Slovo k povzbuzení na neděli 11. ledna 2026, na svátek Křtu Páně – A

Milé sestry, milí bratří,

slavíme svátek Křtu Páně. Rozevírá se před námi novozákonní svědectví o Ježíšově křtu v řece Jordánu. Křtem končí Kristův skrytý život v Nazaretě, nejdelší údobí jeho života, celé jeho dětství a mládí. Ježíše máme dnes před sebou už ne jako malé dítě, ale jako dospělého a zralého muže, je mu nějakých pětatřicet let. Začíná jeho veřejné působení.

Dnešním svátkem končí i doba vánoční, zítřkem začne liturgické mezidobí.

O Kristově křtu čteme s různými důrazy a detaily ve všech čtyřech sepsáních evangelia. Křest v Jordánu je pro všechny evangelisty završením Kristova dětství a mládí a předělem k veřejnému působení. Je dalším ze zjevení, z epifanií Boží slávy od jeho narození. V tomto smyslu patří ještě spíše k Vánocům, kdy se Boží sláva začala ukazovat. Nejprve pastýřům, pak mudrcům. Po mnoha letech ji na Ježíšovi rozpoznává i Jan, když ho křtí. Na křesťanském Východě je titul Boží epifanie vztažen dokonce předně na dnešní svátek.

Křest Páně má řadu krásných významů, mnohotvárně k nám promlouvá.

Zaprvé opravdu znamená předěl. Od této chvíle budou moci i další lidé zakusit skrze Krista blízkost Božího království a jeho slávu.

Někteří starověcí interpreti této evangelijní události byli přesvědčeni – zejména pro slova z nebe «Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení», že teprve v tomto okamžiku je Ježíš přijat plně za Božího Syna a vstupuje do něj plnost Boží zázračné síly. A že proto teprve od chvíle křtu se začne Boží sláva ukazovat všem, kteří ji jen budou chtít spatřit.

Je sice pravda, že takováto adopcionostická četba nebyla církevní tradicí nikdy přijata, ba byla označena za velkou herezi, nicméně cosi do sebe má. Ne v ontologickém smyslu, kdo je Pán Ježíš – věříme, že již od okamžiků početí v lůně Panny je bohočlověkem, ale v akcentu na přelomový význam Kristova křtu, a to především pro jeho okolí a potažmo pro nás.

Zadruhé Pán Ježíš ve svém křtu v Jordáně jakoby shrnul celou svou pozemskou existenci. Tak to přečetla velká starobylá křesťanská tradice: Ponoření do vody má znamenat jeho smrt, vystoupení z ní jeho zmrtvýchvstání a otevřené nebe právě jeho Božství, jedinečné synovské spojení s Bohem Otcem. Kristovým sestoupením do vod Jordánu byly jeho vody posvěceny. A spolu s nimi nějak i veškerá voda, místo počátku života na zemi.

I proto náš křest, počátek zvláštního Božího života v nás, by měl předznamenávat a určovat celý náš život. Kristova přijatá přítomnost by měla vše živé v nás a kolem nás posvěcovat, ba prosvěcovat. Náš křest je tajemným ponořením do celého Ježíšova života ústícího do Velikonoc, křest vodou v sobě nese vždy nějak i křest krví, volání k lásce, která se rozdává. Vztah s Kristem, otevřený jedinečně křtem, by měl prostoupit a posvětit celý náš život, měl by ho prosycovat, měl by ho přizpůsobovat tomu, k němuž se vztahuje, Kristu.

Ježíš se před svým křtem zařadil do zástupu hříšníků přicházejících k Janu Křtiteli. Aby i tím nám dal znamení. Nejen toho, že křest je i na odpuštění hříchů, ale i skutečnosti, že teprve pokora – uznání vlastní slabosti a hříšnosti, pokorné vědomí nevýjimečnosti vzhledem k ostatním lidem a naší bytostné rovnosti s nimi – (že teprve pokora) může otevřít naše srdce Božímu působení. Jedině pokora otevírá člověku nebe.

