Slovo k povzbuzení na středu 30. prosince 2020, na šestý den v oktávu Narození Páně

Milé sestry, milí bratří,

máme další, již šestý den vánočního oktávu. Po celých osm dní – s různými důrazy a s obohacením o některé starobylé svátky – slavíme narození Krista jako «jeden jediný den», ve kterém, jak nás učí žalmista, se máme radovat a plesat. Zejména skrze posvátné liturgické dění, prostřednictvím vánočních bohoslužeb, četby Písma a modliteb jsme tak den co den vtaženi do biblických událostí, jak o nich čteme v prvních dvou kapitolách Matoušova a v dlouhé druhé kapitola Lukášova sepsání evangelia, kterým v těchto dnech při mši svaté také nasloucháme, anebo si v nich sami čteme a rozjímáme nad nimi.

Zkusme zaměřit svou pozornost opět ovšem především na první z dnešních biblických čtení. Na pokračování otevíráme již několik vánočních dnů První list Janův. Ten snad nejkrásněji a nejpůsobivěji ze všech novozákonních spisů rozvíjí, ba přímo vyzpívává nejdůležitější Boží charakteristiku, že Bůh je láska, neboť je dáváním, rozléváním se, sám v sobě i navenek. Proto je také skutečným světlem, životem, proto je tak krásný a naší lásky hodný.

Boží láska je důvodem a obsahem všeho, čím Bůh je co Bůh činí, je i důvodem a obsahem největšího tajemství, proč Slovo se stalo tělem. Do lidské podoby narozený Boží Syn je proto ztělesněním, zlidštěním, přímo zhmotněním Boží lásky. To se týká nejen jeho narození z Marie Panny, ale i všech jeho dalších tajemných rození. I jeho stále nový příchod do srdce a života člověka, narození a přebývání v nich je projevem, uskutečněním, předáním Boží lásky nám, dání nám podílu na ní samé. Proto lidská odpověď na to vše nemůže, neměla by být ničím jiným než zase láskou, láskou k Bohu i k druhým lidem. I tato naše láska musí být ovšem činem, reálným zachováváním Ježíšova slova, přikázání lásky, má-li být autentickou a skutečně křesťanskou. K tomu nás různými způsoby vybízí právě První list Janův, a tak není divu, že jej otevíráme právě nyní, v době vánoční, kdy rození Krista je jejím obsahem…

Dnešní úryvek je z druhé kapitoly, tematicky je jakýmsi zakončením první části listu. Máme před sebou dvakrát trojí oslovení («otcové, mládeži, děti»), jakoby jím chtěl autor zdůraznit důležitost a velkolepost svého sdělení, zjevení o Boží lásce. A jakoby chtěl také zdůraznit univerzalitu svého poselství: Sdělení o Boží lásce se týká všech, stejně jako se nás všech týká povolání lásku mít a žít.

Pak ovšem následují slova dávající do protikladu lásku ke světu k lásce k Bohu. Milování světa je protikladem k milování Boha, dokonce k jeho přebývání v člověku, v jeho srdci i životě. «Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska» slyšíme také v dnešním čtení.

Jak mu rozumět? Cožpak není pravdou víry, že Bohem stvořený svět, a to i ten viditelný, je ve své podstatě dobrý, a tudíž lásky hodný? Což zejména nyní o Vánocích si nepřipomínáme, že dobrota Bohem stvořeného světa byla ještě nekonečně umocněna tím, že sám Boží Syn se stal člověkem, sestoupil do světa a jeho dějin, když ve svém lidství mající duši i tělo přijal, se sebou spojil nejen stvořeného ducha ale i hmotu, neboť ta právě v Kristově lidství dochází svého vrcholu? Že Kristovým vtělením se nejen duch ale i hmota může stát svatou? A není také pravda, že právě vtělením, „zhmotněním, zčasoprostorováním se“ Božího Syna nastal i pro celý svět nový čas posvěcení jeho přítomností, čas všeobecného pozvání k návratu k Bohu a jeho začátek? Cožpak nebyl Kristem vykoupen celý svět, cožpak do něj celého svým vtělením nesestoupil a celý jej nevynesl na kříž? Jak tedy máme tento svět nemilovat?

Je asi jasné, že klíč k aspoň nějakému vysvětlení, k přiblížení se pochopení Janových slov spočívá v různých odstínech slova «svět» (řecky kosmos). Toto jemnější rozlišení se netýká navíc jen dnešních veršů Janova listu, ale pochopitelně i řady dalších biblických, především novozákonních míst. Výjimečnost našeho úryvku ovšem spočívá v tom, že jako jeden z mála podává i určité vysvětlení, jak to s tím „světem“, který nemáme milovat, vlastně je, co jím můžeme rozumět.

