Slovo k povzbuzení na neděli 4. září 2022, na 23. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

jestliže spojujícím tématem biblických čtení (zejména druhého a evangelijního) minulé neděle byla pokora, tak dnes je jím moudrost. Samozřejmě ne jako protiklad pokory, ale jako její součást, předpoklad a důsledek zároveň.

První čtení je z deuterokanonické knihy Moudrosti, nejmladší knihy Starého zákona. Vzniká mezi židy žijícími v helénském prostředí v 1. století před Kristem a je již psána řecky. Předkládá tak nejmladší a tím pádem nejrozvinutější biblické vnímání moudrosti, navíc takové, které již zakomponovalo konfrontaci s okolním světem, setkání s velkou moudrostí antickou.

I proto se v dnešním úryvku mimo jiné odráží pro řeckou filozofii tak příznačné napětí mezi duchem a hmotou, duší a tělem («Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí»). Ale mnohem důležitější než řešení tohoto metafyzického a zároveň i navýsost praktického problému je pro starozákonního svatopisce reflexe nedostatečnosti a vědomí limitů pouze lidské moudrosti («S námahou luštíme smyslu pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co nejvšednější») a z nich vyplývající vyznání potřeby osvícení shůry, potřeby osvícení Božím duchem. Bez něho se člověk v poznávaném jen stěží vyzná a ještě nesnadněji se dopátrá jeho smyslu («Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?»).

První čtení nám tak připomíná známou pravdu společnou vlastně všem teistickým náboženstvím, totiž přesvědčení, že aby lidská mysl mohla lépe rozeznat dobro od zla, pravdu od lži a aspoň trochu poodhalit smysl věcí a jevů, potřebuje – vedle vnitřního světla a vnímání světla vyzařujícího ze skutečnosti samé – ještě světlo shůry, světlo Boží, světlo duchovní.

Moudrost Boží sestupuje do lidského srdce bezpochyby mnoha tajemnými způsoby. Biblické náboženství věří, že tradovaná dějinná zkušenost s Bohem je k reálnému najití Boží moudrosti dobrou, ba nejsnazší možnou cestou. Novozákonní křesťanství přidává základ své víry, že Boží Moudrost se přímo vtělila v Ježíši Kristu, a proto evangelium a jeho moudrost (kříže) se staly největším a nejvýmluvnějším odrazem Boží věčné moudrosti mezi námi. Proto – souhrnně řečeno – skutečná, Boží moudrost člověka nikdy nemůže být v protikladu k moudrosti Pána Ježíše, k moudrosti jeho kříže, jeho evangelia, k moudrosti skutečné lásky.

Evangelium Pána Ježíše – koncentrující se v tajemství vtělení Boží lásky («Bůh tak miloval svět, že nám dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný») – je tak nejdůležitějším kritériem jakékoli lidské moudrosti, kritériem, zda je aspoň nějak správná, a zároveň zdrojem jejího nového světla a síly, aby správná byla.

Žalm je vždy modlitebním rozvinutím čtení prvního, dnešní žalm devadesátý zvlášť jasným. «Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce» se modlí. Pomíjivost světa i našeho vlastního pozemského života – «Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne» – je výzvou k hledání a dosahování moudrosti srdce. Pomíjivost nás má přivést k touze čas svého života («Let života člověka je úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle osmdesát» říká žalm v jiném verši) moudře využít, využít je k dobru, pod neustálým pohledem do věčnosti (sub specie aeternitatis).

V evangeliu dnes slyšíme několik na sebe navazujících Kristových výroků. Jejich spojníkem je výzva klást všechno a všechny ve srovnání s Bohem až na druhé místo («Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem»). Hierarchie hodnot, řekli bychom dnes.

Primát vztahu s Bohem nejenže neneguje ostatní vztahy a hodnoty, ale posvěcuje je a obohacuje. Protože vztah s Bohem je vztahem k Plnosti dobra a lásky, jíž Bůh je. A milovat nejprve Lásku a pak láskou vše a všechny ostatní se navzájem nejenže nevylučuje, ale naopak první umocňuje druhé.

Kladení všeho v konfrontaci s Bohem-Láskou až na druhé místo je navíc předpokladem skutečné svobody člověka. Ta přeci spočívá jednak ve schopnosti se rozhodnout bez vnějších i vnitřních tlaků a jednak ve schopnosti se rozhodnout pravdivě pro dobro. A jen když dobro – nesobecké, rozdávající se, pravdivé, mající vždy jako cíl veškerého jednání pomoci k prospěchu a přežitelnosti světa – (jen když takové dobro vpravdě Boží) máme jako první smysl a kritérium všeho, můžeme být vnitřně svobodní za všech okolností: Dobro chceme a činíme a to nám stačí. Primát takového dobra je vztahem, vztahem k Bohu, k Pánu Ježíšovi, který všechny a všechno ostatní může jen posvětit.

Druhé čtení pak můžeme číst jako případ aplikace křesťanské moudrosti, primátu dobra nesoucího s sebou vždy i nějaký kříž, oběť z lásky. Svatý Pavel vyzývá Filemona, aby se vzdal svého práva potrestat uprchnuvšího otroka a k jeho prospěchu ho přijal «jako drahého bratra». I to – vzdání se svého práva v prospěch bratří a sester – k opravdové lásce, k opravdovému zamilování si dobra patří.

Milé sestry, milí bratří, kéž nás dnešní čtení povzbudí k touze po moudrosti. K takové, která je darem osvícení shůry, osvícení Božího, darem plynoucím ze setkání, ze stálého setkávání se s Bohem-Láskou, s Pánem Ježíšem. Kéž nás povzbudí k aktivnímu hledání moudrosti, která je jiskrou a světlem lásky, moudrosti, která hledá dobro více než cokoli jiného, a chce ho konat za všech okolností. Taková je hledáním a nacházením Boha, žitím s ním.

Kdo se snaží hledat a činit dobro, kdo je hledá více než zlo a dobrem zlo přemáhá, začíná být moudrým. A má naději, že se s Bohem nemine, ani zde na zemi, ani jednou na věčnosti…

stáhnout pdf