Slovo k povzbuzení na neděli 13. července 2025, na 15. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte tři krátké poznámky k dnešním biblickým čtením…

První bylo ze starozákonní knihy Deuteronomium, z Páté knihy Mojžíšovy opakující Zákon obsažený již v Exodu a Levitiku. Nalezení této knihy v jeruzalémském chrámě a její následné předčítání, respektive její sepsání, podnítilo velkou náboženskou obrodu v Izraeli za vlády krále Joziáše koncem 7. století př. Kr. I proto se Deuteronomium stalo součástí Božího slova.

Základní pointou dnešního úryvku je Mojžíšovo ujištění, že Boží přikázání nejsou něčím, co by člověku mělo být vzdálené či cizí. Jsou naopak něčím, co každý člověk má už předem nějak ve svých ústech, i když třeba ještě nevyslovené, a co uchovává ve svém srdci, i když třeba ještě nereflektované: «Vždyť je ti to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat» slyšíme.

Klasický výklad tohoto přesvědčení asi známe: Že biblická morálka není něčím, co by nebylo již někde hluboce zakořeněno v lidské přirozenosti. Biblická morálka – zejména pak ta evangelijní, očišťující a zdokonalující morálku starozákonní – chce tak jen odhalit, pojmenovat, očistit a vyzdvihnout to, co je už součástí morálky obecné, všelidské a přirozené, toho, co nazýváme přirozeným zákonem.

To je samozřejmě principiálně pravda, jenže i v biblické morálce, a to i té evangelijní, zdá se, je přeci i řada věcí, které můžeme vnímat i jako nějak dobově podmíněné. Řada věcí, jejichž základní mravní apel platí, ale provedení, podoba, jak jej uskutečnit v konkrétním životě, se mohou lišit.

Je to pak sice interpretačně poněkud „tenký led“, ale nemůže tomu tak principiálně nebýt: Vždyť i v případě evangelia jde sice o nejdokonalejší psané slovo Boží, ale vždy ve slově lidském, a to je vždy nějak poplatné i době svého pronesení. Konečně už i samo evangelium v mnohém relativizuje mojžíšský Zákon.

Přesto však platí, že nemáme a nemůžeme mít lepší etický apel než ten biblický, máme-li zejména na mysli ten evangelijní. V něm se máme snažit nacházet, jak rezonuje s naším srdcem, jak rozvíjí a umocňuje, radikalizuje (v tom nejlepším slova smyslu), potvrzuje a zušlechťuje naše tušení a přesvědčení, že největší etickou veličinou je láska.

Proto je dobré si v evangeliu číst, poslouchat slova Pána Ježíše, chtít je uskutečňovat v životě.

Naplnění opravdových, zejména těch dobově nepodmíněných a bezpodmínečných Božích přikázání, jež jsou v pozadí i těch, které se můžeme odvážit interpretovat jako snad nějak dobově podmíněná, nás tak může jen rozvíjet, nemůže nám škodit. Může nás zbožšťovat a zbožšťovat i polidšťovat svět. Vztah s Bohem, poslušnost Božímu hlasu, snaha jednat a mluvit, žít tak, jak „Bohu na očích vidíme“ člověka může jen naplnit. Bohem.

Pokud tedy máme vztah opravdu aspoň nějak více s Bohem, než jen s jeho naší představou…

Ve druhém čtení máme před sebou jeden z nejvýraznějších novozákonních hymnů o Pánu Ježíšovi. Biblické hymny jsou jedním z výmluvných způsobů vyznání víry, kým Kristus je.

Ten dnešní z Listu Kolosanům je snad nejkomentovanějším hymnem ze všech. Sehrál svou roli v dějinách teologie: Stal se jedním z argumentů kněze Aria, proč být přesvědčen, že Kristus «dříve zrozený než celé tvorstvo» není zrozený z Otce jako Syn, ale je jen stvořený, byť jako první a největší ze všech andělů. Musel se sejít první koncil v Nicei a roku 325 (letos na jaře tomu bylo 1700 let) slavnostně vyznat, že Kristus je pravým Božím Synem, opravdu zrozeným z Otce přede všemi věky, stejné podstaty s ním a že nebyl čas, kdy by Syn nebyl.

