Slovo k povzbuzení na neděli 29. prosince 2024, na svátek Svaté rodiny – C

Milé sestry, milí bratří,

jak se každoročně připomíná, dnešní svátek – Svaté rodiny, Ježíše, Marie a Josefa – nepatří mezi ty největší vánoční, jakými jsou Narození Páně, Matky Boží Panny Marie či Zjevení Páně. Dokonce ani mezi starobylé vánoční svátky svatých, jako svatého Štěpána, Jana Evangelisty anebo Mláďátek betlémských. Začal se slavit až v 17. století, během století 19. se jeho slavení rozšířilo a teprve v roce 1920 byl zaveden jako závazný pro celou církev. Nejprve se slavil v neděli po Třech králích. Nyní ho máme v neděli vánočního oktávu, aby byl podtržen jeho biblický vánoční základ: Prostředí, do kterého se Boží Syn jako člověk narodil a ve kterém pak prožíval své dětství a vyrůstal, je prostředím lidské rodiny, prostředím živých lidí, Panny Marie a svatého Josefa. Proto se dnes čtou také evangelijní úryvky hovořící o Ježíšově dětství: O útěku do Egypta, o přinesení Ježíše čtyřicet dní po narození do chrámu a o dvanáctiletém Ježíši v chrámě (to jsme slyšeli letos).

Boží Syn se prostě vtělil a narodil do lidské rodiny, i když zcela specifické, v ní žil a vyrůstal a z ní pak vešel do světa.

V dnešní době tolikerých rozjitřených politicko-společensko-filozoficko-teologických diskuzí o rodině a manželství je opravdu obtížené se jen pokusit cokoli obyčejného, ne-kulturně-válečného a ideálně Božím slovem nějak inspirovaného a zároveň aktuálního o rodině říci. Přesto to k dnešnímu svátku patří a asi nelze na takový pokus rezignovat…

Každému je jasné, a právě v nynější rozjitřené diskuzi se to často neopomene připomenout, že pojem rodina není používán univokálně. Ostatně už sám jazyk něco takového trochu odráží. V češtině rodina akcentuje především rodovost, rození, proto možná zejména primární rodinu. Řecká oikogeneiá anebo hebrejská mišpachá či mišpoché v jidiš akcentuje zase rodinu širší, všechny, kteří bydlí v jednom domě, příbuzenstvo. Už sám jazyk tak do jisté míry odráží různé akcenty vnímání v různých prostředích a dobách.

Přesto v prvé řadě bychom pod pojmem rodina měli chápat rodinu přirozenou, primární: otec, matka, děti. I při vší úctě a respektu k jiným společenstvím a způsobům sdílení života by mělo zůstat toto vnímání rodiny základní a první. Tak o rodině mluví biblická tradice i zkušenost lidstva. Takovéto chápání rodiny, vycházející z (kéž by láskyplného) svazku muže a ženy, je proto hodné úcty a ochrany. A to i ze strany společnosti.

Zadruhé je to rodina v širším slova smyslu. Rodina celého příbuzenstva, včetně prarodičů, bratranců, sestřenic, vnoučat, synovců a neteří, ostatních příbuzných. A také včetně těch, kteří se stali její součástí in-law. Tedy, chceme-li, ona antická familia. Kdy všichni její členové jsou součástí tohoto rodinného světa, jeho domu a domova, nemělo by být na nikoho zapomínáno, zvlášť na toho ne, kdo i v tomto širším rodinném společenství zůstal nějak sám.

Zatřetí – tím se dostáváme do určitého přenesení a rozšíření významu či metafory – můžeme pod pojmem rodina vnímat i ostatní lidská společenství. Všechny lidi nějak jdoucí společně životem, sdílející ho (a kéž by také v lásce). Větší i menší, otevřenější či uzavřenější společenství a svazky, různé formy přátelství a lidské blízkosti. A to i včetně oněch – slovy papeže Františka – (církevně právně) „iregulérních situací“.

