Slovo k povzbuzení na neděli 7. dubna 2024, na Druhou neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu prodlužujícího oslavu Zmrtvýchvstání na celých osm dnů. Stále tak můžeme prožívat den Vzkříšení jako jeden radostný den, který učinil Hospodin. V první polovině evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli velikonoční, konkrétně večer, kdy zmrtvýchvstalý Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim Boží pokoj a dává dar Ducha Svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již druhou velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Zpřítomňuje proto i to, co se týden po vzkříšení událo. O čemž je druhá polovina dnešního evangelia: Kristus se znovu zjevuje svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který (dle Jana) prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí byla dnešní neděle ve staré církvi nazvána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“). Až do ní totiž novokřtěnci chodili radostně v bílých řízách, které dostali při křtu o velikonoční noci.

A konečně nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Tak ji nazval dle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II. Aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale i aby zdůraznil, čeho je nám nejvíce potřeba a co je i základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha Svatého pro svátostnou službu smíření.

Základem a začátkem velikonoční křesťanské víry jsou bezpochyby setkání se Zmrtvýchvstalým. «Kristus byl vzkříšen, žije, zjevil se Šimonovi… A my jsme ho potkali» je – s trochou nadsázky – nejstarší větou celého evangelia, evangeliem samotným. Jednotlivá setkání se Zmrtvýchvstalým tehdy znovu zcela změnila život žen a rozuteklých Ježíšových učedníků. Znovu je dala dohromady. Zážitek zjevení Zmrtvýchvstalého musel být tak silný, že ještě v Jeruzalémě, hned po Letnicích, přiměl první křesťany přesunout den sváteční ze soboty na neděli. Stal se něčím, co mnohým dalo sílu i život za tuto víru položit.

Kristovo zmrtvýchvstání se proto, věříme, nemohlo odehrát jen v myslích a srdcích žen a učedníků. Setkání s ním nebylo jen endogenní a psychogenní, individuální či kolektivní sugescí, nýbrž něčím, co se i při vší své nadpřirozenosti skutečně stalo. Setkání se Zmrtvýchvstalým je ono „něco“, v co i my proto můžeme věřit. Byť o jeho pravdivosti se nakonec musí ve vlastní duchovní zkušenosti přesvědčit každý z nás sám. Ve víře v Kristovo zmrtvýchvstání se totiž koncentruje celé drama křesťanské víry, dokonce jakékoli víry, její jistoty i pochybnosti, pochopitelnosti i neuchopitelnosti.

Velikonoční evangelia jsou tedy předně svědectvími jedinečných setkání se vzkříšeným Kristem v prvních čtyřiceti dnech. Nejprve byla tradována ústně, později byla postupně sepisována, až se stala se součástí, základem Nového Zákona. Jelikož k jeho končené redakci došlo až po několika desetiletích po událostech samých, je jasné, že texty evangelia v sobě již nějak reflektují a odráží i zkušenost prvokřesťanské komunity. Že vzkříšený Kristus s lidmi tajemně zůstal i po svém nanebevstoupení.

Nejpatrnější je to asi na svědectví o emauzských učednících. Jak ho potkali na cestě z Jeruzaléma, jak jim vykládal Písma, srdce se jim rozhořelo, nepoznávali ho však, to až při lámání chleba. Ve vyprávění o Písmu můžeme číst prvokřesťanské zvěstování víry, v lámání chleba eucharistii. To jsou již prvotní církví zakoušené přítomnosti Zmrtvýchvstalého. Což se patrně v plastickém rozvyprávění události také odrazilo, možná vedlo k rozvinutí původních svědectví, aniž by tím byla popřena její skutečnost.

Něco podobného můžeme zkusit číst i v evangeliu dnešním. Celou scénu si možná umíme i dobře plasticky představit. A to i díky tolikerému výtvarnému zachycení. Nejslavněji snad v podání Carravaggiově, onoho slavného obrazu „Nevěřící Tomáš“ či „Nevíra Tomášova“ z roku 1601. S až naturalisticky zachycenými detaily vidíme, jak sám Kristus zalitý světlem vede ruku apoštolovu, jeho ukazovák až do rány ve svém boku, Tomáš jen žasne, Petr a Jan zpoza, z přítmí přihlížejí.

