Slovo k povzbuzení na neděli 5. listopadu 2023, na 31. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

v evangeliu dnes slyšíme první část Ježíšovy řeči proti farizeům, kterou – podle Matoušova sepsání – pronesl těsně před Velikonocemi, již po svém vjezdu do Jeruzaléma. V rámci struktury evangelia je tato řeč jakýmsi završením varování farizeům a všem jim podobným. Počínaje Horským kázáním, kterým Matoušovo evangelium otevírá Kristovo veřejné působení, se farizeové měli obrátit, což mnozí neučinili. Ne nepodobně mnohým z dalším.

Nejprve tedy snad kratičká poznámka k farizeům samotným. Jako peruším, „vyčlenění“ se nazývali příslušníci jednoho z obrodných lidových hnutí, které se zrodilo po neúspěchu povstání proti vnější řecké nadvládě za dob Makabejských bratří v první polovině 2. století před Kristem. V době Ježíšově existovalo tedy již nějakých dvě stě let. Nebylo to sice jediné obrodné náboženské hnutí své doby, ale bylo bezpochyby nejlidovější a největší. K farizeům se řadili všichni ti, kteří chtěli žít podle Božího Zákona důsledným dodržováním Božích přikázání. Co to znamená, začali postupně sepisovat učitelé Zákona (rabíni) vzešlí právě z farizeismu, a tak vedle biblického textu (zvaného Tanach) se stává důležitým pramenem farizejské zbožnosti i Talmud, sbírka rabínských výroků a komentářů k Písmu a především předpisů, jak žít. Právě jejich dodržování představuje jádro a charakteristiku celého hnutí.

Farizeové se postupem času stali velmi váženými a vlivnými. Vždyť byli často opravdu z lidu, mezi lidmi žili a uprostřed světa se snažili důsledně dodržovat vše, co vnímali jako dobré a Boží, dle svého podání. K farizejskému hnutí měl ze všech duchovních proudů nakonec nejblíže i sám Pán Ježíš (z židovského pohledu byl přeci potulným rabi), farizeem přímo byl i svatý Pavel, měl se stát rabínem, proto se učil u slavného rabína Gamaliela.

Potud bylo farizejské hnutí dobré a sympatické. Jenže úskalím mnohých farizeů se stalo, že duchovně zpychli, stali se náboženskou i společenskou elitou ve vlastních očích. Možná si až přespříliš začali být jistí svou spravedlností a spásou. Boha si často zcela svázali do svých představ a předpisů, že se jím vlastně již ani nechtěli nechat překvapit, když nepřijali Mesiáše – Ježíše v jeho Boží jinakosti, překonávající jejich očekávání a rabínské interpretace prorockých zaslíbení. Zbožnost některých z nich se postupem času proměnila jen na formální, zdánlivou, zůstávající na povrchu, zabývající se navíc věcmi nepodstatnými. Věrné dodržování Zákona a všech předpisů Talmudu se farizeům stalo jen vnější, v posledku na vlastní dokonalost zaměřenou slupkou, navíc umně zakrývající leckdy nedobré srdce vespod. Jejich úkony zbožnosti se staly také prostředkem, ať už cíleným či mimoděk přijatým, k dosažení úcty či bohatství: «Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi». Požadavky učitelů Zákona vůči druhým se také mnohdy staly těžkými a neúnosnými břemeny, kterými sice svázali ostatní, ale sami se jich nechtěli anebo nemuseli dotknout ani prstem.

Možná právě proto tak negativní tón, vlastně břitkost vůči farizeům, kterou slyšíme z úst Pána Ježíše v podání evangelistů. Aby bylo jednou provždy demaskováno často skryté nebezpečí farizejství. Týkající se i Kristových učedníků. Co se přihodilo farizeům v evangeliu, se totiž může stát mnohým dalším, zvlášť těm, jejichž touha po osobní dokonalosti se té farizejské nějak podobá.

V Kristově řeči proti farizeům jde možná – říkají někteří biblisté – už v lecčem o určitou nadsázku či karikaturu. Aby jejich prostřednictvím bylo ukázáno, vysloveno, v čem spočívá skutečná karikatura náboženství, a to i křesťanství. Ostatně prvními posluchači Kristovy řeči byly především zástupy, které ho již nějak následovaly, a mezi nimi i Dvanáct apoštolů («Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům»). Stejně jako prvními adresáty evangelia nebyli pochopitelně již farizeové, ale první křesťané a mezi nim zvlášť ti, kterým již v prvotní církvi byla nějak svěřena apoštolská služba.

