Slovo k povzbuzení na neděli 31. srpna 2025, na 22. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

jedním ze spojujících témat dnešního prvního a evangelijního čtení je pokora. V úryvku ze starozákonní knihy Sirachovcovy o ní slyšíme formou mudroslovného napomenutí, v evangeliu v podobě jakéhosi podobenství.

K evangelijnímu úryvku možná stojí za to připomenout celkem jasnou věc, že je třeba se vyhnout takové interpretaci Ježíšových slov «Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen», která by z projevů pokory činila kalkul k následnému vyvýšení. Vybírat si poslední místa s cílem, abychom byli následně pozváni na místo první, není pochopitelně žádná pokora, nýbrž účelová vypočítavost, a tím pádem i faleš.

Nějaké případné pozdější vyvýšení – snad v duchu podobenství – může být jen darem. Vlastně nechtěným, a hlavně neplánovaným ovocem skutečné pokory.

Ježíšovo slovo chce varovat pyšné a vypočítavé. A potěšit utištěné, ty skutečně poslední.

Zkusme se proto zastavit nad tím, co by mělo být základem, podstatou opravdové pokory. Zkusme začít samotným pojmem, jménem, v němž se odráží obsah vyřčeného, zkusme si trochu zahrát se slovy. Vždyť Boží slovo je také slovo.

Jak známo, latinsky se pokora se řekne humilitas. Už v samotném slově slyšíme humus, „půdu“, „zemi“. Od ní, od země – jako „při zemi jsoucí“ – je humilitas, „pokora“ skutečně odvozena. Podobně jako sám homo, „člověk“, „ze země vzatý“. Už i hebrejský Ádám, „člověk“, „Adam“ je odvozený od adamá, „země“.

Řecky se pokora řekne tapeinofrosyné. Což také připomíná její sepjetí se zemí, doslova znamená „skloněnost“, skloněnost člověka k zemi.

Pokora je něčím, co drží člověka při zemi, a to v tom nejlepším slova smyslu. Člověk je ze země vzatý, k zemí patří. Pokora ho drží při zemi, v reálu, bychom řekli dnes. Pokora je pravda, jak se často říkává.

Pokora je opakem pýchy. Ta se řecky řekne hybris či megalopsychía, latinsky superbia. Pýcha je něco hybridního, nepatřičného ke skutečnému lidství.

Pyšný je ten, kdo o sobě smýšlí a sám sebe vidí jako jsoucího super (či supra) omnia et omnes, tedy jsoucího „nade všechno a všechny“. Nebo aspoň nad něco a některé. Pyšný je ten, který si o sobě prostě myslí, že je víc, že je nějak „super“, a to na úkor ostatních. Že je nad Bohem i ostatními lidmi a nad celým světem. Pyšný člověk je vždy nějak megalomanský. Celý svět, a nakonec i Boha pokládá za cestu ke svém sebe uskutečnění, za jakési servisní entity svého vlastního života a uspokojení. Proto je pyšní člověk vskutku hybridní.

Pokorný – jak vyplývá už ze samotného jména – naopak dobře ví, že je jen člověkem, a podle toho se snaží také žít. Pokorný si je vědem, že je bytostně stejný jako všichni ostatní lidé, jeho bratři a sestry. Ne víc, ne méně. Pokorný ví a žije, ať už to reflektuje s jakoukoli mírou náboženského poznání a vyznání, že je jen tvorem, Božím stvořením, nepatrnou částečkou světa.

Pokorný člověk proto také chápe své osobní talenty, svou genetickou výbavu a predispozici ne jako svou vlastní zásluhu, ale jen jako danost v něm samém individualizované lidské přirozenosti. Tedy jako dar, dar nezasloužený, v posledku dar Božím.

Pokorný člověk prostě přijal za své, že není nadčlověk a už vůbec ne nad-Bůh. A podle toho se také snaží žít, vztahovat a jednat.

Tak tolik snad trocha hry se slovy, trocha teorie…

Co však můžeme a snad i máme učinit pro to, aby se teorie pokory stala i praxí našeho života, abychom aspoň nějak zpokorněli? Ptát se tak mají zejména ti z nás, kteří by zpokornět potřebovali, neboť svou nepokorou otravují svět, vztahy a lidi kolem sebe.

