Slovo k povzbuzení na neděli 29. října 2023, na 30. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu z Matoušovy 22. kapitoly dnes máme před sebou formulaci největšího přikázání, dvoj-jediné lásky k Bohu a k člověku. Jsou to slova Pána Ježíše, říká je nedlouho před svým ukřižováním.

Láska, jak se stále opakuje, je samozřejmě smyslem a cílem Božího Zákona, nejvlastnějším obsahem Božích přikázání. Láska je naplněním prorockých zaslíbení, zvlášť toho, že Bůh (skrze Mesiáše) odejme z naše těla srdce kamenné a dá nám srdce z masa. Láska je jako oheň, je živá jako žár, všechno zapálí a oživí. Každý, kdo kdy v životě vzplanul jakoukoli skutečnou láskou, tomu snad rozumí.

Skutečná láska k Bohu i k člověku (jakož i ke všemu ostatním, k celému světu) musí mít vždy dvě roviny: vnitřní žár a vnější vyzařování, tedy čin. Jedno bez druhého nejde.

Jen činy, byť dobré, ale bez lásky a bez její motivace, mohou být vnitřně prázdné. To říká svatý Pavel ve své Velepísni lásky docela jasně: «I kdybych pro druhého do ohně skočil, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje». A kdyby zase láska byla jen pouhým slovem, jen pocitem bez činů, tak může být jen sebeláskou, klamem, protože nic nedává a jen sobecky čerpá.

Nutnost konkretizace lásky, tedy aby její emoce přešla i ve skutečný laskavý čin, krásně vyslovuje dnešní čtení první, evangelium uvozující. Řeč je sice především o lásce k viditelnému člověku, ale nezapomínejme, že láska k člověku a světu odráží i naši schopnost lásky k neviditelnému Bohu. «Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí» praví přeci svatý Jan.

Příznačné je, že toto čtení je z 22. kapitoly knihy Exodus, tedy z kapitol rozvíjejících samo Desatero, v čem by mělo být naplňováno, respektive čeho by se člověk měl varovat. Mimo jiné a starozákonním jazykem ukazuje na dva z „hříchů do nebe volajících“ (u kterých Písmo praví, že dolehnou až k Bohu, že stížnost utištěných Bůh uslyší): Konkrétně na hřích ubližující vdově a sirotkovi a na hřích vzetí do zástavy to, co je nezbytné k životu (pokrývku na noc). Jsou to hříchy ubližující zvlášť bezbranným (sirotek, vdova a námezdní dělník jsou tváří v tvář mocným a bohatým pořád často bezbranní), hříchy využívající jejich nouzi a zneužívající sílu a moc bohatých (jakkoli). Podobně je na tom lichva.

V prvé řadě nám starozákonní varování připomíná, že to, oč ve vztahu k Bohu i lidem nejvíce jde, co je na světě a v životě opravdu nejdůležitější, je prostě láska, jak pak praví ve své syntetické formulaci nejdůležitější přikázání. Láska, která je emocí (pohybem jdoucím zevnitř, z nitra), ohněm (žárem) a činem zároveň. Je milosrdenstvím (milováním srdcem) a konkrétně se jako láska projevuje.

Podle několika pregnantních příkladů máme poznat, zda lásku k člověku a potažmo k Bohu v sobě máme či nikoliv. Můžeme je vzít klidně jako jakési zrcadlo ke zpytování svědomí a ptát se: Zda – zneužívajíce svou moc, bohatství, sílu či štěstí – nesužujeme a neutiskujeme, anebo zda vůbec přijímáme do svého světa přistěhovalce (ať jsou jakéhokoli druhu), zda neubližujeme vdově a sirotkovi (tedy všem jakkoli bezbranným, znevýhodněným a osamoceným), zda nepůjčujeme (zbytečně) na úrok (a tím nezneužíváme nouzi druhého k vlastnímu obohacení), či zda nebereme do zástavy něco, co druhý potřebuje k životu a k přežití, zda nejsme bezohlední ve vymáhání vlastního práva.

Stojí za to si i tyto a pochopitelně mnohé další otázky položit. Navíc s vědomím, že na naší lásce či nelásce k viditelným a hmatatelným lidem, k lidem kolem nás, blízkým i vzdálenějším, se vždy odráží i naše schopnost či neschopnost milovat samotného Boha. Láska k Bohu nemůže být bez lásky k lidem, ne nepodobně tomu jako emoce lásky nemůže být bez své konkretizace v činu. Na našem vztahu k viditelnému se také nejdříve a nejzřejměji odráží, co je v našem nitru, srdci neviditelné.

