Slovo k povzbuzení na neděli 3. listopadu 2024, na 31. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

asi bychom marně hledali jasnější shrnutí, oč v životě člověka má jít ze všeho nejvíc, než dnešní evangelijní úryvek. Slyšíme dvojjediné přikázání lásky zaznívající z úst samotného Pána Ježíše: «Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou… Miluj svého bližního jako sám sebe».

Stále se připomíná, že na lásce ze všeho nejvíce záleží, zvlášť je-li sám Bůh láskou. A že obě roviny přikázání lásky – k Bohu a člověku – jsou od sebe neoddělitelné. Ne nepodobně, jako se k sobě mají obě Kristovy přirozenosti, jeho Božství a jeho lidství – nesmíšeně, nedělitelně, neodděleně a nerozděleně – spojené v jedné jediné osobně.

Že láska je ze všech mohutností člověka nejdůležitější a že láska k Bohu (či bohům) nemůže nejít ruku v ruce s láskou k člověku, věděla už velká antická tradice řecké filozofie, když spojovala spravedlnost vnímanou jako souhrn povinností vůči lidem se zbožností jakožto naplněním povinností vůči bohům.

O lásce k Bohu a lidem a o neoddělitelnosti obou lásek čteme na mnoha místech Písma, čím jsou to pasáže mladší, tím více. V knize Leviticus hned za přikázáním lásky k Bohu následuje: «Budeš milovat svého bližního jako sebe samého». Zejména starozákonní proroci stále častěji upozorňovali, že bez lásky k člověku nemůže být ani láska k Hospodinu autentická a že v případě nelásky k bližnímu její kultické projevy, byť by sebezbožněji vypadaly, nejsou téměř k ničemu. V pozdějším judaismu to byl například takový Filón Alexandrijský (velký helenizovaný židovský učenec), který ve dvojjediném přikázání lásky rozesetém v podstatě po celém Starém Zákoně spatřoval sumu celého židovského Zákona a klíč k jeho výkladu. O lásce k Bohu a člověku je pak především celý Zákon Nový, zvlášť evangelium, nazývajíc každého člověka naším «bližním». Konečně i dnešní úryvek o tom byl.

O lásce k Bohu, lidem a světu by tak mělo být i celé naše lidství, naše křesťanství. Láska by měla být jeho nejdůležitějším projevem a svůj počátek by měla mít ve skutečném soucitu (jak jsme mohli rozjímat minulou neděli).

Ač to vše jsou známé a stále opakované teze a fráze, je přeci jen důležité si Kristův jednoznačný imperativ «miluj» stále připomínat. Vedle všeho, čím vším by láska měla být – spontánním projevem srdce, nejkrásnější emocí, odpovědí na lásku, zápalem, činem a slovem, Božím darem, darováním sebe a tak dále – , vedle toho všeho a spolu s tím vším je láska vždy také naším vědomým rozhodnutím, výsledkem našeho chtění a naší snahy. Je proto částečně i v naší moci. Což je důvod, proč výzva k ní je i přikázáním, dokonce «prvním přikázáním ze všech». Důležité je slovo «první», řecky próté. Znamená pochopitelně nejen chronologické pořadí, ale ještě více důležitost, základ, na kterém vše ostatní stojí, pramen, z něhož vše ostatní vyvěrá. A zároveň cíl, mohlo by to být i posledním přikázáním ze všech.

Že přikázání lásky si je třeba připomínat stále, ukazují již bibličtí židé, kteří text Šema Jisrael («slyš, Izraeli», dnešní první čtení) měli napsaný na veřejích svých domů, na modlitebních šňůrkách nošených na hlavě, opakovali jej při každé ranní a večerní modlitbě. Jak to zbožní židé dělají dodnes.

I my bychom si měli Kristovo «miluj» dobře vštípit do své paměti. O to víc, oč je přikázání lásky v Novém Zákoně radikálnější než ve Starém: Miluj za všech okolností, i své nepřátele, i lidi zlé, obtížné a nesympatické, na zlo reaguj dobrem. Měli bychom si Kristův imperativ opakovat každého rána, dříve než se vydáme mezi lidi, každý večer bychom podle něj měli zpytovat své svědomí. Měli bychom si ho vybavit zvlášť ve všech chvílích, kdy se nám milování stane nějak těžkým a náročným, když se nám přestává dařit dávat lásku. Zejména kdykoli se v našich srdcí začne usídlovat její opak, zloba a vše, co k ní může směřovat: hněv, zatrpklost, zášť, závist či jen ublíženectví.