Začtvrté pod rodinou pak chápejme i rodinu celého lidstva, rodinu oněch osmi miliard nás všech, kteří zde a nyní žijeme. Jako lidé jsme všichni nějak příbuzní, jsme ze stejného těsta, „ze země vzatí“ homines. A protože Boží Syn se stal člověkem a do svého lidství tajemně zahrnul lidství všech, koluje v nás nějak i tatáž Kristova krev. Což eucharistií, zvlášť je-li podávána pod obojí způsobou, se jen umocňuje.

A v neposlední řadě je rodinou i rodina církve. Jednak v ní Kristus – i navzdory našim slabostem a hříchům – tajemně přebývá a jednak jsme si my lidé v církvi prostě nějak dáni, nebo spíše, zbyli jsme si. Jsme vrženi do stejného společenství a Kristus je mezi námi.

Čímž se možná dostáváme k důležitému momentu, snad k jednomu z poselství dnešního svátku: Že do všech těchto rodin a rovin, nejen do církve, se Kristus chce nějak rodit, v nich chce žít, přebývat a růst a z nich znovu vstupovat do světa. Jako to učinil u Rodiny svaté. Boží Syn tak stále čeká, že se najdou lidé, podobni Marii a Josefovi, kteří ho přijmou. Jimi máme být my. Máme se jakoby stát rodiči a ochránci Krista. Samozřejmě ne jeho jedinečné přítomnosti v lidském a těle a ne jedinečným způsobem jako Svatá rodina před více než dvěma tisíci roky.

Být rodičem a ochráncem Krista dnes znamená jistě mnohé. Ale určitě také poslání být vykonavatelem a ochráncem dobra, a to zvlášť takového dobra, které se děje mezi námi lidmi a pro lidi a pro svět. Jeho potenciál je nám svěřen ne nepodobně tomu, jako byl Ježíš svěřen Marii a Josefovi. Podobně jako je nám svěřena křesťanská víra či naděje.

Chtít rodit Krista do prostředí našich rodin a chránit ho tam znamená snahu o lásku, která prospívá, ve všech formách mezilidských vztahů. Zvlášť v těch, v nichž konkrétně žijeme: od primárních rodin, přes různá další společenství až po rodinu církve, třeba i naši farnost. Předpokladem toho je ovšem vzít rodiny za svůj svět, za prostředí lidí, s nimiž jsme si navzájem dáni, kteří jsme si třeba i zbyli.

Že něco takového nejde bez různých konfliktů a trápení, víme, ukazuje to zkušenost. Možná to naznačuje i dnešní evangelium: «Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj i já jsme tě s bolestí hledali». Ale de o to i v těžších a konfliktních situacích s Boží pomocí obstát, splnit svou krásnou roli být rodičem a ochráncem Božího Syna, Božího Dobra ve všech rodinách, kde jen on chce být. Což jsou, můžeme doufat, v posledku rodiny a vztahy všechny.

Samozřejmě, jsou i vztahy zlé, špatné a patologické, ze kterých je třeba někdy utéci, není-li jiná dobrá možnost, člověk asi není povolán dobrovolně nesmyslně trpět, ale to je jiné téma…

Milé sestry, milí bratří, svátek Svaté rodiny nám tedy snad připomenul, že všichni jsme součástí nějaké rodiny. A že rodiny jsou tvořeny lidmi, pro které a s kterými bychom měli žít, na kterých by nám mělo záležet. To už patří k podstatě rodiny. Známými a tolikrát citovanými slovy Johna Donna «Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, nějaké pevniny». Rodiny jsou naší pevninou a zemí, jsou prostředími, skrze něž a do nichž chce z nebe sestupovat Bůh a v nich přebývat, zvlášť v opravdové vzájemné lásce lidí. Rodiny – od primární po rodinu celého lidstva – jsou tak hodny naší úcty, lásky a respektu, potažmo věrnosti.

Kéž i následná obnova manželských slibů těch z vás, kteří žijete v manželství a chcete své vzájemné sliby obnovit, je pro vás i nás ostatní povzbuzením obnovit i svá obecnější předsevzetí: Žít s druhými a pro druhé. Protože věříme, že do všech mezilidských vztahů nějak sestupuje a chce sestupovat Bůh se svou milostí. Tak mu v tom nebraňme…

stáhnout pdf