Slovo k povzbuzení na neděli 8. října 2023, na 27. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

souvislost mezi dnešním prvním čtením a úryvkem evangelijním se zdá být opět celkem zřejmá: Je to obraz vinice, potažmo jejího hospodáře a jejích správců, vinařů, který je oběma biblickým textům společný.

V prvním čtení z proroka Izaiáše, jakož i v následném žalmu, je vinicí celý Izrael. Zvlášť milou sazenicí je pak kmen Juda, který obývá Jeruzalém, kde je Hospodinův chrám, a jeho okolí, Judsko, srdce Zaslíbené země, a po pádu Samaří se stal jediným Izraelem. Hospodin Bůh sám tuto svou vinici vysázel a od začátku s velikou láskou opečovával, jak se jen na vinici patří: «Oplotil ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou, věž a lis v ní postavil». Ale ona přesto při vinobraní přinesla pláňata trpká, odporná. Proto musí být vydána zpustošení. Tak praví prorok.

Izrael, Juda se při četbě tohoto Izaiášova proroctví měl ve vinici samozřejmě najít a obrátit se. Měl si přiznat, že často nenese sladké hrozny, život podle Božího zákona, že Hospodinova péče tak přichází nazmar. A že právě toto – mimo jiné – je důvodem řady jeho dějinných útrap, vysvětlením mnohého zlého, co ho stihlo a stíhá. Mnohá zpustošení, které na Boží lid – zvlášť ze strany jeho vnějších nepřátel – přišlo a přichází, měl Izrael sebekriticky interpretovat také jako trest za vlastní hřích, potažmo jako Boží bolestné volání k obrácení.

V evangelijním Kristově podobenství je vinicí nejprve také Izrael. Ten měl i v době Ježíšově být stále Božím lidem, Boží vinicí ve světě. V centru evangelijního podobenství pozornosti již ale nestojí vinice sama, nýbrž spíše její vinaři. Těmi jsou nejprve pastýři Izraele, velekněží a starší, učitelé Zákona, jimž je podobenství primárně adresováno: «Ježíš (je) řekl velekněžím a starším lidu» slyšeli jsme. Velekněžím a učitelům Zákona bylo svěřeno Bohem Hospodářem správcovství Boží vinice, celého Božího lidu. Stali se ovšem správci špatnými, neposlouchali služebníky Božího hospodáře a nechtěli přinášet výtěžek, vinici (a její plody) si svévolně přivlastnili. Tak jednali už mnozí jejich dějinní předchůdci, kteří neposlouchali proroky, služebníky poslané Bohem-hospodářem, žili pro sebe z Boží vinice a na její úkor. Nyní jsou to oni, Ježíšovi posluchači, kteří nejenže také neposlouchají dávné proroky, ale nechtějí přijmout ani samotného syna vinaře – Božího syna, Krista. A nakonec ho také zabijí.

Nicméně vinici si nezachrání, bude jim odňata, Izrael sám bude zpustošen. Obnovená vinice bude svěřena jiným vinařům, pastýřům Nového Zákona, kteří už budou moci být ze všech národů a kritériem k jejich výběru už nebude pokrevní příbuznost (potomstvo Abrahámovo, potažmo Leviovo), nýbrž právě ochota odvádět hospodáři ovoce, sladké hrozny a odevzdávat je v pravý čas. Z vinice Izraele se stane vinice církve.

Takovéto čtení biblického podobenství je určitě možné, tak nějak je také četli už staří církevní otcové. Nicméně při této četbě musíme dát velký pozor na dvě nebezpečí. Jednak rozhodně nesmí vést k jakémukoli protižidovskému antisemitismu, jak se bohužel v dějinách církve také dělo. A už vůbec nesmí vést k nějaké sebejistotě typu: „Tak, my jsme nyní tou správnou vinicí a my pastýři těmi správnými správci vinice“, jak se bohužel děje pořád.

Právě naopak. Dnešní Boží slova zní vlastně s mnohem větší palčivostí, než byla čtena či adresována uším židovských posluchačů. Vždyť Kristus už přišel.

