Slovo k povzbuzení na neděli 25. května 2025, na Šestou neděli velikonoční – C

Milé sestry, milí bratří,

dnešní evangelium – jako již minulou neděli – je z Ježíšovy Řeči na rozloučenou. Kristus ji pronesl – aspoň dle Jana – bezprostředně po Poslední večeři, těsně před svým utrpením. Má několik částí a ústí do závěrečné modlitby, později nazvané Velekněžské.

Čtyř velkých témat se dotkl dnešní úryvek:

Nejprve vztahu mezi milováním Krista, potažmo zachováváním jeho slova a Božím přebýváním v lidském srdci a životě. Že k lásce patří činit, co druhý žádá a co jemu a jeho věci prospívá, co mu jakoby na očích vidíme, že souznění a vzájemné splynutí patří k vrcholům každé lásky či že neustálá myšlenka na druhého, zakomponování jeho existence do vlastního života, přizpůsobení se druhému k lásce patří, tušíme už z našich mezilidských vztahů. O vztahu s Bohem to platí sice jinak, tajemně. Ale zato par excellence, povýtce. Neboť Boží přítomnost není vázána na časoprostor, a proto už třeba jen myšlenka na něj je jeho přítomností. O to více zachovávání jeho slova, uvádění ho v čin.

Druhým momentem dnešního úryvku je zaslíbení Ducha svatého. Kristus ho slibuje jako Boží osobní sílu své tajemné přítomnosti pro dobu po svém odchodu. Bude to Duch, který v životě lidí bude mít sílu způsobit, že Ježíšův odkaz a tím i jeho přítomnost zůstanou živé a skutečné. Sílu, že člověk – slovy Pavlovými – dokáže vyznat «Ježíš Kristus je Pán».

Zaslíbení daru pokoje, třetí téma dnešního úryvku, zjevuje, jak se také Kristova přítomnost silou Ducha má projevovat: Jako pokoj a smír mezi člověkem a Bohem, jako pokoj mezi lidmi navzájem, jako pokoj člověka vnitřní i vnější. Snaha o pokoj, a to i za cenu oběti, je jedním z projevů lásky, jedním ze způsobů zachování Ježíšova slova. Pokoj z toho plynoucí je pak způsobem a znamením kýženého Božího přebývání.

A začtvrté zazněla poněkud tajemně znějící výzva k radosti. Tajemně znějící proto, že má být z Ježíšova odchodu, z něčeho, co apoštolové v danou chvíli rozhodně nemohli vnímat pozitivně. A tak možná právě na tuto výzvu nyní zkusme zaměřit svou pozornost…

«Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já» zní Ježíšova výzva doslova. Nechme možná stranou podmínku «kdybyste mě milovali». A zkusme se jednoduše zeptat, co to má být za radost, že Ježíš odchází a už s apoštoly nebude přítomen tak jako doposavad. Důvodem této radosti totiž asi nebude jen Synovo oslavení u Otce, který je větší než on.

Ježíšova výzva k radosti se vztahuje na dobu po jeho smrti a zmrtvýchvstání, po jeho nanebevstoupení a po seslání Ducha. Tedy na dobu, kdy Kristus bude zpět v Božím světě, v nebi. A zde na zemi zůstane jen tajemně přítomen, a to právě silou Ducha. Taková jeho přítomnost bude jiná, určitě méně hmatatelná, z toho radost být nemůže. Ale bude nová, tajemná, do jisté míry větší. «Uvidíš ještě větší věci» řekl na začátku evangelia Natanaelovi při povolání prvních učedníků.

Nová tajemná přítomnost Krista po jeho odchodu bude totiž novým znamením jeho Božství, znamením, že je Bůh a že je věčnost. Kdyby zkušenost Božství skrze Ježíše skončila jeho smrtí, bylo by mnohem pochybnější, že šlo opravdu o zkušenost Boha. Ale právě proto, že trvá i po jeho nanebevstoupení, že se vztahuje k jeho tajemným přítomnostem v křesťanství, že ji všichni lidé, kteří se jí otevřou, mohou nějak zakusit, právě toto trvání je znamením, že křesťanská víra není marná, že můžeme věřit, že do Ježíšova lidství se opravdu schoval Bůh.

Možná tedy předně o takovémto důvodu radosti z Ježíšova odchodu mluví dnešní evangelium: Že stále pokračující náboženská zkušenost nás slabých lidí skrze Ježíše je jedním z nejdůležitějších znamením jeho Božství. Vztah s Bohem skrze Ježíšovo lidství nám tak má přinášet vnitřní radost.

