Slovo k povzbuzení na neděli 9. ledna 2022, na svátek Křtu Páně

Milé sestry, milí bratří,

dnes, v neděli po (čtvrteční) slavnosti Zjevení Páně, slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se tak před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu, svědectví o události, která se odehrála v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy někdy v roce 27 nebo 28. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, celé jeho dětství a mládí. Máme jej dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako již dospělého a zralého muže. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem proto končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

Kristův křest, o kterém čteme s různými důrazy a s trochu jinak popsanými detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia, patří ale ještě k vánocům. Nejen jako završení Kristova mládí a dětství, ale i jako další ze zjevení, ukázání se (to je význam řeckého epifaineia) Boží slávy. Nejprve se ukázala pastýřům kolem anděla, pak ji spatřili v Betlémě na novorozeném Kristu. Boží slávu na Dítěti rozpoznali i mudrci od Východu hledající Mesiáše. Po mnoha letech Boží slávu na Ježíšovi rozpozná i Jan, když ho křtí. Příští neděli uslyšíme o vychutnání si Boží slávy ve vodě proměněné ve víno na svatbě v Káně, při prvním zázračném znamení, které Ježíš učiní. To vše jsou Boží epifanie, zjevení Boží slávy na začátku Ježíšova pozemského života a působení.

Vraťme se ale ke křtu Páně; má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá.

Jednak je ustanovením svátosti křtu, zejména jeho svátostné materie (vody) a svátostného gesta (ponoření). Křtem vodou se my – lidští synové a dcery – stáváme více Božími dětmi, jsou nám odpuštěny hříchy a může, chce v nás být zapálen oheň Božího Ducha, oheň víry, naděje a především lásky.

Ve svém křtu sám Pán Ježíš navíc jakoby shrnul celou svou pozemskou existenci: Ponoření do vody znamená jeho smrt, vystoupení z ní jeho zmrtvýchvstání a otevřené nebe jeho Božství, jedinečné synovské spojení s Bohem Otcem. Kristovým sestoupením do vod Jordánu byly jeho vody posvěceny a spolu s nimi i veškerá voda, místo počátku života na zemi. I proto by náš křest – počátek zvláštního Božího života v nás – měl předznamenávat, určovat celý náš život, Kristova přijatá přítomnost by měla vše živé v nás a kolem nás posvěcovat, ba prosvěcovat.

V Lukášově svědectví – to je jeho specifikem oproti ostatním evangeliím – se nebe nad Ježíšem otevře ve chvíli, když se modlil. Lukáš častěji zaznamenává, že se něco podstatného děje, právě když se Pán Ježíš modlí. I Boží Syn se totiž jako člověk modlil, nemohl se nemodlit, když i celé jeho lidství bylo spojeno s Božstvím. Evangelista to zaznamenává, aby nám připomněl, že modlitba je skutečně nejpřirozenější a nejsnazší formou komunikace člověka, jeho duše s Bohem a že plnější účinnost, hlubší prožitek svátostí – nejen křtu či smíření, ale všech – závisí také na nás, na naší otevřenosti Bohu a jeho působení; na otevřenosti, která se uskutečňuje právě formou modlitby.

Pán Ježíš se před křtem zařadil do zástupu hříšníků přicházejících k Janu Křtiteli. Aby nám připomněl, že jedině pokora, uznání vlastní slabosti i hříšnosti ale také pokorné vědomí nevýjimečnosti vzhledem k ostatním lidem, vědomí naší bytostné rovnosti s nimi, otevírá lidská srdce Božímu působení, otevírá člověku nebe.

To vše a jistě mnohem víc můžeme číst a vnímat jako důvod, proč Pán Ježíš chtěl být a také byl Janem Křtitelem v Jordánu pokřtěn. Protože jako Boží Syn nemusel být pokřtěn, ale chtěl být pokřtěn kvůli nám, pro naše dobro. Jako ostatně jedině proto již sestoupil z nebe a stal se člověkem, křehkým dítětem.

A právě toto nemusel, a přesto to chtěl a udělal, je něčím, co se sice zdá být nenápadným, možná v biblické logice samozřejmým, protože provázející veškeré Boží působení, ale přesto je něčím, co by nás znovu a znovu mělo zasáhnout. Zvlášť když se jedná o souvislost se křtem Pána Ježíše ustanovujícím náš křest, počátek, výsostný zdroj a vzor naší křesťanské existence.

Učinit něco jen tak, bez povinnosti, bez nucení, bez postranních osobních úmyslů a prospěchu, jen s ohledem na druhého a v jeho prospěch, je přeci jednou z nejkrásnějších charakteristik lásky. A k ní by nás Boží křestní – a jakákoli jiná – milost měla vést a proměňovat. Nezištná láska je také oním ohněm Ducha svatého v našem životě. Vždyť nezištný čin z lásky je nejhlubší charakteristikou samotného Božího bytí, bytí Trojice, a veškerého Božího činění, stvořitelského i vykupitelského.

Čin nezištné lásky nás proto nejvíce připodobňuje Bohu, k jehož podobě a obrazu jsme stvořeni. Schopnost k nezištným činům lásky by měla být jedním z prvních ovocí naší Boží (křestní) milostí proměněné existence.

Milé sestry, milí bratří, Kristův křest na přelomu jeho skrytého života v Nazaretu a začátku jeho veřejného působení je opravdu – vedle mnoha jiného – jednou z nejkrásnějších epifanií Boží slávy, Boží lásky, zjevující, že její podstatou je nezištnost.

Kéž by nás tato epifanie zasáhla a vzbudila v nás oheň touhy po aspoň trochu podobné nezištnosti, kéž by v nás zapálila oheň síly být nezištnými, a dala nám jiskru radosti z nezištnosti.

Neboť jestliže něco nám, lidem dneška někdy asi vážně chybí, pak je to právě nezištné smýšlení, ochota činit věci jen tak, bez odplaty, z lásky, komukoli, blízkým i vzdáleným. Proto právě k nezištnosti nám náš křest, naše komunikace s Bohem, naše  víra, naše křesťanství chtějí v dnešní době dát zjevně sílu. A tak se jí nebraňme, přijměme ji, čiňme.

Má to smysl. Skrze Kristovu nezištnost – začínající v Betlémě a končící na kříži – se jednou provždy a jedinečně zjevila Boží sláva. Každá naše nezištnost může být jejím nepatrným odleskem. Boží sláva ve světě pak má sílu si podmaňovat další a další lidská srdce. Boží sláva má sílu se šířit.

A protože právě o to jde – mimo jiné se za to modlíme denně v Otčenáši, prosíme-li o posvěcení Božího jména – je dobré na primát povolání k nezištnosti lásky pamatovat, kdykoli zase budeme před možnost volby nezištného činu lásky postaveni. S Boží pomocí…

stáhnout pdf