Slovo k povzbuzení na neděli 16. února 2025, na 6. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

v evangelijním úryvku dnes slyšíme čtvero blahoslavenství (doslova „blaženství“) a také čtvero běda, vložené do Kristových úst, jak nám je zaznamenal evangelista Lukáš.

Blahoslavenství si povětšinou vybavíme v Matoušově podání. Tedy v delší formě, v počtu osmi a bez běda. V leckom se tak může vzbudit otázka, která z evangelijních verzí je autentičtější, zda Lukášova anebo Matoušova. Či zda Pán Ježíš nepronesl blahoslavenství dvakrát a na různých místech, když oba evangelisté o nich hovoří rozdílně. A podobně zda následná Kristova řeč, kterou Lukáš předkládá jako Řeč na rovině, zatímco Matouš jako Horské kázání, je jednou a samou řečí, jen třeba s různými důrazy zapsanou, anebo dvěma různými řečmi na dvou místech pronesenými.

Samozřejmě, podobně jako u ostatních novozákonních míst se s největší pravděpodobností jedná o dvě verze téhož, formulované s různými akcenty podle toho, jak si je očití svědci zapamatovali a následná ústní tradice předala a svatopisec zapsal. S tím, že my dnes už nemůžeme umět rozlišit, jak co Pán Ježíš přesně řekl, či udělal které z evangelií je v tomto smyslu autentičtější.

Což nás ale snad nemusí příliš znepokojovat. Naopak, více verzí týchž evangelijních událostí může implikovat více různých pramenů týchž událostí, a proto mluví spíše pro autenticitu toho či onoho svědectví, v prospěch jeho i historické pravdivosti. Víceré zaznamenání nám zároveň otevírá větší bohatství a hloubku Kristových slov, jeho činů a událostí kolem něj.  Ostatně i proto jsou evangelia čtyři. Aby dohromady – ne nepodobně mozaice – byla jakousi čtverou „tváří“ Božího tajemství. Podobně to ostatně pochopili už raní křesťané, když evangelistům přisoudili jejich atributy – okřídleného člověka, lva, býka a orla v letu – dle vidění čtveré vnímatelné podoby Boží velebnosti prorokem Izaiášem.

Ale vraťme se k dnešnímu textu…

Lukášovská blahoslavenství jsou oproti matoušovským totiž nejen kratší a doplněná následnými běda, ale mají možná i jiný důraz. Jsou formulovaná spíše jako konstatování. Možná tak bez akcentu na zásluhovost, bez důrazu na to, co bychom měli nebo neměli dělat, abychom byli blahoslavenými. Matouš Ježíšova blahoslavenství přeci formuluje ve smyslu, že blaženými jsou ti, kteří něco aktivně činí a o něco se snaží; o tichost, spravedlnost, smíření, čisté srdce a tak dále. Naproti tomu Lukáš blahoslavenství předkládá spíše tak, že chudí, hladoví, plačící a nenávidění, vyloučení a potupení kvůli Synu člověka blaženými už prostě jsou.

Jistěže, může jít jen o jinou větnou formulaci, ale v kontextu Lukášova evangelia může být tato interpretace menšího akcentu na zásluhovost správná. Co snad tedy znamená?

Lukášovskému prostému konstatování blaženosti těch, kteří se mají špatně a musí snášet mnohé ústrky a křivdy, a běda těm, kteří se mají až příliš dobře, možná můžeme rozumět třeba jako určitému ujištění o Boží spravedlnosti. Že Bůh moc dobře vidí, jak se věci mají, a nakonec svou spravedlnost přece nastolí, Pán Ježíš ji nastolí: Nerovnost bude narovnána; těm, co se nedostávalo, se dostane, ti, co měli příliš, o to přijdou. Byť třeba až na věčnosti.

Anebo možná můžeme Lukášovo konstatování číst jako útěchu pro ty, na jejichž životní úděl se vztahují jednotlivá blahoslavenství. Zvlášť pokud ústrky snášejí jako důsledek svého následování Krista a dobra. Bůh o jejich bolestech ví a Pán Ježíš je s nimi v jejich trápeních tajemně přítomen.

