Slovo k povzbuzení na neděli 30. listopadu 2025, na První neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

advent – adventus, „příchod“ – by měl být dobou naší každoroční přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu jeho příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o Vánocích. A zadruhé na příchod Páně, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na jeho slavný příchod na konci světa. Oba tyto rozměry se adventem prolínají a vzájemně se doplňují. Přičemž příprava na budoucí Kristův příchod nás provází především na začátku adventu, zatímco přípravy na Vánoce se týká spíše jeho druhá část.

V adventním čase by mělo jít o naši přípravu na oba Kristovy příchody. Což se může dít jen v živém vztahu s ním. Proto kýženým naplněním adventu nemůže být nic jiného než zase příchod Krista Ježíše, jeho nový příchod do našeho srdce a našeho života.

Dnes jsme všichni společně opět na začátku adventu. Každý začátek bývá zpravidla nějakou novou příležitostí, možností otevření nového, kéž by lepšího a Božštějšího. To platí i pro začátek adventu, možná i trochu prvoplánovitě, adventem začíná nový liturgický rok. Kéž by i něco nového, lepšího v nás a našem životě.

I k tomu nám zaznívá dnešní Boží slovo…

V prvním čtení jsme slyšeli krásné Izaiášovo proroctví. Poprvé zaznělo v polovině 8. století př. Kr., v době stále více hrozícího asyrského nebezpečí pro celý Izrael. Tehdy prorok pronesl (možná i částečně nevědomky) zaslíbení, že Mesiáš přijde a co jeho příchodem nastane: «Na horu s Hospodinovým domem budou proudit všechny národy… a řeknou „Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách“… Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit».  

V evangeliu zazněla Kristova slova o tom, co nastane, až podruhé přijde ve slávě, a výzva k bdělosti: «Bude to právě tak jako v době Noemově… Jedna bude vzata, druhá ponechána… Jeden bude vzat, druhý ponechán… I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete».

Čteme-li oba biblické úryvky takto za sebou, propojíme-li je mezi sebou, tušíme, že právě míra naplnění Izaiášova proroctví se může stát jedním z kritérií, kdo nakonec bude vzat a kdo ponechán, kdo spasen a kdo shledán lehkým, a to ze všech stavů a situací, v nichž se jen lidé mohou nacházet.

Překutí mečů a kopí, bojových nástrojů k zabíjení druhých, v radlice a vinařské nože, v zemědělské nástroje k péči o půdu a stromy a obstarávání obživy pro lidi, je totiž krásným obrazem a působivou metaforou, v čemže by měla spočívat proměna srdce člověka způsobená skutečným setkáním s Mesiášem: Měla by způsobit, že agresivita člověka, jeho touha po ovládání světa a druhých lidí se změní, promění a transformují. A to v něco dobrého. V to, co nezabíjí, ale naopak přináší užitek a živí. Že meče a kopí z života člověka zmizí a objeví se radlice a vinařské nože.

Proměna agresivity a sobectví v mírumilovnost a užitečnou dobrotu, byť třeba i jen postupná a nedokonalá, by proto měla být jedním z prvních a nejpodstatnějších ovocí křesťanství. Jedna z příčin otevírající věčnou spásu. Jeden z důvodů radosti ze života, a především přežitelnosti světa. Tato dobrá proměna by měla být jedním z nejdůležitějších předmětů všech našich snah a tužeb: Nechtít být zlým a sobeckým, ale dobrým a altruistickým. Nechtít být agresorem, ale pokorným pomocníkem, evangelijním tvůrcem pokoje.

Izaiášův obraz můžeme vnímat jako předobraz evangelijního uskutečnění ctnosti mírnosti a mírumilovnosti. Ta se latinsky zpravidla nazývá patientia. Slovo není však odvozeno od pax, „mír“, ale od patior, „trpět“, „snášet“. Proto také znamená i trpělivost. Že právě tímto slovem je nazvána ctnost mírnosti, je nejspíš proto, že snaha o mír a smír někdy s sebou přináší nutnost i něco snést, vytrpět, někdy i umění prohrát. Z lásky. Zejména v méně důležité věci, aby zvítězila ta důležitější: láska.

Npaříklad Lactantius, starokřesťanský rétor a autor 2. poloviny 3. a začátku 4. století, někdy nazývaný „křesťanským Ciceronem“, ve svých Institutiones Divinae definuje ctnost mírumilovnosti, volně přeformulováno, jako schopnost řešit konflikty pokojně a laskavě, i když protistrana jedná agresivně a zle, jako ctnost, která se nikdy nenechá zlomit k praktikám neřestné zloby. Velmi sugestivně a expresivně právě tuto Lactantiovu tezi zobrazil Pieter Breugel na jedné své perokresbě: Vidíme celou řadu pitoreskních a agresivních výjevů, uprostřed dole zůstává zcela v klidu a s křížem v ruce krásná žena s nápisem Patientia, ctnost mírumilovnosti, pod ní je napsán příslušný citát z Lactantia.

Jistě, v praxi je to často mnohem složitější. Ale jako ideál by měla být mírumilovnost naším jasným cílem a preferovaným postojem. I prakticky. Protože evangelijním. Zejména pro těžké a konfliktní situace, často také plné bizarních a pitoreskních výjevů.

Proto bychom o mírumilovnost, o proměnu našich vnitřních nožů a kopí v radlice a ve vinařské nože, měli s pomocí Boží usilovat. Setkáním s Kristem v jeho tajemných přítomnostech. Zvlášť nyní v adventu. Proměna nástrojů ničení a ubližování v nástroje laskavé a pomáhající navíc může být oním kýženým, požehnaným a Božím „dílem jednotlivce“ v dějinách celku. Naším nepatrným příspěvkem k přežitelnosti světa.

Jak si takovou proměnu snad lépe představit, nám napovědělo i dnešní druhé čtení z Listu Římanům. Vedle praktických výzev jako «odložme skutky temnoty» nebo «veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti» ve něm zazněl i krásný obraz: «Oblečte se v Pána Ježíše Krista».

Šaty dělají člověka, se říkává. Do jisté míry je to pravda, zejména pochopíme-li šaty jako metaforu všeho, skrze co se svým okolím komunikujeme, co do okolního světa vyzařujeme. Jakou svou tvář světu a lidem kolem sebe nabízíme, do jakého jednání se halíme.

Obléci Pána Ježíše pak možná není nic jiného než zkusit vzít za svůj jeho životní styl (jeho life style, chceme-li), jeho tvář a tvar. A jimi je láska, která umí i prohrávat, láska až na kříž. Docela konkrétně a hmatatelně.

Milé sestry, milí bratří, na začátku adventu zaznívá každoročně mnoho různých podnětů. Asi ale nemá smysl dělat nějaký jejich výčet. Advent jako takový – se svou symbolikou čekání na světlo ve tmách, se svými zpěvy, bohoslužbou a snad i atmosférou – je jedním velikým pozváním. K proměně, změně, jak naznačila dnešní biblická čtení. Zkusme toto pozvání i letos přijmout, aspoň nějak…

Už jen proto, že se všichni znovu potřebujeme nadchnout pro dobro, pro Boha, pro druhé lidi a pro svět, pro skutečné kráčení po Božích cestách za všech okolností. Možná v tom potřebujeme i znovu v začít. Což se dle Izaiáše nejlépe může dít na Hospodinově hoře, u Pána Ježíše, v jeho laskavém světle.

A proto, slovy Pavlovými, «odložme skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla». Nebo to aspoň trochu zkusme…

stáhnout pdf