Slovo k povzbuzení na neděli 1. února 2026, na 4. neděli v liturgickém mezidobí – A

Milé sestry, milí bratří,

dnešní biblická čtení spolu opravdu výrazně rezonují…

Starozákonní proroctví Sofoniášovo vyhlíží svatý zbytek, «lid pokorný a chudý», který «bude hledat své útočiště v Hospodinově jménu» a najde je.

Následný žalm vyzpívá Hospodinovu věrnost, kterou mohou zakusit zvlášť všichni spravedliví, utištění a nepřijímaní, všichni «přistěhovalci a vdovy».

Svatý Pavel reflektuje zkušenost prvokřesťanských komunit, ve kterých nenacházejí svůj domov jen moudří a mocní «podle lidských měřítek», ale i mnozí «neurození a méněcenní, dokonce i ti, kteří nejsou vůbec nic». Křesťanské obce jsou společenstvími kolem Krista, ve kterých by kritéria moci a slávy tohoto světa neměla platit za důležitá.

A osmero blahoslavenství, začátek Kristova Horského kázání podle Matoušova evangelia, je dokonce jakousi magnou chartou všech ztrápených, pronásledovaných a utištěných.

Dnešní biblické úryvky tak vlastně zacilují naši pozornost na jednu ze základních otázek člověka, která ho provází od počátku dějin. Na otázku, v čemže spočívá jeho štěstí, kde je má hledat a kde může najít, jak se člověk může stát blaženým. Zda může být šťastný i „v slzavém údolí“. A jak také pak může pomoci k blaženosti druhým lidem kolem sebe, zvlášť takovým, kteří se nějak trápí.

Prvoplánovitá křesťanská odpověď je asi jasná: Ve vztahu s Bohem, který nám jedinečně otevřel Kristus, najde člověk štěstí. Je to pravda, ale dnešní biblická čtení – zejména pak osmero blahoslavenství – nám k tomu chtějí říci přeci jen asi ještě něco více.

Občas se připomíná, že české vžité slovo „blahoslavenství“ předkládající řecké makarioi není úplně přesné. Má své opodstatnění, zdůrazňuje, že blaženost člověka v teologickém smyslu je vždy darem Božím. Proto určitý pasivní akcent: Člověk musí být někým blaho-slaven, jako blažený oslaven.

Přesto tímto trpným důrazem slovo „blahoslavený“ poněkud redukuje existenční rozměr řeckého makarios, které samo o sobě pojmenovává spíše stav blaženosti, doslova znamená „blažený“. Možná tedy spíše než o blahoslavenstvích a blahoslavenosti bychom tak (také) mohli mluvit o „blaženstvích“ a „blaženosti“.

Buď, jak buď, osmero blahoslavenství či blaženství na začátku Ježíšovy Horské řeči je patrně nejpůsobivějším novozákonním vyjádřením, v čemže by měla spočívat blaženost člověka, z čeho by mělo pramenit jeho štěstí. V tom, že člověk nějak žije obsah blahoslavenství: Chudobu ducha, pláč, tichost, snahu o spravedlnost, milosrdenství, čistotu srdce, snahu o pokoj, dokonce když prožívá potupu či pronásledování.

Ne samozřejmě proto, že by tyto stavy, ať už svobodně z lásky zvolené, anebo na člověka jen dolehnuvší, byly nějak milé a šťastné, to tedy povětšinou nejsou. Ale protože právě v těchto situacích je Bůh člověku obzvlášť blízko. Neboť se stal Ježíšem Kristem, který byl ukřižován.

