Slovo k povzbuzení na neděli 23. března 2025, na Třetí neděli postní – C

Milé sestry, milí bratří,

dovolte nejprve snad několik výkladových poznámek k dnešním biblickým čtením…

V prvním z nich z knihy Exodus máme před sebou jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších textů celého Starého Zákona: Zjevení Božího jména Mojžíšovi na hoře Sinaj. «Já jsem, který jsem (hebrejsky ehjé ašer ehjé, zkráceně JHVH, vysloveno Jahve)».

Bůh se zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, který Božím plamenem hoří, a přitom neshoří. Zjevuje se jako plnost Bytí, jako ten, který je člověku blízko, který ho chce vysvobodit z otroctví, jako ten, který je přítomen ve všem a za vším. Ze všeho jsoucího tak může zazářit jeho přítomnost, díky ní vše existuje, a přesto věci a tvorové zůstávají sami sebou. Je to týž Bůh, který se člověku zjevuje v jeho dějinách a se kterým lze navázat vztah: «Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův» slyší Mojžíš. «Oheň…, ne Bůh filozofů» by dodal Blaise Pascal.

To vše snad a jistě mnohem více můžeme číst za obrazem hořícího keře. Za epifanií Boha, který je Bytím o sobě jsoucím (ipsum esse subsistens). Proto ho máme za vším a ve všem hledat a snažit se nacházet také my, jako plamen a světlo, na všech našich možných Sinajích.

Druhé čtení bylo z Pavlova Prvního listu Korinťanům. Dnešní úryvek je jakýmsi příkladem křesťanské četby starozákonních událostí, přímo jakousi křesťankou teologií dějin: Ta je přesvědčena, že všechny důležité a Boží události v dějinách byly vždy již tajemné projevy Božího Syna, především že on stál za vyvedením Izraelitů z egyptského otroctví. Boží Syn byl totiž jakoby skryt za postavou Mojžíše, který lid vysvobodil, byl skryt i za onou skálou, z níž Izraelité pili na poušti, «tou skálou byl Kristus», a tak dále. I proto měli Izraelité v těchto událostech odtušit Boží přítomnost a podle toho jednat. Nicméně zhřešili. Což je pro Pavlovy čtenáře připomínkou, že každý může uklouznout, pochybit a zhřešit: «Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl» varuje.

Za vším je tedy nějak Bůh, konkrétně Boží Syn. Vše má vést člověka k obrácení, k dobru. Ne vždy se to však daří, mnohdy se to nedaří vůbec. Neblahé příklady z dějin, zvlášť ty z biblických, mají proto i nás vést k pokoře a obrácení, k touze vyvarovat se chyb a zbytečně se nevydat slepými uličkami, které se už dříve jako slepé ukázaly. Biblická historie je jedinečnou učitelkou života (Historia magistra vitae).

V úryvku evangelijním nejprve zazněla zpráva o jakýchsi pobitých Galilejcích, možná židovských zélótských partyzánech bojujících proti Římanům, jejichž krev byla Pilátem smísena s krví obětních zvířat. Pán Ježíš tuto zprávu svých posluchačů používá jako varování. S připomínkou, že oni pobití Galilejci přeci nebyli většími hříšníky než ostatní lidé: «Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní?». Podobně ti, na které padla věž v Siloe. A přesto je potkalo takové neštěstí. «Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete».

Po tomto dialogu následuje tajemné podobenství o fíkovníku z Ježíšových úst. Boží trpělivost je veliká, z pohledu Boha jistě nekonečná, planý fíkovník již tři roky tak roste. Ale z našeho pohledu ne, Boží trpělivost je vázána na dobu našeho života, už jen rok bude fíkovníku dán. Protože náš pozemský život je časoprostorem k obrácení.

Bolest a neštěstí, o nichž slyšíme, že potkávají druhé lidi a svět, nesmí být jakkoli bagatelizovány. A máme se snažit je zmírnit, je-li to nějak v našich silách. Ale vedle toho, aniž by byly strumentalizovány, mají zafungovat i jako výzvy a varování. Jako volání k obrácení, k odvrácení se od zla a sebe k dobru, Bohu a druhým lidem. Dokud je čas.

