska je opravdu nejvyšší hodnotou.

Z toho důvodu také staří církevní otcové církev nazvali „skutečným tělem Kristovým“, zatímco eucharistii „tajemným“: Na církvi by totiž měla být Boží přítomnost vnímatelná i lidem, kterým ještě nebyl dán dar víry, zatímco v eucharistii a ostatních svátostech je Kristus zakusitelný jen až prostřednictvím víry. „Skutečné“ v případě církve znamenalo „na první pohled vnímatelné“, zatímco „tajemné“ v případě svátostí „vnímatelné jen světlem víry“.

Postupem času, jak známe ze současného používání, došlo ovšem k záměně terminologie, co je pravým a co tajemným Kristovým tělem: Církev se začala nazývat „tajemným tělem Krsitovým“ (corpus Christi mysticum), zatímco eucharistie „pravým“ (corpus Christi verum). Stalo se tak začátkem vrcholného středověku. Důvodem byly teologické spory ohledně vysvětlení přítomnosti Krista v eucharistii pod způsobami chleba a vína. Když se následně prosadilo vysvětlení pomocí konceptu přepodstatnění (transsubstantiatio) a bylo i dogmatizováno, začalo se, aby byla zdůrazněna katolická víra, hovořit o eucharistii jako o „skutečném těle Kristově“. Šlo tedy předně o vyznání a zdůraznění proměněné podstaty eucharistie. Nicméně – s trochou nadsázky viděno – záměna pojmů mohla, a hlavně stále může, také naznačit, že se Kristova přítomnost ve svátostech stala vlastně lidem vnímatelnější a pochopitelnější než v církvi. A to je opravdu na pováženou…

Bohužel tomu tak ale asi je. Mnoho příčin to má, ale jedním z důvodů je určitě i nejednota mezi námi křesťany.

Spory a z nich plynoucí rozdělení církev bohužel – pro naši lidskou slabost a porušenost – provází již od samých prvopočátků, jak svědčí už i některé novozákonní listy. Přesto jednota mezi křesťany, snaha o ni, úsilí o ni má být jednou ze základních charakteristik křesťanství po všechny časy, vyznáváme-li Boha-Trojici, Boha-Lásku. Jednota v křesťanské víře, společné naději a především jednota v lásce k Bohu a ke všem lidem. Svatý Pavel to formuloval jedinečnými slovy: «A tak zůstává víra, naděje a láska – největší z té trojice je láska».

Jedině láska může mít Boží sílu laskavě překonávat anebo aspoň laskavě unést všechny spory a nedorozumění, ať jsou jakékoli, i třeba spory věroučné. Jedině vzájemná láska – slovy svatého Petra – «přikryje množství hříchů».

Nejednota křesťanstva jako takového jakož i nemalá nejednota uvnitř naší katolické církve je opravdu smutným faktem. Však také mnozí lidé mimo církev nám dávají jasně najevo, že i toto je jedním z důvodů, proč nejsou schopni spatřit na nás odlesk Boží slávy, proč leckteří nechtějí anebo dokonce ani nějak nemohou uvěřit, že Pán Ježíš v (katolické) církvi skutečně zůstal.

A to je opravdu škoda, protože Pán Ježíš v ní reálně zůstal, jen my jsme ho i svou nelaskavou rozhádaností zakryli.

Stav lidské stránky církve jako celku, rozdělení křesťanstva, to hříšné a rozpolcené na viditelné stránce katolické církve: to není v moci nikoho z nás změnit (a vlastně ani nikoho z lidí, protože spory a rozdělení může nakonec překonat jen Boží zázrak). V nějaké moci je však nepatrná částečka Božího lidu, v níž fakticky žijeme. Například naše farnosti či jednotlivá společenství. V nich, zde je naším úkolem s Boží pomocí se pokusit přispět k Boží slávě, a to právě i snahou o jednotu srdcí, o mír a smír, které ji způsobují.

A to vše jde jedině láskou. Ona jako jediná má sílu přikrýt množství hříchů a sporů, jako jediná může pomoci otevření lidských srdcí Božímu Duchu a Kristu i v církvi přítomnému.

Zda podobné úvahy nezůstanou jen frází, záleží na každém z nás.

O lásku, o touhu po sjednocující lásce musíme prosit. Boží láska nám může být vylita do srdce skrze dar Ducha svatého. On je Boží láskou, jejím ohněm, Syn je jejím vtělením a podobou.

Spolu s Duchem a nevěstou proto volejme «Přijď, Pane Ježíši». Abychom mohli začít spatřovat jako Štěpán nebesa otevřená a v nich Boží slávu a Ježíše po Boží pravici, aby naše životy a společenství mezi námi toho byly aspoň nepatrným odleskem a pozváním pro všechny naše bratry a sestry, abychom se i my ve společenství církve cítili více doma. Aby o nás neplatilo to ošklivé Sartrovo «peklo, to jsou ti druzí», ale raději: nebe, to jsou ti druzí.

stáhnout pdf