Přičemž autentická zkušenost Boha je zároveň vždy i nějak nová, nikdy nemůže jen ustrnout na dosavadních formách. Člověk ve vztahu s Bohem musí být vždy otevřen i něčemu novému, protože Bůh je Bůh a je vždy větší než jakákoli naše jeho dosavadní představa. Deus semper maior praví klasická formulace. Bůh je Bohem a zároveň Láskou a Životem, čímž je i absolutním Pohybem, Kristus je toho zčlověčením. Otevřenost Kristovým přítomnostem proto vždy znamená i otevřenost něčemu novému, přinejmenším novým Božím výzvám. A i to je důvod radosti.

Možná i proto může být výzva k radosti z Ježíšova odchodu ještě více zobecněna. Jako princip. Že za odchodem, zánikem čehokoli dobrého – dobré je vždy nějakou Boží, Kristovou přítomností – je povětšinou nějak možné spatřit něco nového dobrého a tím pádem Božího, Ježíšovského.

Což nijak nebagatelizuje bolestnost a tragičnost některých konců a ztrát. Některé bolesti, odchody a ztráty jsou tak veliké, že jen těžko v nich a za nimi může člověk hledat něco nového a dobrého. Nicméně i tehdy – navzdory vší bolesti a nesmyslnosti – snad můžeme věřit, že Kristus i za těmito ztrátami nějak nově přítomen je. Kdyby ne jinak, tak jako věčnost, věčná útěcha a radost. Kristova tajemná přítomnost ve světě zůstala totiž vždy nějak ukřižovaná, ne nepodobně jeho přítomnosti v nebi jako Beránka. Proto za čirým křížem je už jen nebe a Bůh.

První čtení ze Skutků nás dnes přeneslo do doby po Pavlově první misijní cestě. Podnikl ji v druhé polovině 40. let 1. století spolu s Barnabášem. Oba byli svědky nové skutečnosti, jak i pohané velmi požehnaně přijímají evangelium, křesťanskou víru a zvlášť ve svatých tajemstvích (ve svátostech) také zakoušejí Boží blízkost. Vyvstala ovšem palčivá otázka, nakolik jsou tito noví křesťané vázáni Mojžíšským Zákonem, zejména rituálními předpisy Tóry, především obřízkou. Odpověď přesahovala kompetence jednotlivých apoštolů. Proto se Pavel s Barnabášem odebrali do Jeruzaléma a předložili celou záležitost Dvanácti. Byl svolán jakýsi první koncil, takzvaný jeruzalémský, na kterém padlo toto rozhodnutí: «Rozhodl Duch svatý a my, že (pohanům) nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí» a následuje výčet několika.

Celá biblická událost je nejen výzvou, že posláním církve má být snaha lidem cestu k Bohu co nejvíce otevřít, samozřejmě bez ztráty podstatného. Je nejen pobídkou, že křesťanství ve svém univerzálním pozvání má být všem otevřené. Je nejen zjevením, že i naším povoláním je hledat cesty, jak druhým a konečně i sobě k Bohu pomoci, ne jak od něj odradit.

Ale možná také připomínkou oné schopnosti radovat se z nového. Pro křesťany ze židovství bylo zcela nové, že Hospodin je zde pro všechny, že Mesiáš je přímo Božím Synem, že rituální část Tóry již neplatí a že i pohané jsou nyní k Bohu pozváni. Z toho všeho se měli zaradovat, v tom všem zakusit Boží blízkost a dobrotu…

Milé sestry, milí bratří, zkusme se zaradovat, volně parafrázujíce známou tezi Rudolfa Bultmanna, že „Ježíšova věc jde dál“ (věříme, že ještě i jinak, než si slavný evangelický teolog představoval). „Ježíšova věc jde dál“ v Kristových tajemných přítomnostech. Z nichž přinejmenším některé jsou – aspoň z našeho pohledu – stále nové, musí být nové, protože svět je nedokonalý a také proměnlivý, zatímco Bůh je Plnost, Lásky a Života.

Zkusme možná ale nepřemýšlet až tak o tom, co by měli dělat ti druzí, jak by se k novotám měla nově a křesťansky stavit církev. To povětšinou není v naší kompetenci. Ale zazpytujme raději svědomí, jak bychom se Bohu stále většímu měli otevřít my sami, hledajíce všude a i ve všem novém Boha, Krista, silou Ducha…

Že „Ježíšova věc jde dál“ i po jeho odchodu do nebe, a to stále i nějak nově, je jedním ze znamení Kristovy boholidské skutečnosti. Zkusme z toho mít tedy radost…

stáhnout pdf