Slovo k povzbuzení na neděli 4. května 2025, na Třetí neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je první z „obyčejných“ nedělí velikonočních. Ty zpřítomňují jak zmrtvýchvstání Páně, tak specificky i oněch čtyřicet dnů, kdy se Kristus zjevoval po svém vzkříšení: Že opravdu žije, že vstal z mrtvých, nikoli však zpět do tohoto světa a života, nýbrž již do světa Božího. Že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití. Že s učedníky může být a promlouvat. Že toto tělo je ale již proměněné, zbožštěné, nepodléhající nutnostem času a prostoru.

V evangeliu dnes slyšíme svědectví o v pořadí již třetím setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, k němuž – podle janovské chronologie – došlo někdy mezi 9. a 40. dnem po vzkříšení. Jsme u Genezaretského jezera či Tiberiadského moře, při rybolovu, k němuž se apoštolové vrátili. Sedm apoštolů pod vedením Petrovým se vrací k tomu, od čeho je Ježíš během svého působení byl povolal, k lovu ryb. Navzdory tomu, že se jim Kristus již dvakrát zjevil jako Zmrtvýchvstalý.

Rybolov je tak pro apoštoly již jakousi cestou zpět, je návratem k něčemu, od čeho byli Kristem odvoláni. Možná je i nějakým útěkem, možná projevem bezradnosti. Navíc je to rybolov neúspěšný, celou noc nic nechytí.

Přesto – nebo spíše právě proto – k nim Pán znovu přichází. Znovu se jim ukazuje, zjevuje, znovu je zve, znovu je přijímá a volá. A činí jejich lov úspěšným; sto třiapadesát velkých ryb vytáhnou na břeh. Následně s Kristem posnídají. A Petr, vyznávaje pokorně svou lásku ke Kristu, dostává svůj úkol pást Boží stádce.

To vše che být povzbuzením i pro nás. Vždyť leckdy také nejdeme vpřed, ale vzad. Vracíme se stále k týmž chybám, pádům a úhybným manévrům. Anebo konáme něco sice nového, ale třeba horšího. Anebo se nám jen nedaří, připadáme si jak „lúzři“, lopotíme se a nic. Jsme z toho frustrováni, možná někdy i deprivováni. Můžeme však věřit a doufat, že i za námi, do všech těchto situací našich marných rybolovů Kristus stále znovu chce přicházet. Že na nás volá, zve nás, třeba jen abychom s ním nějak posnídali. Anebo i nám – jako Petrovi – chce cosi na světě znovu svěřit. Abychom byli znovu nějak užiteční, prospěšní lidem a světu.

Může se tak dít díky tomu, že Kristus z mrtvých vstal i v tomto smyslu: Aby za námi znovu a znovu nějak vnímatelně přicházel, i na všech našich útěcích, i při všech našich nezdarech…

První čtení, úryvek ze Skutků apoštolů nás přenáší do Jeruzaléma, nedlouho po Letnicích, do nejranější doby církve. Apoštolové hlásají evangelium, že Ježíš – ukřižovaný, zmrtvýchvstalý a oslavený – je opravdu oním očekávaným Mesiášem. Představení židovského národa to ovšem nechtějí či nedokážou přijmout, evangelium považují za rouhání, snaží se apoštoly všemožně umlčet. Velekněží již podruhé nechají vsadit Petra s Janem do chrámového vězení, odkud je vysvobodí anděl Páně. Vyzve je, aby dál hlásali evangelium. Nyní stojí opět před veleradou a Petr na otázku veleknězovu, jak se opovažují učit o Kristu navzdory zákazu, odpovídá svou slavnou větou: «Více je třeba poslouchat Boha než lidi».

Tato slova se následně stanou velmi drahými křesťanským mučedníkům všech dob. Nejeden z nich, jak čteme již ve starokřesťanských Skutcích mučedníků (Acta martyrum), je během svého procesu doslova citoval tváří v tvář soudcům, kteří vyznavače Krista chtěli různými způsoby, po dobrém i po zlém, přimět ke zřeknutí se víry v Pána Ježíše a k obětování pohanským bohům. A nacházel v nich sílu, sílu ke svědectví (martyría).

Tato slova se stala a zůstávají drahá všem křesťanům, kteří se ocitnou v dobách a situacích různých pronásledování pro víru a pro snahu o křesťanský způsob života. Zejména pokud se tlak na jejich křesťanskost děje z pozice autority či síly, nebo dokonce násilím.

Jsou to slova, jejichž obsah ovšem může být drahý nejenom křesťanům, nýbrž lidem všech možných vyznání. Dokonce všem lidem, kteří se jen dostanou do konfliktu svého svědomí a nějaké autority. Všem, kteří vnímají, že je něco dobré a správné a nějaká autorita po nich žádá opak.