Hymnus tak vyzpívává kosmickou roli Syna, který je alfou i ómegou celého stvořeného bytí, celých dějin. A právě formulace «prvorozený z celého stvoření» je i nejhlubším odůvodněním toho, nač nás již upozornilo dnešní čtení první: Protože Kristus, Syn, Slovo je počátkem, základem a cílem veškerého bytí vysloveného Otcem, je člověkovo tíhnutí k Bohu a lásce již jakoby zakódováno v samotném jeho bytí.

Proto je překrásným úkolem člověka být v lásce, žít lásku a dávat ji dál, k lásce vše směřovat a láskou vše naplňovat, a tak se snažit s Boží pomocí přetvářet i nepatrnou částečku světa, do níž je vržen…

V úryvku evangelia podle Lukášova sepsání máme před sebou známé podobenství O milosrdném Samaritánovi. Celá řada jeho detailů je vždy hodna naší pozornosti:

Nejprve jasné připomenutí, že láska k Bohu a lidem, má-li být skutečná, musí přinášet své konkrétní ovoce. Dále že to byli kněz a levita, duchovní profesionálové, kteří se, možná dokonce cestou z chrámu, vyhnuli pobitému a okradenému ubožákovi. Že pomohl právě Samaritán, judskými židy, zejména pravověrnými fariezi, pohrdaný příslušník severních neortodoxních kmenů. Nejenže on narozdíl od kněze a levity pomohl akutně, vykonal nezbytné, ale navíc dotáhl svou pomoc až do konce, postaral se o ubožáka docela. A navíc nezištně. A tak dále.

To vše jsou důležité podněty. Ale nejdůležitějším poselstvím podobenství, které je odpovědí na otázku znalce Zákona «a kdo je můj bližní?», je spíše základní změna uvažování, ke které Pán Ježíš své posluchače – a tedy i nás – vybízí:

Naším úkolem není se ptát, kdo všechno je ještě náš «bližní», kam až musíme ve své dobročinnosti zajít, co ještě jsme povinováni učinit, abychom dodrželi Boží přikázání a nepřišli o věčnost. Nýbrž opačně, naším úkolem je nejprve být «bližním» svým bratřím a sestrám, být jim blízko, když anebo dokonce kdykoli potřebují naši pomoc. Naším úkolem je přiblížit se k nim a jim právě v těchto chvílích, neminout je, nejít si dál jen po svém a na sebe, kráčet si životem jen po svých radostech a starostech. Nemáme se ptát, kdo je a kdo není naší pomoci hoden, ale prostě pomáhat, nezištně, neskoupě, účinně, bezpodmínečně, z lásky a s láskou. A ideálně, existencialisticky řečeno, „jen tak a přirozeně“.

«Jdi a stejně jednej i ty» končí podobenství…

Milé sestry, milí bratří, jsou to možná opět zcela známé věci, až banálně znějící úvahy. Ale i ty si snad stojí za to někdy připomenout:

Zaprvé, že evangelijní morálka shrnutá v přikázání lásky k Bohu a lidem by nám neměla být cizí. Naopak, měli bychom ji vnímat jako vyjádření, inspirované vyslovení toho, co je již hluboce zakódováno v naší přirozenosti. Lásku k Bohu a lidem bychom měli vnímat jako to, pro co jsme zde na světě. To si snad můžeme odnést z dnešního prvního čtení. A byť velmi opatrně a jen pokorně, ale někdy v praxi snad i v duchu Häringova „láska je víc než přikázání“.

Důvodem a příčinou toho je, že skrze Krista a pro Krista, vtělenou Boží lásku, vše bylo stvořeno. I proto člověk, stvořený k obrazu a podobě Boží, k lásce také tíhne. I to nám snad říká dnešní hymnus z Listu Kolosanům.

Kéž bychom se proto snažili být stále nablízku svým sestrám a bratřím, abychom svou konkrétní a nezištnou dobrotou naplnili své životní poslání, abychom se na své životní cestě neminuli s úkolem, pro který na zemi kráčíme. Pokud nám to nejde docela spontánně, snažme se o to aktivně vůlí, snahou o lásku. To zase můžeme číst v příkladu milosrdného Samaritána z evangelia. «Jdi a stejně jednej i ty»…

stáhnout pdf