Slovo k povzbuzení na neděli 19. ledna 2025, na 2. neděli v mezidobí – C

Milé sestry, milí bratří,

svátkem Křtu Páně minulou neděli skončila doba vánoční. Od pondělí máme liturgické mezidobí připomínající dobu Kristova veřejného působení, čas mezi jeho křtem a začátkem pašijí. To se odráží především v úryvcích evangelijních, o nedělích i ve všedních dnech.

Dnes máme před sebou Kristův první zázrak podle Janova sepsání, «počátek znamení, která Ježíš učinil». Zázrak proměnění vody ve víno na svatbě v Káně Galilejské, který byl už od starokřesťanských dob počítán mezi velké epifanie („ukázání se“) Boží slávy na začátku Kristova pozemského života a působení, navazující na ty vánoční; na zjevení Boží slávy pastýřům, mudrcům či Janu Křtiteli.

Již starozákonní proroci zaslibovali, že jedním ze znamení mesiášského času bude hojnost dobrého vína a že Bůh si zasnoubí svou nevěstu, Boží lid a lidskou duši. V tomto smyslu je Ježíšův první zázrak začátkem naplnění takových zaslíbení. Od ostatních Ježíšových zázraků z evangelia se ale liší: Kristus neuzdravuje nemocné ani nekřísí mrtvé, nevyhání zlé duchy ani neodpouští hříchy, ale „pouze“ proměňuje vodu ve víno na svatební hostině.

Nad Písmem můžeme rozjímat různými způsoby. Jedním z nich je pokusit se do biblických vyprávění vžít, nechat se jimi vtáhnout, a tak se v Božím slově setkat s Kristem. Známá je rada sv. Ignáce, abychom si biblické scény zkusili představit až do nejmenších detailů, sami sebe pak na místě té či oné biblické postavy, a tak zkoušeli vnímat, co se v nás děje.

Proto si připomeňme nejprve několik reálií k dnešnímu evangeliu. Jsme v Káně Galilejské, jedné z vesnic poblíž Genezaretského jezera. Koná se židovská svatba trvající zpravidla celých sedm dní. Zhruba až rok před tím jí předcházely zásnuby, sepsání manželské smlouvy; od té chvíle byla nevěsta považována za provdanou, i když ještě nezačala s manželem společně žít. Teprve v den svatby ženich přichází, anebo je dokonce přinesen do otcovského domu nevěsty, která tam na něj čeká v doprovodu svých přítelkyň, družiček. Následuje svatební průvod, kdy si ženich svou nastávající odvádí do domu svého. Tam se koná vlastní svatba, tam se sedm dní slaví. A to je právě i náš případ.

Na svatbu je zpravidla pozváno mnoho hostí. Protože Kána leží nedaleko Nazareta, není divu, že je pozván i Ježíš spolu se svou matkou Marií. S nimi přicházejí i první z Ježíšových učedníků, Ondřej, Petr, Filip a Natanael. Hosté na svatbu přicházejí postupně, každý zůstane jen nějakou dobu. A je na rodinách novomanželů, zvlášť rodině ženicha, aby bylo stále všeho dost, aby každý příchozí mohl okusit ze svatební hojnosti, ať se dostaví v jakékoli fázi oslav. O zdárný průběh celého veselí se stará najatý správce svatby.

Protože pohostinnost se očekávala, stalo-li se, že během svatebního veselí došlo zrovna víno, hrozila velká ostuda. Svízelnost situace pro ženicha s nevěstou a jejich rodiny je tím pádem nabíledni. Zkusíme-li se do nich a do situace aspoň trochu vžít, bude nám o to představitelnější úžas správce svatby, radost novomanželů i všech ostatních, kteří najednou ochutnají dobré víno. Ač už je slavení v pokročilém stádiu a zainteresovaní navíc nejspíš tušili, že víno opravdu docházelo. Služebníci a Ježíšovi učedníci k tomu věděli, že ve džbánech s lahodných vínem byla původně voda. Vždyť před malým okamžikem byli svědky toho, jak Ježíš nechal naplnit šest velkých kamenných džbánů vodou; dohromady na nějakých 700 litrů, je-li jedno vědro nějakých 30 až 40 litrů.

Z vody se stalo dobré víno. Zejména novomanželé a správce svatby z něj museli pocítit velkou radost a úlevu: Dostatek výtečného vína je vysvobodil od hrozby velké ostudy. Správce dál může s radostí konat svou práci, novomanželé a všichni ostatní se veselit.