A ve všech případech nemusí jít jen o autoritu státní či mocenskou. Může jít i autority subtilnější. Třeba davu či lidí kolem. Anebo i jen o autoritu vztahů a společenských ohledů.

Za «poslouchat Boha» si vedle Krista můžeme tak dosadit i poslušnost dobru, lásce či pravdě. Ty by přeci měly rezonovat ve svědomí každého člověka. Navíc i to jsou nějaké atributy Boha. «Více je třeba poslouchat Boha než lidi» platí vůči všem projevům Božím.

Proto podobná slova nezaznívají jen ze stránek Nového Zákona, ale podobné formulace se objevují i leckde jinde. Například Sokrates, jak nám zachoval jeho největší učedník Platon, během svého procesu řekl svým soudcům: «Možná se rozmýšlíte, že mne propustíte pod podmínkou, pokud už dál nebudu filozofovat. Ale pak vám musím říci: Já vás, athénští mužové, mám v úctě, ale více budu poslouchat Boha než vás. A proto dokud budu dýchat a budu toho schopen, nikdy nepřestanu pěstovat filozofii»; dodejme: „lásku k pravdě“.

«Více je třeba poslouchat Boha než lidi» je vždy vyznáním primátu vztahu s Bohem. A to i v různých jeho rovinách a podobách. Od náboženského vztahu s Kristem skrze evangelium až po vztah k ideálům dobra, krásy a lásky skrze skutečnost věcí. Naslouchání hlasu Boha, evangelia, dobra a skutečnosti by proto mělo mít přednost před nasloucháním hlasu lidí a nakonec i sebe samého. Přednost, zejména dostanou-li se tyto hlasy do přímé a nepřekonatelné kolize. Zvlášť týkají-li se něčeho podstatného.

«Více je třeba poslouchat Boha než lidi» samozřejmě neznamená nenaslouchat hlasu druhých a světa. Naopak, měli bychom jim pozorně naslouchat, musíme na ně a jejich přání brát ohled. I to je přeci součást skutečnosti, a proto jedna z forem možných Božích hlasů.

Ale svět je složitý a život je pestrý, vedle dobra v něm existuje i zlo. Vedle dobrých jsou hlasy i zlé a lživé, vedle hlasu Božího zní světem i hlas ďábelský. Leckdy navíc dochází k reálnému konfliktu různých dober a potřeb, větších a menších, k nepřekonatelné kolizi ohledů a předností. Mnohdy je vše složité rozeznat a vyznat se v tom.

A právě pro takové situace jsou dnešní slova Petrova tak důležitá: Jen tehdy budeme-li mít jasný primát, čemu nejvíce naslouchat a koho poslouchat – Boha a ideály dobra, pravdy a lásky, jen tehdy máme větší naději, že se v konkrétních situacích rozhodneme lépe a správněji, snad i božštěji. S Boží pomocí. A třeba i za cenu (nějakého) mučednictví.

Nehledě na to, že skutečně Boží hlas nikdy v posledku nemůže škodit ostatním lidem a světu. Naopak, skutečně Boží hlas – ne ovšem nějaká jeho karikatura – má potenciál Božsky prosvítit všechny naše vztahy.

Jen je třeba chtít slyšet Boha a ne sebe, skutečného Boha, který jedinečně přišel v Ježíšovi, zemřel a z mrtvých vstal. Ježíš, vtělený Boží Syn je největším zjevením Boha a korekcí našich představ o Bohu a jeho vůli. Ostatně od toho máme evangelium…

Milé sestry, milí bratří, dnešnímu úryvku ze Skutků apoštolů tak nemusíme naslouchat jen jako čtení na pokračování rozevírajícímu před námi epizodu z dějin nejranějšího křesťanství. Daleko více před námi otevírá povzbuzení, že jsou veličiny jako Bůh, Kristus, láska, dobro, spravedlnost, pravda, milosrdenství a další. Jim jsme zváni v rozhodujících chvílích dát přednost před hlasy lidí, zejména jsou-li tyto zlé a násilné. Je to povzbuzení důležité, zvlášť ve všech těžkých a kritických dobách, jakou je bezesporu v mnoha ohledech i doba dnešní.

Snaha o věrnost skutečně Božímu hlasu ve všech jeho podobách je jednou z forem Boží přítomnosti v našem životě, jednou z forem přítomnosti Zmrtvýchvstalého mezi námi a ve světě, jedou z forem setkávání se s ním, třeba i nějakého zázračného rybolovu.

A mějme naději, že Pán Ježíš za námi znovu a znovu chce přijít, i navzdory všem našim útěkům od něj. A že nám chce dávat novou sílu a chuť žít a konat dobro.

stáhnout pdf