Naopak běda mohou být slyšena jako varování lidem, jimž se daří až příliš dobře. Aby ve svém štěstí neuvízli, nepřestali hledat Boha a vidět nouzi svých bratří a sester, aby nežili na jejich úkor.

Anebo také můžeme Lukášovu konstatující verzi blahoslavenství a následných běda chápat tak, že naším úkolem možná není primárně analyzovat příčiny nespravedlnosti ve světě, řešit, proč se to či ono děje, proč Bůh to či ono dopouští. Nýbrž že naším posláním je se raději snažit s nespravedlností něco učinit, a to konáním dobra za všech okolností a snahou pro větší spravedlnost a štěstí a prospěch druhých už na tomto světě něco konkrétního udělat. Již nyní něco udělat pro ono konečné Boží narovnání. Na většině z nás asi není řešit teoretické důvody věcí. Na většině z nás je prakticky konat to, co je třeba: dobro.

A tak dále.

Jedním ze společných podtónů (i těchto několika snad možných interpretací) je pozvání spolehnout se na evangelium. Že jeho hlavní apel k lásce je vždy a za všech okolností stejně platný. Což je i pozvání opřít se o Boha, o fakt, že je a že je s námi, ať se děje cokoli, že vidí vše až do nejhlubší hloubky lidských srdcí a osudů, že je milosrdný a spravedlivý.

Je to pozvání chtít nebýt jako onen Jeremiášův «jalovec na pustině…, v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet», anebo jako žalmistova «pleva rozvátá větrem». Ti žijí a rostou – v logice biblických obrazů – jen sami pro sebe a bez užitku, protože nemají či nechtějí mít dostatek vody. Mnohem lepší je chtít být Jeremiášovým «stromem, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku…, který nepřestává nést ovoce», a žalmistovým «stromem zasazeným u vodních proudů, ve svůj čas přinášejícím ovocem; listí mu nevadne, daří se mu vše, co koná». Což jsou obrazy a metafory čerpání milosti Boží a z ní plynoucí pevnosti a užitku pro svět. Vodou je Boží blízkost, Boží láska, Boží ideál Dobra, Bůh sám, který se chce rozlít v našem životě a dát vyrůst lásce lidské a z našeho člověčenství učinit strom nesoucí ovoce dobrých skutků…

Milé sestry, milí bratří, a jaký snad praktický závěr si z toho všeho odnést?

Možná právě ono uvědomění si, že povětšinou asi není naším prvním úkolem vše stále jen analyzovat a o všem jen diskutovat. I při vší úctě k tomu může být někdy naším posláním již jen konat. Tedy snažit se o dobro a lásku navzdory vší nespravedlnosti a tíži života, a to i bez jejich vysvětlení. Žít a konat tam, kde jsme a kde právě žijeme, zde a nyní.

Vždy jsme zváni pokorně přijmout Pána Ježíše a jeho evangelium za své, jako pramen vody svého života. Konat s laskavostí a jemností to, kam nás Boží voda ponese, a to i navzdory svým pádům, topením se a nedokonalostem.

Naším úkolem je i vytrvat ve snaze o dobro. S pokorným vědomím, že konečnou spravedlnost stejně může nastolit jedině Bůh. A on ji nastolí, ač její podoba nám v tomto světě zůstává leckdy zahalena tajemstvím…

Že takováto interpretace akcentu Ježíšových blahoslavenství podle Lukáše je snad legitimní, naznačuje, že bezprostředně po nich následuje Řeč na rovině (jako u Matouše Horské kázání); jakési shrnutí konkrétní evangelijní morálky.

„Konej dobro, miluj a nic ostatního příliš neřeš“ zní možná banálně, možná zkratkovitě. Zejména „nic ostatního neřeš“ neplatí jistě absolutně, nicméně „konej dobro a miluj“ ano.

Navíc – ve světle dnešního druhého čtení o vzkříšení mrtvých – dobro je to, co křísí k životu, probouzí v nás lidech to lepší. Je-li naší vírou Kristovo zmrtvýchvstání, skutečnost, že nějak a tajemně vstal z mrtvých, pak by měla být součástí našeho vlastního křesťanství i víra v nesmrtelnost dobra. Dobra konaného třeba i bez odůvodnění a vysvětlení, jen tak, ne nepodobně zmrtvýchvstání Pána Ježíše…

stáhnout pdf