Slovo k povzbuzení na středu 21. dubna 2021, sv. Anselma z Canterbury

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v biblickém čtení na pokračování: V prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme o pohřbu prvomučedníka jáhna Štěpána v Jeruzalémě (podle legendy byly jeho ostatky nejprve pohřbeny kdesi na Gamalielově pozemku, pak byly přeneseny do Jeruzaléma, později vyzdviženy a převezeny do Konstantinopole a odtud do Říma), dále o propuknutí pronásledování křesťanů (ze strany Židů) v celém okolí Jeruzaléma a také o prvním hlásání evangelia (jáhnem Filipem) mimo území Judska, konkrétně v Samařsku. V evangelijním úryvku podle Janova sepsání pokračujeme v četbě Kristovy řeči o chlebu života; zatím jsme v její první části, kdy sycení se tímto pravým Božím chlebem, Krista je především víra v něj a jeho následování, což je předpokladem jeho jezení a pití v eucharistii, do kterého celá řeč bude ve svém závěru ústit.

Bylo by jistě mnohé, o čem by bylo možné na základě dnešních biblických čtení rozjímat, ale zkusme – po velmi dlouhé době – zaměřit svou pozornost na světce, jehož památku dnes slavíme, na svatého Anselma z Canterbury (jak se obvykle dle svého posledního působiště uvádí) či Aosty (jak by zdůraznili Italové dle místa jeho narození).

Anselm skutečně pocházel z italské Aosty, kde se narodil kolem roku 1033 ve šlechtické rodině. Od dětství se chtěl stát mnichem, rodina však byla proti. Proto ve svých třiadvaceti letech odchází z domova, překročí Alpy, přibližně tři roky putuje po Francii, zejména Burgundskem, aby nakonec (roku 1060) vstoupil do benediktinského kláštera Le Bec v Normandii. Tam stráví následných více než třicet let; pro své nadání a vzdělanost se stane brzy nejen vyhledávaným učitelem, ale pro ctnost svého života postupně převorem a nakonec dokonce opatem kláštera, a to velmi oblíbeným a ctěným. Nicméně roku 1093 – víceméně proti své vůli a na výslovné přání anglického krále Viléma II. Ryšavého – se stává arcibiskupem na uprázdněném stolci v Canterbury, čímž končí jeho šťastné klášterní období; jeho biskupská služba bude poznamenána papežským schismatem a stále trvajícími vleklými spory o investituru. I proto bude muset po dvakráte strávit několik let v exilu (ve Francii). Po celou dobu však, vedle plnění svých pastýřských povinností, zůstane plodným intelektuálem. Roku 1009 umírá v Canterbury, pohřben je v canterburské katedrále (od roku 1372 je malý Anselmův ostatek i v pokladu svatovítské katedrály). Svatořečen pak je roku 1494, následně roku 1720 Klementem XI. prohlášen za učitele církve, a to (obojí) právem…

Anselmovo dílo není sice největší rozsahem (přesto čítá celou řadu traktátů a několik set dopisů), ale zato je o to větší svým významem; duchovním i intelektuálním. Ne nadarmo je svatý Anselm nazýván „otcem scholastiky“; ne snad ani tak pro obsah svého učení – jsme ještě před „znovuobjevením Aristotela“ a založením univerzit – ale především pro metodu svého myšlení a psaní, pro svou snahu jedno jasně odvodit od druhého a vše pak od prvního jistého, od Boha a bytí. Tím se prolíná teologie s filozofií, spiritualita s intelektem. Je to světlo (Anselmovy) křesťanské víry, které osvěcuje veškeré (jeho) poznání, víra pak zase v poznání bytí a jeho metafyzických tajemství nachází své intelektuální odůvodnění. Fides quaerens intellectum, „víra hledající rozum“, tak může být Anselmovo myšlení charakterizováno. A ještě něco je pro ně příznačné: Anselm, často vyzván svými spolubratry mnichy, se vždy snažil předložit jeden jednoduchý, průzračný a všem pochopitelný argument (unum argumentum), aby se jím pokusil přiblížit i ta největší Boží tajemství; tajemství nutnosti Boží existence (o tom píše zvlášť ve svém Proslogion), z toho vyplývající Boží Trojice (o tom zase čteme v Monologion), anebo proč Bůh „musel“ svět vykoupit křížem svého Syna (v Cur Deus homo).

