Slovo k povzbuzení na neděli 7. května 2023, na 5. neděli velikonoční – A

Milé sestry, milí bratří,

máme již pátou neděli velikonoční. Velikonoční doba se pomalu přehoupla do své druhé poloviny. Což je asi i příležitost k určité reflexi, jak jsme dosavadní velikonoční čas duchovně prožili, nakolik se pro nás stal časem setkání se zmrtvýchvstalým Kristem v různých podobách jeho přebývání a působení mezi námi, jak jsme prožívali vztah s ním, kolik jsme mu dali času a prostoru, zda jsme něco pro posílení tohoto vztahu ze své strany učinili. To vše se může stát předmětem našeho soukromého zpytování svědomí.

Společně nyní zkusme zaměřit svou pozornost na dnešní biblická čtení, především na evangelium.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů slyšíme o volbě a ustanovení prvních sedmi jáhnů jakožto apoštolských pomocníků a „služebníků stolu“. Je dobré v tomto textu nejen číst biblické zakotvení, proč je od počátků církve zvláštní součástí jáhenské služby také služba charitativní, ale i připomenutí, že charita – láskyplná služba potřebným – má být nedílnou součástí křesťanského života, jednotlivce i společenství.

Zní to možná banálně, ale mělo by tomu tak být. Jelikož ne však vždy je, ani individuálně, ani kolektivně, stojí za to něco takového jednoduše připomenout…

Ve čtení druhém máme před sebou krásnou pasáž z Prvního listu Petrova. Obraz Krista, který je úhelným kamenem, a nás, kteří se máme stát živými kameny Boží stavby na tomto úhelném kameni postavené. Přijetí Krista jako úhelného kamene má být naší cestou k stání se kameny živými, součástmi živé Boží stavby ve světě, v čase a prostoru.

Úhelný, nárožní kámen drží stavbu (podobně jako klenák klenbu) pohromadě. Kéž by vztah s Pánem Ježíšem držel – vpravdě lapidárně – i náš život pohromadě, kéž by byl zdrojem naší vlastní vnitřní integrity, která by byla schopna věřit, milovat a sloužit, která by byla podnětem k rozvíjení dalších našich vztahů…

Evangelium je začátek Kristovy velké řeči na rozloučenou podle Janova sepsání. Začátek řeči, kterou Pán Ježíš pronáší bezprostředně po poslední večeři. Celá bývá také označována za jakýsi Ježíšův testament, protože v ní zaznívají z Kristových úst snad ty nejdůležitější pravdy ohledně jeho přebývání, zůstávání mezi námi po jeho odchodu (smrti, zmrtvýchvstání a nenebevstoupení) a našeho následování. Řeč na rozloučenou spolu s Kristovou velekněžskou modlitbou, do níž ústí, je přípravou na dobu církve, zjevením a vyjádřením, jak chce Pán Ježíš zůstávat mezi námi a v nás a jak my jsme zváni zůstávat v něm.

Nejprve však zaznívá z Ježíšových útěcha. Je jeho odpovědí na rozrušení učedníků po oznámení Jidášovy zrady a vlastního ukřižování: «Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků». Člověk potřebuje útěchu. Potřebuje útěchu, že Bůh je, že Kristus je Božím Synem, neboť v něm «přebývá» Otec, a proto otevírá svět Boží, a že je věčnost, ve které je «mnoho příbytků», mnoho různých příbytků.

Je-li tato útěcha obsahem hned první věty Ježíšova testamentu, pak nějak předznamenává i celou následnou řeč, její obsah. Jakoby tím tak chtělo být řečeno, že právě útěcha – vnitřní radost, pokoj – je jedním z prvních projevů, že Bůh je a že s námi v Kristu na zemi opravdu zůstal. A že my můžeme zůstat s ním, na jeho cestě, v jeho lásce.

A pak slyšíme Kristovo ujištění: «Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci».

Jde o odpověď na Filipovu prosbu «Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí». Pán Ježíš odpovídá, že kdo vidí jej a věří v něho, už vidí Otce, protože Otec přebývá v Synovi a Syn v Otci a Syn se jako bohočlověk stal jeho tváří mezi lidmi. To je základní pravda, která se všemi Kristovými velkými řečmi v různých obměnách prolíná stále. Co ale v jiných řečech nemáme, je právě toto zaslíbení, že jeho učedníci budou konat ještě větší skutky, než konal on sám, protože on, jak ho znali, se nyní loučí a odchází.

