Slovo k povzbuzení na neděli 30. března 2025, na Čtvrtou neděli postní – C

1. čtení: Joz 5,9a.10-12
Žalm: Ž 34
2. čtení: 2Kor 4,17-21
Evangelium: Lk 15,1-3.11-32

Milé sestry, milí bratří,

dnes, na čtvrtou („radostnou“) neděli postní máme před sebou krásné a veleznámé podobenství O marnotratném synu. To bývá někdy považováno za jakýsi prototyp všech ostatních podobenství, dokonce za určitý souhrn celého evangelia, za vyjádření jeho smyslu.

Novozákonní podobenství jak známo, jsou vedle různých přirovnání především různé příběhy z úst Pána Ježíše, které mají své posluchače vtáhnout do svého děje, aby tak odtušili, kdo a jaký je Bůh, jak je to s lidmi a co je v očích Božích správné a co ne.

To platilo už pro první posluchače Ježíšových podobenství v evangeliu.

Farizeové a učitelé Zákona, kteří reptali, že Pán Ježíš «přijímá hříšníky a jí s nimi», se měli předně nalézt ve starším synu. A zastydět se za svou tvrdost. Hříšníci kolem Ježíše se měli nalézt v synu mladším, který «sebral všechno a odešel do daleké země». A zaradovat se, že se mohou vrátit k Bohu a že budou přijati, a v tom najít sílu k návratu. Všichni Ježíšovi posluchači pak měli rozpoznat, že dobrým otcem «pohnutým soucitem» evokujícím jednoznačně Boha je právě Ježíš. Tak velkoryse a trpělivě milosrdný je Bůh, takový je Kristus, aspoň nějak takovými by měli být všichni jeho vyznavači a potažmo všichni lidé.

Podobně má podobenství zkusit naslouchat i každý z nás. Máme chtít slyšet jeho základní poselství o Boží dobrotě, která na zem přišla v Ježíšovi. Máme se hledat a nacházet v jednotlivých postavách příběhu. V jedněch více, v jiných méně, podle životní situace a stavu srdce každého z nás.

Podobenství bychom měli však naslouchat nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství, především to církevní, farnost, křesťanská komunita. Podobenství totiž demaskuje nejen jednání jednotlivců, ale i neblahé vzorce jednání celého společenství. Zejména v rámci vztahu spravedlivých a hříšníků, věrných a nevěrných, statečných a zbabělých, obětavých a líných, blízkých a vzdálivších se. Napětí mezi nimi přeci provázela křesťanské komunity již od prvopočátků. Někdy více, jindy méně intenzivně. Až dodnes. A rozhodně tato otázka nebyla vždy a asi není vždy řešena po Božím způsobu.

Ač možná právě tento komunitní, ekleziální rozměr je pro dnešní podobenství z Lukášova evangelia prioritní, tak to aspoň říkají někteří biblisté, zaměřme přeci jen svou pozornost na výklad individuální. A hledejme se v prvních adresátech a posluchačích podobenství, jakož i v jeho jednotlivých aktérech. Čím pokorněji a pravdivěji to učiníme, tím větší naději můžeme mít, že to přinese užitek. Nejen nám, ale i našemu okolí, společenstvím, v nichž žijeme.

Lidé, kteří jsou příliš hrdí na svou správnost, kteří si i zakládají na tom, jak všechny předpisy dodržují, možná se dokonce považují i za lepšíctnostnější lidi než ostatní, ale přitom jsou ve svém srdci i životě ve skutečnosti velmi tvrdínemilosrdní, úděl ostatních je nezajímá a chtějí mít Boha a nebe jen pro sebe… Ti nechť se najdou ve starším synovi, jako se v něm měli najít farizeové a zákoníci z evangelia.

Lidé, kteří se naopak nějak provinili či proviňují, a to třeba i vážně a zle, lidé vzpírají se Bohu, utíkající či chtějící utéci do nějaké daleké země, třeba i jen ze zoufalství, lidé, kteří svůj život anebo jeho část nějak sobecky a rozmařile promrhali, nebo také ti, kteří se vrací k Bohu jen z pragmatických důvodů, že u něj je přeci jen lépe… Ti všichni nechť se zkusí najít v mladším synovi z podobenství a v celnících a hříšnících kolem Ježíše.

Ve starším synovi se ale mohou najít i někteří věrní, pracovití lidé a křesťané, kteří však již ztratili radost; ze samotné práce, z blízkosti Bohu, z dobra a z druhých… Vždyť jednou z příčin chování staršího syna je možná právě to, že už asi neměl radost z toho, že byl stále s otcem a nikdy neporušil žádný jeho příkaz, že mohl pracovat na jeho vinici.

Nalezení se v kterémkoli z obou synů nemusí být příjemné, ale vždy může být užitečné. Jsme k němu zváni všichni, protože podobenství je o nás o všech.

Bůh, Kristus nás naštěstí všechny s láskou chce přijmout a přijímá. Marnotratné syny, hříšníky, nevěstky a celníky, starší syny, a nakonec i farizeje a učitele Zákona. Přijetí neznamená souhlas, přijetí je přijetí.