Možná právě do takových situací, kdy se láska stává těžkou a náročnou, kdy jí okolnosti nepřejí, kdy se nám nedaří, cílí dnešní evangelium se zvláštní intenzitou. Dvojjediné přikázání lásky totiž zaznívá – dle Markova sepsání – z Kristových úst až po jeho vjezdu do Jeruzaléma, na začátku jeho pašijí, v nichž se Ježíšova Boží láska nejvíce zjeví. Zaznívá v době, kdy i pro zákoníky a farizeje je stále těžší takového Mesiáše milovat.

Proto zvlášť do chvil našich všemožných pašijí, ať už jsou jakéhokoli druhu, anebo do chvil, kdy se hrotí naše averze vůči někomu jinému, zní Boží pozvání a povolání k lásce jako skutečné přikázání, jako imperativ. Nejen jako formální příkaz ale i jako něco, co už svým zněním a obsahem nás má k činu vnitřně uschopnit, otevřít naše nitro. Taková je totiž etymologie slova imperativ. Je odvozené od latinského in („uvnitř) a parare („připravit“), dohromady: „vnitřně uschopnit“ či „disponovat nitro“.

Nedaří-li se nám milovat spontánně, musí se láska stát nějak i aktem naší vůle, naší snahou, naší součinností s Boží milostí, která nás k ní i svým imperativem chce inspirovat. Pro lásku, respektive pro přání a hledání dobra a pro činy lásky se musíme i rozhodnout. K tomu nám právě pomáhá sám pojem lásky, představa, co láska je: Jednání, které prospívá, prostě dobro.

Do pašijí našich i těch, co bychom chtěli způsobit druhým, tak zaznívá Kristův imperativ «miluj». Miluj Boha i člověka a s nimi celý svět, miluj vždy a za všech okolností. Bezpodmínečně. Boha cti, nakolik jsi schopen, přijímej jeho pozvání. Člověku pomáhej, nakolik je to v tvé moci, přej každému vždy jen dobro.

Kéž bychom slovo Kristovo proto nejen zaslechli ale také poslechli…

Milé sestry, milí bratří, k dnešnímu evangeliu vlastně není co dodat. Láska je po právu «prvním přikázáním ze všech».

Možná ale stojí za to na závěr připomenout jednoho ne příliš známého světce, který by se dnes slavil, kdyby nebyla neděle, a který vlastně krásně ilustruje, co také může znamenat poslechnout Kristův imperativ: sv. Martina de Porres…

Už jeho původ – byl nemanželským synem španělského šlechtice a černošské otrokyně – mu v jeho době, ve španělských koloniích v Jižní Americe (konkrétně v Limě) na přelomu 16. a 17. století, předznamenával nelehký start do života. Jeho otec se k němu nejprve nechtěl ani hlásit. Pak ho pro jeho původ nechtěli přijmout do dominikánského řádu. A když ho nakonec přeci jen přijali, musel po celý svůj řeholní život vykonávat především podřadné práce. Svatý Martin je ale dělal rád. Nenechal se zlomit nekřesťanským kritériem „původu“, které na něj nějak doléhalo po velkou část jeho života, zůstal nesmírně pokorným bratrem, plným lásky k Bohu, lidem i zvířatům. O tom jeho životopisy svědčí jasně. Hovoří o jeho lásce k Bohu, kterému sloužil modlitbou a postem. A o lásce k lidem, které obětavě je ošetřoval (v mládí se totiž vyučil holičem a jakýmsi lidovým ranhojičem) a pro které vykonával rád ty nejpodřadnější a nejnepříjemnější práce. A konečně o lásce i ke zvířatům, se kterými zacházel nesmírně šetrně. Ne nadarmo bývá svatý Martin de Porres nazýván „americkým svatým Františkem“. Je příkladem nejen pokory, ale právě i veliké lásky, poslušnosti jejímu imperativu, i přestože se jeho okolí k němu nechovalo hezky, ze života mu činilo pašije. Při pohledu na něj se mnozí musíme až zachvět studem. Raději se však nechme povzbudit, že lze poslechnout a žít Kristovo «miluj». Jak ztělesnil sv. Martin de Porres…

stáhnout pdf