Představme si proto, že vinicí je především sama Boží přítomnost ve světě, nebeské království. Ostatně církev je přeci shromáždění nás lidí kolem této tajemné Boží přítomnosti, kolem Krista. A představme si, že vinaři jsme nějak my všichni, nejen pastýři církve. Pak nám všem podobenství říká, že nepečujeme-li o Boží království mezi námi – tedy o víru, naději a především lásku – a zabíjíme-li v sobě a mezi sebou Boží hlasy k této péči – tedy k životu dle víry, naděje a především lásky – vybízející, pak jsme opravdu dost podobni špatným vinařům. A vinice nám možná bude dříve nebo později také odňata. Ostatně o tomto nebezpečí sám Pán Ježíš mluví: «Komu bylo více dáno, od toho se bude více vyžadovat», anebo «kdo nemá, tomu bude vzato i to, co si myslí že má».

A tak možná první otázkou, kterou si můžeme při poslechu podobenství položit, je, jaké hrozny našemu okolí přináší naše křesťanství, jaké ovoce mu přináší naše víra. Neb podle ovoce se pozná, co je v nás, říká sám Pán Ježíš.

Přičemž v posuzování ovoce možná nejde primárně o množství, ale o jeho sladkost, ne o výkony, ale o míru lásky, kterou do svých činů vkládáme. Neboť láska je nejlepší silou k potřebám světa nejpřiměřenějším výkonům…

Ale zkusme ve svých představách, co všechno může ještě být Boží milovaná vinice, jít ještě o krůček dále, snad k ještě větší alegorizaci. Je-li vinicí to Boží ve světě, pak jí nejspíš nejsou jen jedinečné Kristovy přítomnosti, v církvi či v našem srdci, ale v posledku vše, co je, protože Bůh chce být a je všude. «Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš» slyšíme v jednom žalmu. Celý svět patří přeci hospodáři, Hospodinu, ve všem jsoucím je on nějak přítomen, všechno je jeho.

Proto vinicí je vlastně vše, co je a jen může být. V duchu podobenství zvlášť to, co je člověku – jako jednotlivci i celku lidstva – nějak svěřeno do péče. Anebo – méně antropocentricky řečeno – vše, v čem člověka prožívá svůj život, k čemu se vztahuje, kudy světem kráčí. Včetně našeho vlastního já, našich potencialit a času naší pozemské existence. To vše – a mnohé další – je nějak milovanou Boží vinicí, my jsme do ní postaveni jako vinaři. Zároveň my sami jsme vinicí, naše já je vinicí, jehož my sami jsme vinaři, máme být Božími vinaři.

Co to vše znamená? Vedle dalšího možná připomínku, jaký by měl být náš základní postoj ke všemu i k nám samým, k věcem Božím i světským, nadpřirozeným i přirozeným: Nic z toho není přímo naše, vše nám bylo jen svěřeno, a to i proto, aby přinášelo sladké ovoce. Vším máme ochutit svět, my sami se máme stát sladkým ovocem. Máme chutnat světu a pečovat o jeho chuť.

Což jsou metafory snad natolik výmluvné, že netřeba je explikovat…

Milé sestry, milí bratří, kéž bychom slyšeli po celý život Boží hlasy, především Kristovy z evangelia, volající k přinášení sladkých hroznů. Křesťanství je sice primárně vztah k Bohu, ale ke vztahu prostě nutně patří i snaha o čin; to nám nejen dnešní podobenství říká docela jasně. Podle ovoce – ne primárně podle jeho množství ale podle jeho sladkosti – se poznáme, podle ovoce poznají druzí i nás, i podle ovoce nás při vinobraní přijme Bůh, i podle ovoce budeme souzeni, anebo odsouzeni…

Jaké ovoce máme zrovna my přinášet, jaké vztahy máme mile ochutit, jak opečovat svět a jeho chuť kolem sebe, to nechť si zkusí zodpovědět každý z nás sám. Ano, všichni jsme nedokonalí, slabí, hříšní, upadáme ve svém poslání být vinaři i vinicí, stále znovu a často stejně, ale Bůh nás všechny chce znovu opečovávat. Stále, dokud jsme zde na světě. Nechme se. S touhou – s Boží pomocí – znovu přinést aspoň nějak sladké ovoce, aspoň nějak jím být, být vinaři i vinicí…

stáhnout pdf