Slovo k povzbuzení na neděli 9. července 2023, na 14. neděli v mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

zkusme zaměřit svou pozornost opět na úryvek z Matoušova evangelia, uvozený dnes prvním čtením z proroka Zachariáše.

Ježíš nejprve velebí svého Otce za to, že Boží «věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým». Syn zná Otce, je zjevením Otce, maličkým, kteří poznají Syna, se otevírá Boží svět. Všichni lidé jsou proto pozváni stát se těmito maličkými, poznat Krista, nechat se jím občerstvit a učit se od něj. To je moudrost maličkých, která může být v kontrastu s moudrostí moudrých tohoto světa. Jak slyšíme dnes v evangeliu a například čteme i ve známé pasáží Prvního listu Korintským svatého Pavla: «Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí… Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé».

Kristus je moudrostí Boží. «On (Kristus) se stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením» vyznává svatý Pavel. Moudrostí, která neneguje skutečnou lidskou moudrost, ale chce ji kultivovat. Někdy ji dokonce předpokládá, když je to lidská moudrost, jež člověka nakonec dovede k poznání Boha. Nicméně jindy to může být právě velká lidská moudrost, která nakonec Krista najít zabrání, zabrání člověku, aby se stal Božím bláznem, uvěří-li, že lidská moudrost je už vším; tak se jeho moudrost stane vlastně pošetilostí, na což biblický kontrast maličkých a světsky moudrých nejspíš poukazuje.

Moudrost (řecky sofía, latinsky sapientia, hebrejsky chokmá či mášál) je jednou z nejkrásnějších veličin. Každý člověk přeci nějak touží po moudrosti, anebo by aspoň měl. Moudrost opěvovala už stará antická filozofie, chápaje ji jako odraz moudrosti bohů a božího řádu v celém kosmu i lidské mysli. Ne nepodobně kladně o moudrosti uvažoval i Starý Zákon, zejména ve svých nejmladších knihách. Moudrost se stala se projevem, ba personifikací moudrosti Boží, jak čteme zvlášť v knihách Přísloví, Moudrosti a Sirachovcově. Moudrost v biblickém vnímání je totiž také čímsi Božím, preexistujícím stvořenému světu, živým, krásným, člověka žádoucím a člověka oblažujícím. Člověku je dáno Boží moudrost hledat  a nacházet u prahu svých domů a srdcí a mít na ní podíl. Boží moudrost se má stát nejvyšším pokladem člověka, neboť dá člověku rozeznat dobro a zlo a činí z lidí Boží přátele, uváděje je do Boží blízkosti. Jak už čteme ve Starém Zákoně.

Je-li biblický Bůh Moudrostí v plnosti, pak Kristus – jednorozený, ne stvořený ale zrozený Boží Syn – je jejím výronem a největším zjevením zároveň. Nalezení Krista je tudíž nalezením Boží moudrosti, jak říká on sám a jak o něm vyznává svatý Pavel a spolu s ním celé prvotní křesťanství. Kristovo «Učte se ode mne» je učení se moudrosti Boží, učení se sumě moudrosti zářící z evangelia, radostné zvěsti o Ježíšově životě, kříži a zmrtvýchvstání.

Učení se moudrosti od Krista je ovšem možné, jak je stále opakováno, na základě živého vztahu s ním. Ne samo poznání, ale vztah s Kristem – podle míry víry, jak je každému dána – má naději, že člověka, jehož srdce se mu otevře, dovede ke skutečné moudrosti, aspoň nějak, dle možností každého.

A co je touto Boží moudrostí? Ježíšův příklad, Ježíšův život, Ježíšův kříž, obsah evangelia. Moudrost je víra v Krista a z ní plynoucí přesvědčení, že veškerý krásný mravní apel evangelia k bezpodmínečné lásce je správný, že láska má vždy smysl, i kdyby si kdokoli i třeba celý svět říkal ve své moudrosti cokoli jiného. Moudrost do Boha je schopnost rozlišovat, co je v našem rozhodování více laskavé a co méně, co je dobré a co zlé, co druhým a světu prospívá a co jim škodí. Moudrost je touha volit vždy to první, a proto je vždy i moudrostí kříže. «Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží» začal Pavel onu svou pasáž o moudrosti Kristově.

Je-li moudrost, kterou člověk může postupně nabýt vztahem s Pánem Ježíšem, v posledku přesvědčením o správnosti skutečné lásky a nadějí na rozlišení, jak se láska má v konkrétní situaci projevit, pak prvním projevem nabývání takové moudrosti je pokora. Jak nám nejen dnešní slovo Kristovo «učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem» říká, ale už staré Zachariášovo proroctví, že Mesiáš k člověku přijde «pokorný… na oslu, na oslátku, osličím mláděti», předpovídá.

Pokora (řecky tapeinósis, latinsky humilitas) znamená bytí při zemi, jak říká už její klasické názvosloví, je uznáním, že my všichni jsme stvořenými lidmi a že je nad námi Bůh, Dobro nejvyšší. Pokora je opakem pýchy (řecky megalofrosyné, latinsky superbia). Pokora je předpokladem lásky, protože «považuje druhého za přednějšího sebe», jak Pavel píše Filipanům. Pokora ví, že nejsme více než druzí lidé a už vůbec ne více než Bůh. Být pokorný znamená být thenomní a heteronomní a nikoli sebestředně a sobecky autonomní, a tak být paradoxně svobodný v lásce.

Že přítomnost či nepřítomnost skutečné a praktické pokory v našem životě je jedním ze znamení moudrosti či nemoudrosti, opravdovosti či falše našeho vztahu s Kristem, lásky či nelásky, naznačuje už to, že «maličký» je v Matoušově evangeliu označením pro Kristovy učedníky.

Moudrost, láska a pokora vedou k pokoji a odpočinku, ke skutečnému sabatu: «Naleznete pro své duše odpočinek» zaslibuje Pán Ježíš maličkým, kteří k němu přijdou. Pokoji v srdci i pokoj mezi lidmi.

Milé sestry, milí bratří, co praktického si tedy snad můžeme z dnešních čtení odnést?

Zaprvé další povzbuzení Krista, vtělenou Boží moudrost hledat, hledat ho ve všech formách křesťanského duchovního života, mimo jiné i četbou evangelia.

Zadruhé povzbuzení v přesvědčení, že kýžená moudrost, která vzchází ze vztahu s Kristem, je a musí být v tomto světě vždy nějak i moudrostí kříže, ať kříž znamená cokoli, neboť je moudrostí lásky, přesvědčením, že skutečná láska je to největší a nejkrásnější a nejmoudřejší protože nejbožštější na světě.

Zatřetí že k lásce patří pokora.

A začtvrté že moudrost, láska a pokora nikdy nemohou zůstat jen teorií, nýbrž musí se stále více stávat praxí, chtějí-li být skutečné.

Kéž by nás naše křesťanská víra k moudrosti, lásce a pokoře vedla. I proto se nechávejme pozvat Pánem Ježíšem co nejčastěji… Aby se i v našem životě aspoň trochu začala naplňovat slova svatého Jakuba: «Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj».

stáhnout pdf