Pochopitelně, v první řadě jsou to naše vlastní chyby, pády, nedokonalosti, slabosti, neschopnosti, ale také křehkosti či ohroženosti a nakonec sama smrtelnost, které by nás měly činit pokornějšími. Přinejmenším v tom smyslu, že na jejich základě bychom si měli uvědomit, ba přímo existenčně prožít, že nejsme ani dokonalí, ani všemohoucí a ani vševědoucí, že nejsme ani nadlidé a už vůbec ne nad-Bohové. Že nejsme věční. Ale že jsme naopak slabí a koneční, stejně jako ostatní lidé, a že i proto potřebujeme pomoc, pochopení a odpuštění. Boží i lidské.

Jedním z projevů takového zpokornění, jeho prvním znamením by pak mělo být pochopitelně větší milosrdenství k druhým, touha pochopit bližní, snaha je mít rád i navzdory jejich slabostech či protivnostem. Když přeci svých vlastních máme dost.

Ale vedle této známé „negativní cesty“ existuje – spolu s bezpočtem dalších – ještě jiná cesta, jiná inspirace k pokoře. Je někdy vlastní lidem, kteří právě třeba i v něčem vynikli, mnoho poznali a probádali, něco těžkého v životě statečně překonali, něco velkého vykonali. I když se třeba (okolní) svět o jejich velikosti a síle nikdy toho moc nedověděl. Ti nejlepší z lidí leckdy zůstali a stále zůstávají světu skoro neznámí. Ostatně někdy i ti nejznámější a nejpopulárnější zůstali nějak nejpokornějšími.

Asi to neplatí absolutně, ale všem jim musí být nějak společné to, že se dokázali nadchnout pro něco, pro co žili. Pro něco, co je mimo ně či dokonce nad nimi: Pro Boha, pro ideál, pro poznávanou skutečnost, pro dobro, pro druhého člověka a pro svět. Jsou to ti lidé, kteří dokážou pro něco a někoho žít, jednat, přizpůsobovat jim vlastní život. Jsou schopni s radostí žít pro někoho a pro něco, co je přesahuje, co nejsou jen oni.

A i to je, věřím, nějak dovedlo k pokoře. Schopnost se nadchnout: pro Boha (Lásku), pro druhého člověka a pro svět, pro to dobré, pravdivé a krásné, tedy to Boží ve světě, vede totiž k pokoře. Protože schopnost se nadchnout pro někoho a něco jiného, než je člověk sám, otevírá nitro člověka Transcendentnu, Bohu. A ten je vždy nekonečně lepší a dokonalejší než my.

Schopnost nadšení má tak potenciál vyvést člověka ze zajetí sebe samého. A zároveň ho drží při zemi, v reálu, protože dává zakusit, kým je, člověkem. A i to, že není sám. Že vedle nás a s námi jsou ostatní lidé a kolem že je celý svět. Že nejsme ani nejlepší, ani vševědoucí, ani všemohoucí, ani dokonalí. A že je nad námi všemi Bůh.

Pokora a proexistence, pokora a nadšení, pokora a víra tak spolu souvisí.

Že obě cesty k pokoře – poznání vlastní slabosti i schopnost se nadchnout pro Boha, dobro, krásu, druhé lidi i svět – jsou schůdné a že je dobré se po nich vydat, nám ukázali mnozí. Jedinečně i světec, jehož památku jsme měli ve čtvrtek, svatý Augustin. Bylo to přeci právě poznání vlastní slabosti a nadšení pro Boha, které ho po letech hledání a bloudění dokázaly zpokornět, otevřít se Bohu i lidem a stát se křesťanem. Aby pak jako teolog tak velkolepě vyzpíval krásu nezasloužené Boží milosti a jako biskup v severoafrickém Hippo dokázal milosrdně jednat s hříšníky a přijímat je zpět do církve.

«Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí. Jakmile jsem tě poznal, pozdvihl jsi mě, abych viděl, že je něco, co bych měl vidět… A zasáhl jsi svým mocným světlem můj slabý zrak a já jsem se zachvěl láskou a hrůzou… Pozdě jsem si tě zamiloval, krásno tak dávná, a přece tak nová… Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji» jsou známá slova Augustinových Vyznání…

stáhnout pdf