A konečně, Kristův křest je ustanovením svátosti křtu, zejména jeho svátostné materie (vody) a svátostného gesta (ponoření). Křtem vodou se my, lidští synové a dcery, slabí, hříšní a křehcí lidé, stáváme jedinečně Božími dětmi, jsou nám odpuštěny hříchy, chce v nás být zapálen oheň Božího Ducha, oheň Boží lásky. Křest nám křesťansky otevírá svět Boží.

Což je možná jeho nejpodstatnější rozměr, který se v nás má stále znovu obnovovat.

Zastavme se na chvíli ještě nad rozměrem pokory spojené s Kristovým křtem. Akcent na ni je totiž patrný ze všech dnešních biblických čtení.

V evangeliu, jak již bylo řečeno, se Kristus pokorně postaví do zástupů hříšníků přicházejících k Janovi. I přestože je jiný, boholidský, který – slovy Listu Židům – «nám byl podobný ve všem kromě hříchu». Od Jana žádá, aby jím byl pokřtěn jako ostatní: «Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli». A Jan tak učiní. A otevře se nebe.

Krásná slova o pokoře Božího Služebníka, slova o budoucím Mesiášovi a jeho pokorném působení, zazněla i v prvním čtení z proroka Izaiáše: «Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo». Je to zaslíbení, které bylo formulováno v době tísně babylónského vyhnanství.

A nejinak v žalmu, pokorně se sklánějícím před Božím majestátem: «V posvátném rouchu se klaňte Hospodinu». A podobně i ve druhém čtení vyznávajícím, že Kristus «je Pánem nade všemi», bychom měli zaslechnout výrazné echo pokory.

Pokora je opakem pýchy. Základem pýchy je přesvědčení o vlastním nadčlověčenství, přesvědčení, že jsme něčím víc, než ve skutečnosti jsme. Přesvědčení, že jsme něco jako bohové, výjimeční nad všechny a nad všechno, kteří mohou všechny a všechno opanovat a využít pro sebe. Prostě superbia (tak se řekne pýchy latinsky), jež je hybris (řecky).

Křest by nás měl vést k pokoře. Protože jednou z cest k ní je uznání, že je něco nekonečně většího než my: Bůh a Dobro. Cestou k pokoře je sklonění se před tímto majestátem Boha a Dobra. Jak to učinili Ježíš a Jan před Boží vůlí, jak to činili Kristus, pokorný Beránek, po celou dobu svého pozemského působení až na kříž, jak to vyzpívali žalmista a jak zaznělo i z Petrových úst ve Skutcích. Cestou k pokoře je proto vztah s Bohem skrze Krista, Božího Syna, vnímání Boží dobroty a majestátu, upřímně žité křesťanství. Které nám otevřel právě křest. Cestou k pokoře je postavení se do zástupu ostatních, hříšníků, slabých a křehkých lidí, protože tam najdeme i Pána Ježíše.

Milé sestry, milí bratří, pokora by měla být jedním z nejdůležitějších ovocí naší křestní existence. Ovocem, o které je třeba usilovat, které je třeba roubovat, čistit a opečovávat. Čím jsme starší, tím bychom měli být pokornější. Protože bychom již měli stále lépe vědět, jak jsme slabí a křehcí, kolikrát za život jsme již padli ze svých výšin na zem.

Pokora nesmí být ovšem jen žvástem, ale vnitřním přesvědčením a činem. Způsobem života, jak jej například jedinečně zaslíbil prorok Izaiáš, předpovídaje Krista: Pokora by měla vyústit ve snahu o milosrdenství a soucit, nezištnou dobrotu, o spravedlnost a právo, a to i bez nároku na odměnu, třeba v podobě potlesku celého světa, celé ulice…

stáhnout pdf