Jistě, i o dnešním úryvku se dá rozjímat mnoha dalšími způsoby a z různých úhlů. Jako se dá zkusit vžívat do různých aktérů celého příběhu. Známé jsou navíc alegorizující výklady o uchování dobrého vína až do pozdějšího času, vztažené zvlášť na manželství a ostatní mezilidské vztahy («ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle»). Známé jsou apely k poslušnosti, která má umožnit lecjaké dobré Boží dílo («udělejte všechno, co vám řekne»). Určitě jsme slyšeli i akcenty, že toto slovo zaznívá z úst Panny Marie, a proto že je třeba naslouchat i jejím různým dalším apelům, třeba skrze různá zjevení. A tak dále.

To vše je asi důležité, přesto možná stojí za to zůstat u jedinečnosti samotného zázraku proměnění obyčejné vody v lahodné víno a zkusit se vžít do těch, kteří je ochutnali. Nejprve do správce, který nevěděl, jak k tomu došlo; voda přeci byla v kamenných džbánech a hliněný či kovový byl nejspíš i jeho pohár. Chutí to poznal, ne zrakem. Podobně na tom mohli být i ženich s nevěstou. I Ježíšovi učedníci jistě ochutnali dobré víno. A protože jim bylo dáno znát, jak k tomu došlo, nejenže užasli a zakusili Boží slávu, ale i «v něj (v Ježíše) uvěřili», jak glosoval evangelista. Stalo se něco za-zrakem, něco Božího.

Představíme-li si pod vínem nějak víru v Boha, vztah s ním, pak správce, novomanželé, svatebčané a zejména učedníci se pro nás stávají určitým vzorem, jak se má v životě člověka autentická víra v Boha projevit, když se jí aspoň trochu napije. Měla by mu chutnat, ne nepodobně lahodnému vínu. Jakoby v lahodné víno by se měla jakoby proměnit, ochutit voda jeho života. A podle té chuti by se mělo postupně měnit i jeho jednání, také v něco lahodnějšího.

Komu bylo dáno poznat Ježíše, může tak chuť víry v Boha zakoušet skrze něj. Komu třeba ne, tak skrze chuť víry v Dobro a Krásu. Chuť Boha chce a může tak být všem lidem společná.

Na místě správce svatby, svatebčanů a učedníků, kteří ochutnali vodu zázračně proměněnou v dobré víno, je naše místo. Kéž by i v tom, že mnozí z nich nejen sami ochutnali, ale také dobré víno nabídli i ostatním, dali jim z něj napít. Rozdělili se o ně.

Představíme-li si pak sami sebe aspoň nepatrně (a samozřejmě nehodně) na místě Ježíšově, můžeme v dnešním zázraku číst ještě více. Že se nejen máme o víno dělit s ostatními, ale že v ně máme nějak vodu jejich života také přímo proměňovat. Tím, že svým bratřím a sestrám, s nimiž žijeme ve vztazích a s nimiž se potkáváme, zkusíme nějak ochutit život dobrem, proměnit jejich vodu ve víno. Jistě ne tak jako Pán Ježíš, ale aspoň nakolik toho budeme schopni.

Obšťastňovat lidi není totiž jen nějaký povrchní úkol, nýbrž naše vpravdě Božské poslání, je-li víra v Boha v nás – tedy ono víno, jež nás samotné opájí – jeho tajemnou přítomností. Konečně, co může být božštějším úkolem než činit život druhých lidí aspoň nějak šťastnějším a chutnějším. To je přeci cosi z Božího království, cosi z nebeské svatební hostiny.

Aspoň nějak šťastný život více chutná. Když někdo má člověka rád, život mu více chutná. Lásku a štěstí máme dávat, život lidí a světa tak ochucovat, ne ztrpčovat a kazit zlobou a sobectvím. Ochucováním láskou a dobrem máme přispívat k přežitelnosti světa. I k tomu nám byla dána naše víra v Boha, i proto jsme okusili Božího vína vztahu s ním, i proto se naše voda nějak proměnila ve víno.

Milé sestry, milí bratří, chutí jedinečně zakoušíme existenci a blízkost Boha. Když se voda života zá-zračně mění ve víno života. Každé rozdělení se o dobré víno, o křesťanskou chuť žít, každé naše nepatrné proměnění vody ve víno, každé ochucení něčeho zdánlivě obyčejného má naději pomoci i našim bratřím a sestrám, je naším úkolem. Takové naše činy mohou být skoro boholidské, protože vínem v nás je snad Bůh sám…

stáhnout pdf