Slovo k povzbuzení na pondělí 15. února 2021, bl. Bedřicha Bachsteina a druhů, mučedníků

Milé sestry, milí bratří,

dnešní úryvek ze čtvrté kapitoly knihy Genesis bývá zpravidla redakčně otitulován „Kain a Ábel“, a to podle svých hlavních aktérů. To je samozřejmě správně, není třeba na tom nic měnit. Nicméně je dobré vnímat, jak jejich příběh, obraz bratrovraždy Ábela Kainem, je je svědectvím o progresi hříchu, o růstu jeho intenzity, o jeho interiorizaci, A tím pádem nejdůležitějším biblickým obrazem toho, co následná teologická reflexe nazve dědičným hříchem,

Pokud bychom chtěli dnešní obraz přeci jen aspoň nějak a pochopitelně jen velmi přibližně zasadit do dějinného rámce, tak biblicky vypovídá o „druhé generaci lidstva“, neboť Kain a Ábel jsou synové prvních lidí. V „druhé generaci“ můžeme číst, že to jsou lidé, kteří jsou již na určitém stupni svého vývoje, ze sběračů a lovců se stali usedlí zemědělci, a to dokonce s dosti rozvinutým zemědělstvím, začínajícím rozdělovat pěstování plodin a chov dobytka, rolnictví a pastevectví. Jsme tedy přibližně někdy v devátém tisíciletí před Kristem, chceme-li příběh přímo někam zasadit.

V chronologii biblických událostí je dnešní text svědectvím o v pořadí druhém hříchu lidí, který po prvotním nastal. Jde o první zabití člověka, dokonce o bratrovraždu, navíc zcela zákeřnou (Kain vyzve nic netušícího bratra «pojďme na pole»), bezdůvodnou, vykonanou z pouhé žárlivosti.

Kainův hřích je ovšem ještě v něčem podstatně jiný než ten Evin a Adamův: Ke hříchu nedochází již z nějakého vnějšího svedení ďáblem, není zde had, není známo, že by Kain vedl nějaký rozhovor s ním. Hřích se rodí a zraje přímo v srdci Kainově, vychází již z jeho vlastního nitra, v něm klíčí, v něm zraje k vykonání. «Kain chodil se svěšenou tváří». Lidská přirozenost je již porušená, a tak se v ní mohou rodit – a také rodí a budou rodit – a zrát další a další hříchy. O tom budou celé následné nejen biblické dějiny.

Máme tedy před sebou obraz následků prvotního hříchu, stav hříchu dědičného. Teprve ve světle příběhu Kaina a Ábela je jasnější, co se stalo hříchem Adama a Evy. I proto je tento příběh jakýmsi pokračováním biblického zjevení, co je podstatou hříchu. I Kainova bratrovražda je pro všechny naše hříchy nějak prototypická. A tak bychom určitě mohli rozjímat o každém jeho detailu příběhu a ptát se, jak se ten či onen moment odráží i v našem životě, co znamená, jak se projevuje. Ale zůstaňme možná u dvou snad nejzásadnějších podnětů:

Nejprve u toho nejpodstatnějšího: Příběh o Kainovi a Ábelovi nám připomíná, že s naší přirozeností to prostě již tak je, že díky své porušenosti prvotním hříchem, kterou jako „genetickou chybu“ v sobě neseme zakódovanou všichni, jako „chybu“, na kterou se navíc dál a dál nějak tajemně „balí“ další a další hříchy generací před námi. Je v nás sklon i ke zlu, sklon chtít být víc než naši bližní. S tím musíme počítat…

A druhým momentem je, že jedním z prvních projevů této porušenosti, jedním z kořenů dalších hříchů je závist vedoucí k hněvu: «Hospodin shlédl milostivě na Ábela a jeho oběť, ale na Kaina a jeho oběť neshlédl. Kain se nad tím velmi rozhněval». Ve starobylé nauce o sedmi hlavních (lépe: kořenných) hříších (septem peccata capitalia), kterou formulovali již staří pouštní otcové zachycujíce tak svou zkušenost samoty s Bohem i se sebou samými, je závist zpravidla vyjmenovávána na třetím místě, po pýše a lakomství. To má hlubokou logiku: Člověk zmítaný a ovládaný pýchou (superbia) je nejprve přesvědčen, že vše (dobré) má náležet jen jemu a nikomu jinému, druhou neřestí je proto lakomství (avaritia). Pokud tomu tak není, pokud někdo druhý má něco jiného a lepšího než on, zmocní se ho závist (invidia), která ústí v hněv (ira) a agresi, jak ostatně vidíme právě u Kaina.

Je to závist, která je kořenem ublížení druhému člověku, kořenem každé bratrovraždy (a samozřejmě i sestrovraždy). Svatý Augustin ne nadarmo nazývá závist nejďábelštější z neřestí a zároveň naprosto geniálně vystihuje její vztah k pýše: «Závist je ďábelskou neřestí, ale má svou matku. Pýcha je nazývána matkou závisti. Pýcha totiž činí lidi závistivými. (Invidentia diabolicum vitium est, sed habet matrem suam. Superbia vocatur mater invidentiae. Superbia invidos fecit)».

Závist je nesmírně nebezpečná vlastnost, nesmírně nebezpečný kořenný hřích. Geniálně její podstatu vystihl například Giotto ve svém cyklu Sedmi neřestí a ctností v Capella degli Scrovegni v Padově: Závist je ztvárněná jako ženská postava v jakési uzavřené místnosti (či veřejích domu). Má výhled ven, ale nic nemůže pořádně vidět, neboť had, který jí vylézá z úst, jí jedovatým jazykem zaslepuje oči. V jedné ruce drží poloprázdný měšec, druhá ruka je v hrabivém gestu vztažena ven…

Zkoumejme své nitro a pokud zjistíme, že v něm začíná pučet závist, že začínáme být nějak podobni té ženě na Giottově fresce, vězme, že to nevěstí nic dobrého. Zvlášť v dobách složitých, v dobách ohrožení to může být velmi nebezpečné. Ale rozhodně nejsme bez naděje. Neřest se vždy dá však – s Boží Kristovou pomocí – přemoci opakem, v tomto případě přejícností…

stáhnout pdf