Světem totiž není myšlen svět jako takový. Ten je opravdu dobrý, Bohem stvořený a Bohem milovaný, do něho se skutečně v plnosti času vtělil a od té chvíle i „hmotně“ v něm dál tajemně přebývá Boží Syn. Ale jde o porušenost světa, o její důsledky, tedy o „svět hříchu“, který si člověk nemá zamilovat. Svatý Jan dokonce podává tři charakteristiky tohoto „světa“, respektive lásky k tomuto „světu“: «žádost těla» (řecky epithimía tés sarkos, latinsky concupiscentia carnis), «žádost očí» (řecky epithimía tón ofthalmón, latinsky concupiscentia oculorum) a «honosný způsob života» (řecky aladzoneia tou biou, latinsky superbia vitae). Ty vedou k nesprávné lásce ke světu.

Nejde tedy o to, že by se něco stvořeného nemohlo líbit našim očí, nemohlo být příjemné i našemu tělu, že by se nám nemělo líbit žít a že bychom po tomto nemohli také nějak toužit. Ale jde o to, že díky porušenosti hříchem je naše žádostivost prostě leckdy hříšná, netoužíme vždy po tom, co je dobré, naší skutečné lásky hodné a k Bohu a opravdové lásce vedoucí. Anebo po nich toužíme, jako by to byl sám Bůh.

Že tomu tak je, že netoužíme správně a že náš život také není dobrý, se pozná – ve světle dnešních Janových slov – právě podle toho, když nějaké stvořené potěšení svých očích zbožštíme, když ze svého těla učiníme boha a způsobem života se budeme chtít vyrovnat bohům, a tak budeme svou hříšnou žádostivost jen sytit ještě více. Nebezpečí «honosného způsobu života» krásně vystihuje Jeronýmův latinský překlad řeckého aladzoneia slovem superbia, jinak „pýcha“ (zde tedy „honosný způsob života“), které je odvozeno od předložky super znamenající „nad“…

Vyzývá-li svatý Jan «nemilujte svět», má nejspíš na mysli ten „svět“, který je předmětem hříšné žádostivosti našich očí a našeho těla, totiž takový, který jsme si sami zbožštili, který jsme si učinili jediným a vše určujícím cílem a normou veškerého svého snažení, ve kterém jediném chceme najít své potěšení. Tehdy nemáme opravdovou lásku, která je vždy dáváním, ale jde o sebelásku, která chce uspokojit jen sama sebe. Která nechce dávat, ale jen brát. K ní vede nezřízená, tedy skutečnou láskou k Bohu a lidem neřízená žádostivost, ona concupiscentia, v níž už staří církevní otcové zcela správně spatřili samu podstatu hříchu.

Ano, svět je dobrý a krásný, je dobré jej mít rád a pečovat o něj, stejně tak je krásný pozemský život a je nanejvýš dobré jej také dobře prožít. To ale může nastat jen tehdy, když nejprve budeme milovat Boha-Lásku, když ona se stane předmětem, pramenem a vrcholem naší největší touhy, dokonce naší touhou. Pak teprve budeme schopni milovat i vše ostatní včetně světa v té míře, jaká té či oné části stvoření přísluší. Začneme milovat svět, člověka a hlavně Boha nesobecky. Co konkrétně to znamená, nechť zkusí popřemýšlet každý sám…

Možná ale místo složitých spekulací, jak to s tím „světem“ a láskou k němu vlastně teoreticky je, si můžeme docela jednoduše položit otázku: Co vlastně v životě milujeme a po čem nejvíce toužíme, co nás na světě nejvíce těší? Je-li to Bůh, je-li to Láska, láska, naše dávání se, máme naději, že jsme na dobré cestě. Je-li největší naší láskou něco jiného, to, co těší nás, pak jsme v nebezpečí, že sejdeme, že se náš život stane mravně deviantním (doslova „sejitým z cesty“), že nakonec i svět a druhého člověka budeme milovat jen kvůli sobě, kvůli svému vlastnímu potěšení, že se staneme sobci, což je nejvlastnější vlastností ďáblovou…

Jinak řečeno, je-li předmětem naší touhy Ty, to Boží i druhých lidí, jsou-li On a oni tím, kdo určuje naše životní snahy, máme naději, že jsme na dobré cestě lásky. Je-li naším cílem jen naše já, milujeme-li tedy příjemnost světa jen pro sebe a kvůli sobě, je to špatné, je třeba se obrátit.

A že jde v posledku o celou naši věčnost (a nějak i o věčnost těch, kteří jsou kolem nás), to je z dnešního čtení také dobře slyšet: «Svět však pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává navěky». A Bůh chce, abychom milovali, abychom se mu v lásce stávali stále podobnějšími…

stáhnout pdf