Jak mu rozumět? Že bychom měli být schopni větších a zřejmějších zázraků, že bychom jich měli udělat dokonce víc? Že bychom měli také vstát z mrtvých vlastní silou? Anebo že bychom měli také sílu vykoupit svět? Určitě nic z toho, to vše jsou atributy Kristova jedinečného boholidství.

Někteří staří autoři – takřka klasicky – proto zaslíbení vykládali ve smyslu, že «větší skutky» znamenají naplnění Kristova příkazu jít hlásat evangelium ke všem národům a křtít je až na konce země. Větší než Ježíšovy mají být tyto skutky ve smyslu, že Pán Ježíš během svého pozemského působení žil jen v Judsku, Samařsku a Galilei, v Izraeli. Rozšíření evangelia do celého světa, k pohanům je pak onen «větší skutek». Což se ve starověkém vnímání naplnilo již koncem apoštolské doby, kdy evangelium – zdálo se – dosáhlo až na samé hranice Římské říše, tedy tehdejšího světa.

To asi je jeden z možných výkladů, ale zaslíbení můžeme rozumět i jinak, možná méně faktograficky (či dokonce geograficky), snad – kéž by – poněkud hlouběji, jemněji. Třeba tak, že naše skutky mají být větší než Kristovy tím, že můžeme s Boží pomocí udělat něco, co nás přesahuje, něco, co je více Boží než lidské.

Pán Ježíš totiž konal, co je oběma jeho přirozenostem – Božské i lidské – vlastní, jeho skutky byly „přirozeně“ boholidské (theandrické). My sami ze sebe můžeme konat jen skutky lidské, jsme jen lidé. Ale právě z Boží milosti můžeme, jsme zváni vykonat něco, co nám vlastní není, protože nejsme Bůh, něco, co nás Božsky přesahuje, co je „nadpřirozené“. A právě v tomto smyslu – nikoli materiálním, ale (řekněme) formálním – mohou být naše skutky větší než Kristovy.

Nejprve jde asi o službu apoštolskou. Apoštolové, kterým je řeč na rozloučenou adresována jako prvním, a jejich nástupci (dnešní biskupové a kněží) rozhodně dělají věci větší, než jakých jsou schopni, zvlášť když křtí a vysluhují ostatní svátosti. Něco takového nemohou přeci dělat sami ze sebe, ke svátostnému konání nutně potřebují Boží milost, svátostnou milost, aby se stali – sami nehodní – Božími nástroji.

Ale Kristova slova můžeme chápat i v širším smyslu jako určená nám všem, Kristovým učedníkům a učednicím, vždyť takový Ježíšův testament také je. I nám všem platí zaslíbení konat «skutky ještě větší», skutky Boží. Totiž vykonat, činit něco, co nás přesahuje, žít „nadpřirozeně“.

A co to tedy je? Nejjednodušší odpověď možná můžeme hledat v jiné Kristově řeči, v řeči o chlebě života: «To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal» v ní slyšíme. Křesťanská víra jakožto zapálení jiskry vztahu s Bohem skrze víru v Krista je přeci darem Božím, který si nikdo z nás nemůže sám dát ani zasloužit, je darem Ducha, skutkem, který nás přesahuje. To víme empiricky i teologicky. Víra se vším, co k ní bytostně patří.

A tedy i naděje a láska jsou takovým darem, jsou skutky, jež nás přesahují. Naděje dává člověku sílu žít a vytrvat, snažit se o dobro, věřit, milovat, i kdyby vše jakoby hovořilo proti tomu. Opravdová láska dává smysl života, dovoluje člověku překonat i přirozený pud sebezáchovy, transecendovat se, obětovat se, láska je schopna milovat štědře, pro druhého ztrácet, láska je ochotna prospívat druhým i na úkor sebe. Láska, nadšení pro Boží ideál, naděje, a víra v něj jsou ostatně počátkem skutečné lidské civilizace.

Milé sestry, milí bratří, veškeré lidské snažení z lásky prospět druhým, světu a tak Božímu království, s nadějí, že to má smysl, s vírou v Boha, v Krista jako úhelný kámen a ve věčnost, tak asi opravdu mohou být oním «větším skutkem» přesahujícím nás samotné. A že k víře, naději a lásce patří i skutečná charita (z řeckého charitas, česky „láska“) ve smyslu reálné (hmotné i nehmotné) pomoci potřebným, je nabíledni…

stáhnout pdf