Blahoslavenství totiž asi nemáme číst primárně jako výzvy: k tichosti, čistotě srdce, spravedlnosti či vytrvalosti v protivenstvích pro spravedlnost. Jimi jsou určitě také. Ale přesto bychom je měli číst spíše jako konstatování stavu, v němž se člověk může stát, paradoxně, blaženým nejvíc. Blahoslavenství jsou ostatně i tak formulována: „Blahoslavení, blažení jsou ti, kteří…“ a ne „blahoslavení, blažení budete, když…“

Blaženství nás totiž chtějí ujistit, že ve všech situacích, jež blahoslaví, navzdory vší jejich bolestnosti a tíži, pláči a zdánlivému zmaru, člověk může zůstat šťastným, ba se jím teprve stát. Aniž by přitom jeho bolest byla jakkoli bagatelizována či znevažována. Dokonce mnohdy ani není umenšována, protože to leckdy možné není. Ale vždy je relativizována (v nejvlastnějším slova smyslu), tedy dána do vztahu, nesena živým vztahem s Bohem skrze Krista. A právě v tomto vztahu, věříme, spočívá ona blaženost, blahoslavenství člověka. A je to právě absence jiného štěstí, která mu může dát vyniknout, dát bolestně zazářit Boží oblažující blízkosti.

Tento základní existenční vztah člověka s Bohem je prostě oním světlem v temnotách, chce se stát štěstím v neštěstí. V Ježíši se nám dobrý Bůh přeci stal blízkým a zůstal s námi, pro Kristův kříž zvlášť ve všech našich trápeních. Zejména takových, která s sebou přináší nespravedlnost. Ale nejen v nich, ve všech.

Kristus nám zmrtvýchvstáním navíc jedinečně otevřel věčnost, dal nám i „světlo na konci tunelu“, stal se naším Zastáncem v nebi. Je «dárcem moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení».

Blahoslavenství nám tak připomínají naději, že i ve všem těžkém, zůstane-li člověk v živém vztahu s Bohem, může být, může zůstat šťastný, blažený, blahoslavený. I když má velká trápení. Může si ponechat touhu žít dál, nevzdat své snahy o dobro, spravedlnost, a především o lásku a milosrdenství. Může i zpokornět, očistit se a ztišit, spatřit Boha.

A cosi Božího předávat i svému okolí, mnohdy mnohem zdeptanějšímu, než je on sám.

Milé sestry, milí bratří, kéž i nám blahoslavenství dají vždy naději, zejména v situacích, kdy ji nejvíce potřebujeme. Kéž si na ně častěji vzpomeneme a nikdy nevzdáme svou snahu o živý vztah s Bohem, který nese, který je silnější než smrt.

Pokud zůstaneme pro Boží blízkost vnitřně šťastní, máme i naději, že se budeme více snažit o dobro, budeme je chtít předávat dál. A s ním i onen kýžený „kousek nebe“.

Kdo je sám v hloubi svého nitra, i navzdory všemu těžkému a slabému, šťastný, a to pro vztah s dobrým Bohem, může nějak činit šťastnějšími i druhé, své bratry a sestry a tím i „kousek země“ kolem sebe…

Že tomu tak je, dokazují svou zkušeností ti krásní lidé, kteří blahoslavenství žili, anebo byli nuceni žít. V pátek jsem – víceméně náhodou – zachytil na Českém rozhlase Plus pořad o již patnáct let zesnulém knězi a teologovi Oto Mádrovi, notně pronásledovaném a dlouhá léta vězněném komunistickým Československem. Když se ho Milan Hanuš ještě za jeho života ptal, jak to vše mohl vydržet a uchovat si vnitřní radost (a – dodejme – i obrovskou ušlechtilost čitelnou z jeho textů, jednání i tváře), odpověděl Mádr něco ve smyslu: Křesťanské náboženství má sílu člověka, který nějak žije v Boží náruči, učinit vůči vnějšímu světu a zejména vůči zlu v něm víceméně imunním.

Kéž by tomu tak trochu bylo i u nás a v dnešní době, s Boží pomocí. Koneckonců sborník teologických textů Oty Mádra z let 1950 až 1989 se jmenuje právě Slovo o této době. Jeho životní slovo je tak možná slovem i k době naší.

stáhnout pdf