Farizejství jako karikatura náboženství je fenomén, který může potkat a potkává i křesťana. Je sice hluboká teologická a existenciální pravda, že setkání s Kristem má sílu vždy učinit člověka lepším. Zlý se stává méně zlým, hodný ještě hodnějším. Ale bohužel ne vždy. Někdy, ač to zní sebeparadoxněji, může setkání s křesťanstvím, přijetí křesťanství člověku i uškodit. Když Krista nepustí dovnitř svého života, když křesťanství zůstane jen na povrchu jeho já, když nezasáhne srdce, když ho přijme jen zdánlivě, farizejsky.

Tehdy se totiž může stát – ne nepodobně tomu, jako se to právě stalo mnohým novozákonním farizeům – , že křesťanství v takovém člověku naopak probudí některé nejtemnější roviny jeho osobnosti, například touhu po moci nad druhými lidmi anebo touhu po obdivu a zbožštění, touhu po laciné spáse a touhu být v nebi nakonec jen sám, nebo tam aspoň mít výsadní postavení. Může se stát, že vnější praxe křesťanské víry svým zbožným hávem jen zakryje pravé sobectví člověka, že zdánlivě svatý zápal se třeba stane omluvou pro projevy jeho skutečné agresivity. A tak dále.

Takovému člověku – aniž bychom se odvažovali soudit, kdo jím je, snad krom sebe – by možná bylo lépe, kdyby se byl s křesťanstvím snad ani nepotkal. Pokud si z něj vzal jen nepodstatný povrch, anebo pokud – slovy Pavlovými – se zbožnost pro něj stala pramenem zisku. Nepotkal se totiž s Kristem, ale – obrazně řečeno – jen s jeho hávem. Stejně jako farizeům v evangeliu by tak možná bylo lépe, kdyby se jimi byli nikdy nestali. A kdyby byl kolem nich Kristus, když ho nepřijali a jen se utvrdili ve svém farizejství, ani nebyl prošel.

Zda mezi takové farizeje nepatříme nějak i my, můžeme odtušit, vezmeme-li dnešní řeč opravdu vážně, konfrontujeme-li ji se svým životem a smýšlením jako určité zrcadlo ke zpytování svědomí: Zda třeba nežádáme od druhých jako mravní povinnost to, co sami nečiníme, anebo bychom na jejich místě neučinili. Zda neděláme dobro jen za potlesk či nějakou odměnu. Zda nedáváme na odiv svou zbožnost, nelibujeme si v předních místech a zbožné úctě okolí, pro kterou bychom udělali vše. Zda se nepovažujeme za mistry a učitele druhých, kteří ví vždy vše nejlépe. A tak dále. Jistě, jsou to jen některé příklady. Nemusí být navíc vždy projevem farizejství, ale rozhodně mohou, když o nich čteme v evangeliu.

Farizejství ve své negativní poloze v křesťanském provedení je tak bezpochyby jednou z nejnebezpečnějších karikatur křesťanství samotného. Jednou z nejnebezpečnějších pro nás i pro celý svět, který nás obklopuje. Možná daleko nebezpečnější než leckterý dílčí hřích, zvlášť takový, který nikomu příliš neubližuje.

Farizejství opravdu znamená z křesťanství přijmout jen povrch, zakrýt jím sobectví a sebestřednost uvnitř, omluvit se zbožným hávem, utěšit a spokojit s formalismem. Anebo dokonce aktivovat nejpatologičtější roviny lidství, sobectví a zlobu. Anebo třeba omluvit i nutkání se zabývat různými nepodstatnými náboženskými maličkostmi, a přitom nevidět opravdové potřeby světa a lidí kolem sebe. A nevidět opravdové přítomnosti Boha.

Farizejství leckdy ošálí farizeje samotného, který si může myslet, jak je zbožný a svatý.

Farizejství je především náboženským fenoménem, týká se zejména nás, věřících. Protože lidé bez daru explicitní víry v Boha se často musí mnohem opravdověji potýkat se sebou a se světem, neboť nemají mnohdy kam se před sebou a světem schovat. Farizejství se může týkat každého z nás, kteří se považujeme za věřící křesťany.

Milé sestry, milí bratří, buďme ale pokorně vděční, že nám byla křesťanská víra dána. Jen nechtějme být dál farizeji, jsme-li jimi nějak. Obranou proti farizejství rozhodně není Krista a křesťanství opustit. Nýbrž právě vědět o farizejském nebezpečí. A toužit mu nepodlehnout, anebo se z něj nechat Bohem ale třeba i pomocí lidí kolem sebe vyléčit. A to právě neustálou pokornou snahou se s Kristem potkávat, nechat se jím milovat a k milování Boha a lidí pohnout. Snahou poctivě vnímat a zkoumat svou stopu, již ve světě a v lidech zanecháváme. A chtít zanechávat napříště více stopu lásky, Boží lásky.

stáhnout pdf