Slovo k povzbuzení na středu 2. března 2022, na Popeleční středu

Milé sestry, milí bratří,

jsou tři momenty, které nás na Popeleční středu každoročně mohou zasáhnout a které by měly předznamenat i celou začínající postní dobu. Letos k nim bolestně přistupuje ještě čtvrtý, neliturgický, a to – samozřejmě vedle i mnohých jiných tíží a bolestí dnešního světa – válka na Ukrajině.

Prvním z obvyklých momentů Popeleční středy je půst, dobrovolné odřeknutí si něčeho dovoleného a příjemného, z lásky k Bohu i k lidem. Půst – od slova festus („být pevný“) v odříkání, na dnešní den „přísný“ – (půst) má být nejprve posilou naší vůle pro snazší odřeknutí si hříchu. Dále má pomoci ke zestřídmění života i srdce, abychom snadněji vnímali Boha i druhé. Je též zdrojem prostředků pro almužnu; co si odřekneme, máme rozdat. A konečně půst má být i určitým zadostiučiněním za hříchy, projevem zkroušenosti a kajícnosti. Posila vůle, vidění Boha, almužna a kajícnost tvoří dohromady obsah postu, který jsme dnes o půlnoci začali a který by měl aspoň nějak naplnit následných čtyřicet dnů (krom nedělí) až do Bílé soboty.

Druhým momentem dnešní bohoslužby je výzva k obrácení, jehož by měl být půst znamením, počátkem i průvodním jevem. Součástí obrácení je lítost, smíření se s Bohem a lidmi, vnitřní proměna, polepšení života, odvrácení se od sebe a od zla a přivrácení se k Bohu, dobru a druhým lidem. O obrácení a jeho spojitosti s postem jsou vlastně všechny dnešní mešní modlitby (zvlášť ta vstupní: «Bože, dej, ať nás posilní dnešní půst…, abychom se naučili sebeovládáním statečně přemáhat zlo a konat dobro»). O obrácení jsou i dnešní biblická čtení («Nyní, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem… roztrhněte svá srdce… obraťte se k Hospodinu…, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky… Smiřte se s Bohem!»). O obrácení je dnešní bohoslužba a měla by o něm být i postní doba.

Třetím momentem je popelec. U něj se zastavme o něco déle.

Užití popela – sypání, mazání se popelem, sedání si do něj, oblékání popelavého šatu nebo dokonce i jezení popela – je výmluvné, starobylé (a nejen) biblické znamení.

Už ve Starém zákoně užití popela znamenalo kajícnost, smutek, půst a pokoru: Král David se kaje v popelavém rouchu po svém hříchu s Betšebou. Královna Ester se postí a maže si tvář popelem, než vejde troufale bez zavolání před krále Mardochaje se svou žádostí o záchranu Židů. Spravedlivý Job si po obrovském neštěstí, jež na jeho rodinu i na něj dolehlo, v pokoře sedne do popela a škrábe se střepem. Stejně tak do popela si sedne ninivský král, když prorok Jonáš vyzve celé město k pokání. Jsou to proroci, kteří vyzývají, aby se lidé obrátili k Bohu v pláči, postu a v popelu. Jsou to žalmy, které zpívají: «Bože, kořím se před tebou, v prachu a popelu, vždyť já sám jsem jen prach a popel, a proto tyto se staly mým pokrmem». A tak dále.

Znamení popela není zrušeno ani Zákonem novým. Vždyť z úst samotného Božího Syna zaznívá «Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání».

Sypání se popelem jako znamení pokory, postu, kajícnosti a někdy i utrpení zůstává a nachází své důležité místo i v křesťanství: Od raných dob popelem byli označováni veřejní hříšníci a kajícníci, zvlášť na začátku doby svého pokání. Popel jim byl sypán na tělo a na oděv, popelem byli označeni znamením kříže, i proto, aby je každý jako kajícníky rozeznal. Takto označení se proto mohli zdržovat jen před kostelem, nesměli dovnitř, museli stát venku, nebo jen ve vchodu. Přibližně od 10. či 11. století, kdy končí tato přísná praxe veřejného pokání jednotlivců, začínají být na začátku doby postní popelem označování všichni věřící, neboť hříšníky jsou všichni. První den postu tak dostává své jméno: Den popele (Dies cinerum), Popeleční středa.