Postava apoštola Tomáše, a to i toho na obraze, je krásným ztělesněním onoho dramatu víry a nevíry, touhy a potřeby se přesvědčit, chtít si sáhnout. A přesto si nakonec nesáhnout, a stejně věřit. Protože – na rozdíl od Carravaggovy imaginace – v evangeliu není ani slovo o tom, že by Tomáš nakonec přeci jen vložil prst do Kristova boku, ale jen jeho vyznání «Pán můj a Bůh můj».

I Tomášova zkušenost patří ke křesťanské duchovní zkušenosti, jako její vzor i zrcadlení.

K ní patří i nezacelené rány. V Kristově (již do Božího světa) vzkříšeném lidství jde o znamení identity. Je to on, ne jiný, on, zmrtvýchvstalý ukřižovaný. Poselství ran je ovšem širší. I po týdnu jsou otevřené, proto jsou znamením i určité neúplnosti Kristova vzkříšení.

Protože Kristovo tajemné tělo, jímž je i celé lidské pokolení, ještě není celé vzkříšené a proměněné k životu. «Pamatuj i ty, poslední hříšníku, že dokud se neobrátíš, Kristovo zmrtvýchvstání nebude úplné» je tolikrát citovaný výrok Origenův.

A protože na světě, v lidské společnosti, mezi lidmi, v jejich vztazích a v lidech samotných, Kristových obrazech, je spousta nezacelených a otevřených ran. Jsou, bolí a zejí. Není možné je nevidět a nevnímat. Kristus vzkříšený je proto s ranami, a to nejen v evangeliu, ale i v křesťanské duchovní zkušenosti.

A s tím je třeba chtít něco dělat, neboť i proto Kristus Tomášovi i nám ukazuje své rány. Setkáme-li se jakkoli duchovně s Kristem, nemůžeme nevidět rány, na něm, na lidech i na světě. A nemůžeme od otevřených ran odejít jen tak. Je naším posláním se pokusit je pokorně nějak zacelovat, umenšovat jejich bolest, nakolik komu z nás přísluší a nakolik čeho je kdo z nás schopen. Rány na Kristově oslaveném těle, mysticky vnímatelné, například snahou o vztah s ním, snahou o pravou zbožnost a lásku. Rány na Kristově tajemném těle, ty lidské rány, viditelné i pouhým okem, snahou o vztah s lidmi, o pomoc jim. O reálnou pomoc, kterou potřebují a o kterou stojí.

Jsme to přeci zároveň my, kteří oboje Kristovy rány spolu-způsobujeme. Rány na jeho „tehdejším“ těle i ty na jeho těle „nynějším“, zvlášť na lidech. Svými hříchy, svou zlobou, svým nezájmem, přehlížením, krutostí, pýchou, pohrdáním, sobectvím a vším dalším zlým. Snažit se o zbožnost a pomoc lidem znamená proto snahu o jakousi náhradu, zadostiučinění, satisfactio v nejvlastnějším slova smyslu. A přikrytí množství hříchů láskou.

Zacelovat Kristovy rány můžeme začít vždy. Čím více máme pocit, že jsme toho v životě již reálně pokazili, anebo čím více se bojíme budoucnosti, o to spíše. Snaha o zacelování Kristových ran by měla patřit mezi naše skutečné starosti. Možná více než neutuchající zájem o věci, které stejně nemůžeme ve světě změnit, než o leckteré populární zbytečnosti.

A právě v tomto duchu je dobré slyšet i dnešní první čtení ze Skutků. Nejen jako svědectví o nejprvotnější církvi. Ale i jako výzvu, co konkrétně máme dělat my, čím máme zkusit zadostiučinit zranění, jež jsme již způsobili; Kristu, lidem i přírodě: Štědrostí, neboť jí – dáváním (hmotného i nehmotného) majetku, věcí i sil druhým – lze opravdu aspoň nepatrně zacelit mnohé Kristovy rány. A s Kristem zmrtvýchvstalým se štědrostí také potkat.

Milé sestry, milí bratří, kéž by nás velikonoční radost a pokoj opravdu pohnuly k touze zacelovat Kristovy zející rány, jakékoli, a to i štědrostí ve všech jejích možných podobách.

stáhnout pdf