Celé Anselmovo dílo by bylo bezpochyby hodné naší pozornosti; v mnohém je navíc mnohem modernější, aktuálnější a také čtivější, než by se mohlo zdát. My si nyní připomeňme jen jeden moment, ale zato jeden z rozhodně nejznámějších a nejvlivnějších; Anselmův slavný „ontologický důkaz Boží existence“.

Formuluje jej zejména ve svém Proslogion, traktátu koncipovaném jako modlitba k Bohu (proslogion můžeme přeložit jako „promluva“ nebo „mluvení k“). Mohli bychom jej shrnout následujícím způsobem: Bůh (idea Boha) je nejvyšší dobro (idea nejvyššího dobra), nad které nelze nic většího myslet. Pokud je tomu tak, že nad něj nelze nic většího myslet, nemůže existovat pouze v intelektu, protože pak by bylo nad ně myslitelné ještě jiné, větší dobro, totiž takové, které by existovalo i mimo intelekt. Jelikož je ale nejvyšší dobro (Bůh) v naší mysli myšleno skutečně jako nejvyšší, musí proto bezpochyby existovat jak v našem intelektu, tak i mimo nás, ve skutečnosti.

Jedním ze základů Anselmova „důkazu“ je přesvědčení, že idea Boha (jakožto nejvyššího dobra, ale také nejvyšší krásy či plnosti) je každému člověku vrozená (je to notio innata) a stejně tak je vrozená i touha po tomto Bohu (desiderium innatum). To se projevuje mimo jiné tím, že idea Boha jako nejvyššího a nejjednoduššího dobra a touha po něm jsou všem lidem společné. Nicméně o (nutnosti) vrozenosti ideje Boha svědčí i její absolutní jednoduchost; Bůh je nejdokonalejší, a proto také nejjednodušší, nesložený, je plností bytí, je Bytím. V tom se liší od všech našich ostatních (poznáním světa) získaných představ, které jsou vždy nějak složené, neboť svět je složený z částí.

Tím také Anselm odpovídá na protiargument, který již v jeho době formuloval jistý mnich Gaunilo, že přeci z pouhé přítomnosti něčeho v lidském intelektu není možné ještě usuzovat nutnost jeho existence; takto si můžeme (vy)myslet například ztracený bájný ostrov (insula oceani perdita) a ještě to neznamená, že existuje.

Jenže to je něco jiného, říká Anselm: Idea Boha, nad kterou není myslitelné nic většího, se v mysli nachází jako jisté poznání, protože jeho obsah je všem poznávajícím lidem společný a zřejmý, ne jako ostatní poznání, jež je nejasné a pochybné; idea Boha se navíc týká absolutního a jednoduchého bytí, které nemá části a je celkem bytí i poznání, poznání této ideje nutně a neomylně reflektuje její bytí.

A v tom má Anselm pravdu…

Jeho „důkaz“, respektive racionální odůvodnění víry v Boha, i nám může být docela dobrou inspirací, povzbuzením ve víře. Přesvědčení, že myšlenka na absolutno přesahuje schopnosti omezeného lidského rozumu, a proto nemůže pocházet jen z něj, a přesvědčení, že tato myšlenka jako praintuice Boží existence je v lidstvu přítomná od jeho prvopočátků, neříkají přeci nic jiného, než co říkají mnozí i současní duchovní myslitelé: Že člověk prostě přirozeně tuší existenci Boha, někoho či něčeho nejvyššího nad námi, že po Bohu přirozeně touží, že v něm prostě je (tentokrát slovy svatého Tomáše Akvinského) desiderium naturale videndi Deum („přirozená touha spatřit Boha“). Proto když člověk najde vírou Boha, vše se i v jeho životě rozzáří, neboť najde toho, k němuž vše v jeho životě již jsoucí směřovalo, protože od něj pocházelo a pochází.

Kéž by se nám třeba i tato nepatrná a neumělá črta k velkému a krásnému Anselmovu dílu stala podnětem si třeba něco od něj opravdu přečíst…

stáhnout pdf