Popel byl, je a i nadále bude znamením pokory, kajícnosti a obrácení, znamením k nim vybízejícím, je vyjadřujícím, znamením připravujícím k vidění Boha a lidí.

Pokory proto, že popel je blízký prachu země, z niž je naše lidství – biblickým obrazem – vzato. Pokora, humilitas, je – mimo jiné – pravdivá blízkost zemi (humus, z níže je odvozena humilitas, znamená „zem“).

Popel zůstávající po všem, co prochází ohněm, podobně prach, v nějž se mění vše, co se rozpadá, je i znamením zmaru, pomíjivosti i smutku. S tím souvisí, že popel je i znamením kajícnosti, neboť jsme to byli mnohdy i my, kdo jsme něco dobrého zmařili a pokazili.

Tím je popel i znamením postu a touhy po obrácení, po odpuštění, smíření, po věčnosti…

Zkusme přijmout popelec s otevřeným srdcem. S pokorou a kajícností, s touhou po Boží pomoci, s nadějí a důvěrou, že Bůh «je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí», jak nám v dnešním prvním čtení vyzpíval prorok Joel…

Tím vším – postem, obrácením a popelem – se letos prolíná onen čtvrtý, nejbolestnější moment: Šílená válka na Ukrajině, obrovské utrpení nevinných lidí, ničení hodnot, hrozba pro celý svět.

Půst a modlitba jsou prostředky, kterými může být vyhnán zlý duch, nám na jednom místě říká evangelium. I papež František nás všechny vyzval, abychom se intenzivně modlili za mír, abychom na tento úmysl obětovali i své posty, zejména ten dnešní. A jistě je a ještě bude potřeba i mnohé almužny, rozdělení se s těmi, kteří válkou přicházejí o vše.

Šílená válka je pro nás všechny i voláním k tak nutnému obrácení, k potřebné proměně. Naléhavě nás vybízí k řadě věcí. Nerozpoutávat žádné války, a to ani v malém, ani v našich mikrosvětech a vztazích; v těchto malých válkách se sice zpravidla neumírá, netrpí jimi tolik lidí, ale přesto vždycky nějak někdo. Volá nás k vědomí ďábelskosti pocitu jakéhokoli nadčlověčenství a touhy po nadvládě nad druhými. K pochopení nebezpečí pokrytectví. A také konečně k přiznání, že ve světě – i jinde než na Ukrajině – jsou války a že jsou nevinní lidé, kteří umírají a trpí; obětem válek, nakolik je to v našich silách, je třeba se pokusit pomoci. V žádném případě není možné ignorovat válku a její oběti (jak jsme třeba doposavad, dokud přicházeli uprchlíci z daleka, tak trochu dělali). Pomoc a laskavou pozornost potřebují ovšem i oběti malých válek, mezilidských válek v našem vlastním okolí, často naši blízcí; ani ty nesmíme přehlížet.

A tak dále…

Milé sestry, milí bratří, konejme – dnes a po následujících čtyřicet dnů – aspoň nějaký půst; letos nejen jako znamení vlastní kajícnosti, nejen jako posilu vůle v boji proti zlu, ale nabídněme jej Bohu jako nepatrný tajemný příspěvek k prosbě o vyhnání zlého ducha ze všech, kteří rozpoutávají či vedou válku, anebo na ní chtějí profitovat, a proto ji podporují. A co si postem odřekneme, darujme někomu jako almužnu, finanční prostředky i čas, zvlášť obětem války a válek. Slyšme i sami pro sebe naléhavou výzvu k obrácení, k odvrácení se od zla a od sebe a k přivrácení se k dobru, Bohu a lidem. Přestaňme sami vést agresivní války. A ani jako případné oběti se nikdy nezměňme v agresory. Přijměme popelec s otevřeným srdcem, nejen nastaveným čelem, otevřme své nitro Boží pomoci, útěše a síle.

Opravdový mír je něčím mnohem hlubším než jen rovnováhou sil anebo jen klidem zbraní (byť i za to bychom byli nyní vděčni a úpěnlivě si to přejeme). Skutečný mír je něco Božího, je Boží vládou v lidských srdcích a životech; proto začněme letošní půst opravdu s Bohem…

stáhnout pdf