Slovo k povzbuzení na pondělí 26. dubna 2021, na pondělí po 4. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratří,

evangelijní úryvek před námi otevírá samotný začátek Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání (včerejší nedělní úryvek byl pokračováním toho dnešního); pokud bychom jej chtěli otitulovat samostatně, možná bychom mu dali název Ježíšova řeč o dveřích…

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací z Janova evangelia. Řecké egó eimi («já jsem») připomíná největší starozákonní sebezjevení Boha, zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj (zaznamenané ve 3. kapitole knihy Exodus). Hospodinovo «jsem, který jsem» (v hebrejštině «Ehyeh ahser ehyeh», od toho je odvozeno posvátné JHVH, tedy Jahve) v řečtině zní «egó eimi ho ón». Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem (egó eimi)» mají v sobě velkou sílu. Zjevují, kdo Pán Ježíš je; že je Bůh. V Janově evangeliu se tak děje často právě pomocí obrazů (pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně) uvozených právě formulací «já jsem».

Kristus sám nám tak i dnes přibližuje, kým – jako Boží Syn sstoupivší z nebe – je a především kým je pro nás; že je pro nás také dveřmi. Dveře jsou srozumitelným obrazem, dovedeme si je všichni představit, přibližují nám tajemství smysl boholidství Krista: Ježíšem-Dveřmi se vchází a vychází k záchraně, k Bohu a do Boha, Ježíšem-Dveřmi pak vchází i ten, který není zloděj, ale pastýř ovcí; možná tak nějak bychom mohli evangelijní obraz shrnout.

Jen Ježíšem-Dveřmi se tedy vchází do spásy, do Boha, do světa Božího. Je to obrazné vyjádření jiného slova Pána Ježíše «nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne». Anebo obrazný základ slova Pavlova, že je «jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, a to Ježíš Kristus». Tedy krásné obrazné vyjádření jedinečnosti křesťanství a celé naší křesťanské praxe: Kristus je pro nás a celý svět (tajemně i pro tu část, která není explicitně křesťanská, ale nějak žije „anonymní křesťanství“) konkrétním vchodem otevírajícím Boha; skrze Krista můžeme do Boha vcházet a zase se od Boha Bohem posíleni a proměněni vracet do světa. Není a nikdy nemůže být lepších a otevřenějších dveří.

To platí jak v rovině víry, základního rozhodnutí, náboženského přilnutí ke Kristu, způsobu celého života, tak i v oblasti modlitby, duchovního života. I tam je Kristus (jedinými) dveřmi do Boha. Což je také dobré si připomenout. Nebyl-li by totiž náš vnitřní modlitební život setkáním s Pánem Ježíšem, nebyl-li by vcházením skrze něj do Boha a necháním se jím vyvádět na Boží pastvinu, dostali bychom se obrovského nebezpečí, že do Boha nás nepovede; že zůstaneme sami v sobě, anebo se necháme vodit (doslova „vodit za nos“) někým jiným, nějakým zlodějem, třeba i ďáblem samotným, někam docela jinam…

Pán Ježíš je zároveň dveřmi, skrze které mají k ovcím přicházet jejich skuteční pastýři: «Já jsem dveře k ovcím». Tento obraz je důležitý zvlášť pro ty, kterým – nehodným – Kristova pastýřská služba byla svátostně svěřena, tedy pro biskupy a kněze. Ti stále musí poctivě zpytovat svědomí, kudy a proč k lidem přicházejí, zda jsou anebo spíše nejsou nástroji Krista Dobrého pastýře. A zda se tak jejich celá kněžská služba (nejen ta svátostná, tam je to – naštěstí – silou vysluhovaných svátostí) pro druhé skutečně může stát dveřmi do Boha. Anebo zda nejsou spíše zloději, špatnými pastýři, kterým jde jen o ně samé, o vlastní prospěch nebo dokonce požitek (jakýkoli), kteří utíkají, kdykoli se (jakýkoli) vlk přiblíží, pasou sami sebe.

Nejde ale jen o pastýře ve smyslu biskupů a kněží. Jde o nás o všechny. Každý máme přeci být jeden druhému tak trochu pastýřem (jak jsme rozjímali včera), máme-li si navzájem pomáhat na cestě k Bohu, na cestě do Boha, na cestě spásy. Proto se obraz Krista-Dveří, jimiž jedině má pastýř vycházet a vcházet, týká nás všech. Všichni se tak musíme ptát, zda dveřmi, skrze které k druhým vcházíme, je opravdu Pán Ježíš. Tedy zda způsob, jak k druhým lidem přistupujeme, jde nebo nejde skrze Krista. Zda Pán Ježíš je či není normou, tvarem i silou našeho jednání vůči lidem, branou k nim. Zda se naše přicházení k lidem „vejde“ do Krista, zda k nim «kráčíme v Kristových šlépějích» (jak zní krásná formulace z Prvního listu Petrova), a tak dále.

Co to znamená? Určitě mnohé, o tom nechť každý zkusí rozjímat sám. V každém případě nás ale obraz Krista-Dveří, kterými se má přicházet k druhým, zve k tomu, aby naše přicházení k našim bratřím a sestrám se prostě do těchto dveří vešlo. Aby se naše přistupování k lidem Kristem nechalo tvarovat, aby to byl Kristus-Cesta, kudy se k lidem chodí, a Kristus-Pastýř, jak a s čí pomocí se to děje.

Mimo mnoha jiného celý obraz také připomíná, že každý člověk je Kristovou ovečkou, zvlášť takový, který nějak zabloudil. Že hodnota člověka je v něm samém, když Pán Ježíš za každého, zvlášť za toho nejhoršího, prolil svou krev a každému se stal dveřmi do Boha. Že každý člověk je hodný našeho křesťanského přicházení, že každý člověk je hodný naší pozornosti a lásky, že za každého člověka máme být ochotni se (aspoň nějak) obětovat.

Je důležité si tyto věci připomenout, protože přístup k lidem je mezi lidmi mnohdy na hony vzdálen přístupu Pána Ježíše, nemůže se ani trochu vejít do Krista-Dveří. Odvozování hodnoty člověka od jeho užitečnosti, od jeho schopností, postavení, názorů, oblíbenosti, rasy, národnosti, hodnosti, perspektivy a kdoví od čeho ještě, a na to navazující přístup k lidem, opravdu nejde Kristem-Dveřmi. Takovýto pohled na druhé je však velkým pokušením, kterému my lidé – jako jednotlivci i celek – často bohužel podléháme, je vlastně také onou širokou branou, ne tou úzkou, Kristovou.

Nehledě na to, že ani my sami nikdy nejsme žádným ideálem; naopak, můžeme být (v očích Božích) mnohdy mnohonásobně horší než ti, které tak příkře soudíme a z ovčince Kristova a tím pádem ze svého křesťanského způsobu přicházení bychom je rádi vyloučili.

Jedině Pán Ježíš – a tedy také vše to, co čteme o lásce ke každému člověku v evangeliu – je dveřmi, veřejemi, normou a mantinely, skrze které máme vycházet ze sebe k druhému člověku, ke všem lidem. A oni zase k nám. I to je ona úzká brána vedoucí do nebe…

Pokud naše modlitba bude skutečně křesťanskou, kde jedině Kristus – ne my sami nebo nějaký zloděj – bude dveřmi do Boha, bude mít sílu nás proměňovat k podobě Kristově, podle podoby Krista-Dveří k podobě Krista-Pastýře. Přičemž právě tato proměna našeho přicházení a vcházení k druhým lidem je jedním z nejdůležitějších znamení, že jsme se opravdu křesťansky modlili…

stáhnout pdf