Slovo k povzbuzení na neděli 28. září 2025, na slavnost sv. Václava

Milé sestry, milí bratří,

v souvislosti se svatým Václavem se někdy hovoří o jeho takzvaném dvojím životě. Nemyslí se tím pochopitelně nějaká rozdvojenost v jeho životní cestě. A ani tím v tomto ohledu není myšlen vztah mezi životem časným na zemi a věčným v nebi. Nýbrž určité napětí, dynamika mezi jeho opravdovým životem a tím, co z něj udělaly následné generace. Tedy skutečnost, že historická postava knížete a světce Václava, žijícího v první třetině 10. století, se úplně nemusí krýt s obrazem světce, jakého z něj udělaly pozdější dějiny.

Jistě, tak je tomu do jisté míry u leckteré, možná i u každé velké postavy minulosti: Po své smrti nějakým svým „druhým životem“, což je součástí její slávy, jejího významu. Žije „druhým životem“ v uchopení a podání pozdějších generací. Životem, který se postupně rozvíjí, nabírá ty či ony prvky, sílí a třeba zase slábne. V němčině se něco takového nazývá Wirkungsgeschichte.

A nemusí tomu být až tak úplně špatně. Někdy je to naopak dobře, protože takový „druhý život“ může být nakonec pro okolí mnohem významnější než ten „první“. Neboť v sobě odráží odkaz a význam dané osobnosti pro následná období, její další působení, leckdy mnohem delší, než je jen délka jednoho pozemského života. V případě světců je „druhý život“ i jakousi ozvěnou duchovní zkušenosti s nimi, zkušenosti jejich přímluvy, jejich příkladu.

Na druhou stranu je vždy dobré si znovu a znovu připomínat onen „první život“. Tedy život, jakým ta či ona osobnost žila. Už jen proto, aby stál korigoval „život druhý“, aby ten se nestal jen mýtem či dokonce nějakou ideologií, anebo naopak nespravedlivou hanou.

Něco takového je pochopitelně důležité u všech osobností, u světců však zvlášť. Už jen proto, že důvodem přesvědčení o jejich svatosti není to, co z nich udělaly dějiny, ale to, jak žili, jací opravdu byli.

V případě svatého Václava je proto hledání jeho „prvního života“ asi opravdu důležité. Vždyť právě on, ostatně jako i řada dalších světců tohoto panovnického typu, se ve svém „druhém životě“ stal – a možná i stále stává – záštitou celé řady postojů, interpretací, možná dezinterpretací či dokonce ideologizací. K tomu asi stačí jen letmý pohled do dějin svatováclavského kultu.

Nejspolehlivějším pramenem představ „prvních životů“ historických osobností bývají zpravidla nejstarší zprávy, které se nám o nich dochovaly. Takové totiž ještě příliš nestihly projít revizí následných generací.

Ve Václavově případě to jsou nejstarší, latinsky psané, svatováclavské legendy. Pocházejí už z druhé poloviny 10. století, tedy z doby ještě velmi blízké Václavovu životu i mučednické smrti. I ty pochopitelně nemusí být, a ani třeba nejsou přesné ve všech historických detailech, ale můžeme doufat, že ještě nejvěrněji odrážejí nejdůležitější vlastnosti našeho světce.

Tyto nejstarší zprávy o něm ještě nehovoří jako o „vévodovi české země“, který jako rytíř vychází z nebe na pomoc při různých ohroženích národa, anebo jako o knížeti stojícím v základech české státnosti, jak jej povětšinou známe z jeho „druhého života“ a z podání mladších legend známe. Nýbrž o něm svědčí především jako knížeti, jehož největší starostí byla křesťanskost, tedy svatost jeho vlády.

Však stačí vzpomenout na krásná vyprávění, jak svatý Václav jako mladý sám chodil žnout obilí a trhat hrozny, aby z nich upekl chléb a nechal vykvasit víno ke sloužení mše svaté; ve Staré Boleslavi dodnes ukazují komůrku, která toto ztělesňuje. Anebo jak jako kníže vykupoval otroky z otroctví. Jak se po celý život rád a často modlil, až mu to vyčítali. Jak každého rána spěchal na jitřní mši svatou anebo objížděl kaple svých hradišť v den svátku jejich patronů; tak tomu přeci bylo i ve Staré Boleslavi v den jeho smrti. Či jak sám, kdyby nebyl knížetem, by nejraději do kláštera vstoupil. A tak dále.

To vše – a řada dalších momentů – představuje onen „první život“, asi nejvěrnější obraz svatého Václava. Který je důležitější než leckterý pozdější, často podle přání následných generací posunutý.

Při vší úctě k autentickým a legitimním prvkům „druhého života“ by ale asi bylo dobře, kdyby svatý Václav před námi zářil ne až tak jako symbol státnosti a národnosti – ty opravdu nejsou tím nejdůležitějším. Ale především jako příklad skutečné svatosti, která spočívala ve snaze o křesťanskost vlády. Svatý Václav se vírou pokorně sklonil před Bohem, přijal křesťanství, snažil se žít podle evangelia, a tak učinil svou knížecí vládu dobrou a svatou.

Milé sestry, milí bratří, i každému z nás, do naší „vlády“ je nějak svěřena nějaká ta částečka světa, tedy svět lidí, vztahů, tvorů a věcí, mikrosvět, do něhož jsme vrženi a v němž žijeme. Svatý kníže Václav proto nám všem může být příkladem a pozváním, jak vládnout, zejména jak vládnout svým slovům a činům, které jsou vždy aspoň nějak v naší reálné moci: Tak, aby byly, pokud možno, co nejvíce vedeny evangeliem, jeho moudrostí. Která vrcholí v moudrosti lásky, jež je v tomto svět vždy nějak i v moudrostí kříže.

Ostatně i toto svatý Václav nějak ztělesnil. Především samozřejmě tím, jak žil, jak se snažil chovat, vládnout, což vše ho nakonec i stálo život, vedlo až k mučednické smrti. Ale moudrost kříže vyjadřuje nějak i svým titulem „svatého knížete“. Kníže a kněz, vládce a obětník mají totiž v češtině stejnou etymologii, pocházejí od stejného slova, knendz. To je sice dáno tím, že u našich slovanských předků role rodového vládce a kněze patrně splývala. Nicméně hra se slovy knendz, kníže, kněz, svatý kníže, jejich propojení může být celkem výmluvná.

A právě náš svatý Václav je toho příkladem a, věřme, i přímluvcem…

stáhnout pdf