Láska je samozřejmě také dar, je jiskrou, kterou musí zapálit její plamen. O lásku bychom proto měli také prosit, a to Boha, který sám je Láskou, je zdrojem lásky, ohněm, u kterého můžeme svou lásku zapalovat. A je-li schopnost lásky jednou rozžehnuta, měli bychom její plamínek opatrovat.

Ostatně ne nadarmo jedním z nejarchaičtějších náboženských symbolů, jednou z prastarých přestav zpřítomnění božství na zemi, o které se mělo pečovat, byl právě oheň. Ztratit oheň znamenalo ztratit přízeň a ochranu boží. Uchovat oheň dávalo naději.

Láska je sice Boží dar, ale lásce se dá – aspoň do jisté míry – i trochu učit, dá se v ní cvičit, zejména je-li už zažehnuta. A to právě kýženými činy lásky. Vykoná-li přeci někdo nějaký skutek lásky anebo je jeho příjemcem a je-li jeho srdce otevřené, rozechvěje se radostí, pocítí slast lásky a zatouží milovat dál. Tak se lásce aspoň trochu učí. Kdokoli něco takového zakusil, tuší, o čem je řeč.

Ale nechme teoretizování o lásce. O lásce se nemá teoretizovat, o lásku se má usilovat, o lásku se má prosit Boha, láska je třeba hledat, láska se má žít, je-li dána. Což je zejména v dobách těžkých obzvlášť důležitý apel.

Možná ne náhodou připadla biblická čtení, jaká připadla, právě na dnešní neděli, do naší doby. Kdy na nás na všechny doléhá tolik zlých zpráv, tušíme tolikerá nebezpečí, pro své blízké, sebe, celý svět. Nesmíme se nechat paralyzovat (třeba i oprávněným) strachem, nesmíme vzdát svůj život, nesmíme pro strach z budoucnosti přestat žít v současnosti, a to právě vzhledem k lásce. Čím větší tíseň na nás doléhá a větší nebezpečí hrozí, o to více se máme snažit čas a vše kolem sebe naplňovat právě láskou, protože ta jediná má smysl, neboť je Boží. Což platí vždy, zvlášť však v dobách těžkých.

A i kdyby nynější časy byly – pro někoho z nás, část světa či civilizace anebo třeba i pro svět celý – (i kdyby byly) třeba již dobou poslední, láskou ji můžeme zbožštit a zlahodnit, můžeme Božsky naplit zbývající čas života svých blízkých, světa kolem sebe i svůj.

A to opravdu má smysl, protože my obyčejní lidé stejně povětšinou nemůžeme ani nic jiného.

Milé sestry, milí bratří, řečtina má pro lásku tři různá slova: eros, fília a agapé. Pojmenovávají jednotlivé roviny lásky, jsou její jakousi typologií. Je to sice poněkud zjednodušené, jsou to možná jen akcenty, ale mají cosi do sebe: Eros znamená totiž především lásku nacházející zalíbení, lásku k tomu, co se nám líbí, z čeho máme potěšení; je to láska, která dostává. Fília je zase vzájemnou mezilidskou láskou, láskou přátelskou, která dává i dostává zároveň. A agapé je pak láskou, která umí i jen dávat, je-li jen toho potřeba, láskou, která se umí nezištně obětovat. Naše láska by měla mít všechny tyto tři složky – eros, fília i agapé – a vrcholit v té poslední, protože taková je Boží láska k nám.

Agapé je tak také nejlepší možnou odpovědí na námitku, dnes s pohledem na zneužití náboženství bohužel někdy vznesenou, že náboženství jsou škodlivá, přinášejí fanatismus, násilí a smrt, neboť mají potenciál rozvinout nejpatologičtější roviny lidství. Ne, náboženství lásky, skutečné náboženství Kristovo by nemělo, nesmí něco takového činit, když Bůh je láska. Což v posledku má platit o jakémkoli náboženství otevřeném pravému jedinému Bohu.

I proto je tak důležité dnešní Boží slovo Starého i Nového Zákona opravdu slyšet a chtít žít…

stáhnout pdf