Nikdo nevíme, kolik času života nám ještě zbývá. Proto bychom měli vzít antické „uchop den“ (carpe diem) za své. Ne ovšem v hédonistickém smyslu, jak toto známé rčení bylo epikurejci formulováno, ale ve smyslu křesťanském: Uchop den, dokud ještě je, k dobra činění, k žití pro: Boha, lidi a svět.

Zastavme se ještě nad jednou dnešní výzvou. Nad tou, kterou v prvním čtení z hořícího keře, jakoby z Hospodinových slyšel Mojžíš: «Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá». K Boží blízkosti, k Boží přítomnosti, zvlášť ke všem Božím epifaniím by měl mít člověk úctu, posvátnou úctu. Člověk by se měl až zachvět bázní Boží (timor Dei) při setkání s Božími přítomnostmi; v křesťanství, ve světě, v lidech a událostech či ve veškerém bytí, od eucharistie až po kámen.

Zutí opánek je v tomto ohledu důležitým momentem. Jistě, jde předně o starobylé vyjádření úcty, především té náboženské. Ale možná je to také obraz něčeho mnohem obecnějšího a vlastně i zásadnějšího.

Obuv – vedle všeho pozitivního a nutného – člověka přeci také odděluje od země, činí ho vůči ní více necitelným. Pro své boty člověk není pořádně nohama na zemi, je výše, než by měl být, necítí tolik, po čem šlape. Pomocí obuvi může také účinněji a nenápadněji kopat a ničit. Nenechává na zemi vlastní stopu, ale předně stopu boty, kterou nosí.

Zuje-li se však, všechno toto odpadá, člověk najednou není oddělen od země, ze které vzešel. Lépe cítí, kudy jde. Neodděluje se od své cesty. Stopy, které ve světě zanechává, jsou jedinečně jeho. Jeho chůze je citlivější, co bolí cestu, bolí i jeho.

Zutí opánků a bosé našlapování je tak nejen obrazem pokory a náboženské úcty, ale i metaforou opravdového žití, dobré a vpravdě lidské touhy neponičit, nechat žít, zanechat ve světě svou vlastní stopu, a to ideálně dobrou, laskavou, šetrnou a vpravdě lidskou.

Možná by proto snaha o pokornější našlapování – vůči bytí kolem nás, vůči druhým lidem a jejich světu, vůči různým Božím přítomnostem – vůbec neškodila. Naopak, prospěla by.

Zkrátka a dobře, chůze je metaforou našeho života, našeho kráčení světem, mezi lidmi, v síti našich vztahů. Jak jdeme životem, takové stopy ve světě a v životech a srdcích druhých lidí zanecháváme. Ostatně i v chůzi těla se specificky zrcadlí náš charakter, naše osobnost.

«Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá» – jako pověstný „meč Božího slova“ – by nás proto mělo napadnout, kdykoli s kýmkoli a s čímkoli vstupujeme do jakékoli interakce. Vše jsou nějaké Boží přítomnosti, natož pak ty jedinečné, třeba ve svátostech.

A pak ještě něco zaslechl Mojžíš: «Nepřibližuj se sem». Nemá se přibližovat ke keři hořícímu Božím plamenem přespříliš blízko.

Výzva Mojžíšovi také platí i nám. I odstup, pokorné nevcházení tam, kam nemáme či nesmíme, k životu patří. Trocha odstupu je ovocem respektu k tajemství jiného. K tajemství Boha, ale i druhého člověka a světa. Trocha odstupu a nevlamování se je i respektem ke svobodě a svébytnosti, Boha, lidí i světa. Nejsme prostě zváni do všech koutů světa a lidí. Nikdy nemůžeme vstoupit zcela do Boha. Jen na pozvání…

Milé sestry, milí bratří, hořící keř – podobně jako minulou neděli zář proměněného Kristova lidství na hoře Tábor – je jedním z nejdůležitějších obrazů autentické náboženské zkušenosti, autentického zakoušení Boží přítomnosti. Bůh je Bytím v plnosti, proto je skrytý ve všem i za vším. Paradoxně i za vším bolestným a těžkým, a to jako bolestné volání k obrácení, jako volání k využití času života, který ještě máme. Abychom však Boha nepřeslechli či nepřehlédli a abychom zanechali ve světě a v lidech aspoň nějak dobrou stopu, měli bychom životem spíše bosky našlapovat. A také nevstupovat bez pozvání.

stáhnout pdf