Samozřejmě, daleko krásnější by bylo se nalézt aspoň trošku v milosrdném otci. Když nám bylo dáno se setkat s Pánem Ježíšem, která se právě takto chová ke každému člověku…

To vše a mnohem víc geniálně vystihl slavný nizozemský barokní malíř Rembrandt van Rijn na svém známém vyobrazení dnešního podobenství. Ostatně právě tento obraz se stal ikonou předcházejícího Velkého jubilea, Roku milosrdenství 2000:

V centru obrazu je vidět otec. Sklání se nad svým navrátivším se synem, který před ním klečí v roztrhaných šatech. Podle očí je otec již skoro slepý, obličej je však plný něhy. Syna objímá oběma svýma rukama, ty však při pozornějším pohledu nejsou stejné; jedna, levá je jakoby otcovská, druhá, pravá však mateřská. Vedle stojí starší syn. Vzpřímený, s rukama sepnutýma částečně pod pláštěm, v nich nějaká hůl. A s chladným obličejem pozoruje svého otci i bratra. Třetí postavou, na kterou dopadá barokní svit, je patrně jeden ze služebníků. I on pozoruje svého pána a jeho syna, padá však na kolena rukou se bije pokorně v prsa. Zpovzdálí přihlížejí dvě ženy. Jsou již v šeru, možná proto nemají být v centru naší pozornosti. Jedna z nich jakoby z domu hledí pouze na staršího syna, možná to je matka. Druhá, třeba sestra či jedna ze služebných, hledí sice zvědavě na otce a mladíka, ale z bezpečí za sloupem.

To vše je výmluvné a navíc navýsost teologické. Postava otce ztělesňuje, jak se v Bohu snoubí to nekonečně nejkrásnější z otcovské pevnosti i mateřské něhy. Obojí objímá každého člověka, který se k Bohu navrátí, přivine. Nerelativizuje jeho provinění, nenazývá zlo dobrem, ale přijímá hříšníka s láskou, radostí a Boží něhou zpět. Boží láska je až jakoby slepá, jakoby slepě a vášnivě milující, a právě proto jasně vidící. Tak nějak Bůh otec vyhlíží slabého člověka, jde mu v ústrety. Hříšníkovi nezbývá než se k ní přivinout (mladší syn). Tvrdým srdcem však nepohne nic (starší syn). Srdcem otevřeným však ano (služebník). Lze nakonec vůči Boží lásce i životu zůstat jen jako divák, možná i závidějící (snad sestra). Anebo se na události dívat poněkud pokřiveně, jakousi formou opičí lásky (snad matka).

Milé sestry, milí bratří, ať už jsme proto spíše podobni mladšímu nebo staršímu synovi, nevěstkám, celníkům či farizeům se zákoníky, zkusme se co nejvíce přimknout k Bohu, ke Kristu, abychom zakusili jeho existenci tím, že zakusíme jeho Božsky láskyplné přijetí. Nás i těch druhých. Aby to i nás proměnilo k většímu milosrdenství.

Neodcházejme od Pána Boha pryč jako mladší syn, hlavně ne daleko. A když už odejdeme, tak se vraťme. Zkusme mít, narozdíl od staršího syna, radost z možnosti pracovat na Božím poli, na díle dobra. Nekádrujme, kdo k Pánu Ježíšovi může a kdo ne, jako farizeové a zákoníci. A nechme se oslovit jako služebník, zpokorněme. A zkusme se aspoň trochu podobat milosrdnému otci, který přijímá marnotratné. Vyhlížejme své bratry a sestry potřebující přijetí, zkusme najít sílu je přijímat vždy, odpouštět jim, zkusme vnímat jejich radosti i bolesti. Oni zase budou třeba vnímat snadněji ty naše.

V naslouchání podobenství O marnotratném synu a vyvození důsledků tak opravdu nejde jen o nás, ale i o všechny kolem nás. Svět přeci potřebuje milosrdné lidi, svět potřebuje milosrdenství, svět potřebuje radost z milosrdenství. A ze všeho nejvíc milosrdného Boha, který na zem přišel v Ježíšovi, aby nás i milosrdenství naučil.

A možná abychom si dali pozor zejména na to nebýt jako starší syn, neboť pýcha může zakalit i největší ctnost, zatímco pokora může být ovocem hříšnosti, připomeňme si závěrem výmluvná slova sv. Jana Zlatoústého: «Představ si dva vozy: do jednoho zapřáhni ctnost a pýchu, do druhého hřích a pokoru. A uvidíš, jak vůz tažený hříchem předjíždí vůz ctnosti; samozřejmě, že ne vlastní silou, nýbrž silou pokory, která je připojena. Právě tak zase ten druhý vůz bude poražen nikoliv pro slabost ctností, nýbrž proto, že ho tak tíží pýcha». Ostatně právě zákoníkům a farizeům Pána Ježíš své podobenství řekl jako prvním…

stáhnout pdf


„Nedělní povzbuzení“ – archiv