Slovo k povzbuzení na neděli 17. listopadu 2024, na 33. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

na poslední neděli před slavností Krista Krále každoročně zaznívají apokalyptická biblická čtení. V evangeliu slyšíme úryvky z takzvané „malé apokalypsy“, ze slov Pána Ježíše před začátkem pašijí o znameních konce světa a jeho druhého příchodu; letos podle Marka. V prvním čtení máme před sebou nějaký příklad starozákonní apokalyptiky; dnes z nejapokalyptičtější knihy Daniel.

Apokalyptika je podivuhodný biblický literární druh. Jak říká už i sám její řecký název (apokalypsis) jde o „odkrytí věcí skrytých“, o poodhalení skrytých Božích tajemství. Zvlášť takových, která jsou vykreslena jako znamení konce světa, onoho Božího dne. V případě novozákonní apokalyptiky specificky jako znamení Kristova druhého příchodu. Obvyklé použití slova „apokalypsa“ jakožto synonyma hrůz pak vplývá z toho, jak děsivě barvitě vykreslená tato znamení někdy bývají.

Apokalyptiku máme již ve Starém Zákoně, kniha Daniel je toho největším příkladem. V Novém Zákoně – po apokalypsách evangelijních – je to především Zjevení Janovo.

A je jasné, že takovéto texty, často i literárně krásné, od samého počátku křesťanství fascinovaly mnohé své čtenáře, kteří se jimi zabývali, a vedly k dalšímu rozvinutí, často i mystickému. Nemohlo jít ale jen o zvědavost. Především šlo o otázku, zda a nakolik se znamení začínají naplňovat. Jak se mají lidé připravit na příchod Páně. V prvních desetiletích křesťanství bylo navíc velmi živé očekávání, že zmrtvýchvstalý a na nebe vstoupivší Kristus se brzy zase vrátí. «Ano, přijdu brzy» znělo prvním křesťanům v uších. Proto bylo čtení znamení, zvlášť v dobách pronásledování, velmi živé. Stejně jako je živé v dobách všech možných krizí.

Jenže Kristus nepřicházel a pořád nepřichází. A tak začalo být postupem času stále jasnější, že tajemné obrazy nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se zprvu mohlo zdát. Že se nedají jednoduše a s jistotou ztotožnit jako znamení právě těch či oněch konkrétních dějinných událostí. Kdykoli se v dějinách takto různě ztotožnily a různí jejich vykladači si byli jistí, že vše již nastává, konec světa ani Kristův druhý příchod nakonec ještě nikdy nenastaly.

Proto se už ve staré církvi rozšířilo přesvědčení, že znamení Kristova příchodu jsou v Novém Zákoně schválně popsána tak, aby lidé (křesťané) všech generací mohli být přesvědčeni, že se uskutečňují či uskuteční právě v jejich době, a podle toho se také snažili žít. Ostatně sám Pán Ježíš v posledním verši dnešního úryvku říká: «O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec». A hlavně již starokřesťanští vykladači došli k přesvědčení, že biblické apokalypsy nenesou jen poselství vzhledem ke konci světa, ale pro jakoukoli kritickou situaci světa, společnosti i každého jednotlivého člověka. Což je možná jejich nejdůležitější četba.

Ono tomu přeci tak je, že jednotlivá apokalyptická znamení se stále nějak opakovaně uskutečňují. A to jak v dějinách makrokosmických, v dějinách celého lidstva a světa, tak i v dějinách mikrokosmických, „v malém“, v osobních dějinách každého jednotlivého člověka. Tehdy vždy přichází k člověku Bůh. Ostatně platí, že biblické apokalypsy byly zpravidla sepisovány v dobách těžkých, právě na základě zkušenosti Boží blízkosti.

Proto vše, s čím se jen apokalyptické obrazy dají aspoň nějak ztotožnit a co na nás doléhá, by nás vždy mělo přimět ke slyšení základního poselství biblické apokalyptiky: Že zejména ve všem těžkém je nám Kristus blízko, přichází nám v ústrety. Že právě tehdy, v limitních situacích, může být člověkem potkán. A že na nás je, abychom se jeho přicházení otevřeli a čerpali Boží sílu obstát, neztratit víru, naději a hlavně lásku. Jako se tomu má jednou stát ve chvíli naší smrti a na konci světa.

Vraťme se ale ještě k dnešnímu evangeliu. Vedle mnoha dalšího v něm možná můžeme slyšet připomenutí důležitosti vztahů, s Bohem i lidmi. Ačkoli jednou vše pomine, ačkoli nastane mnohé soužení, jediné, co v nás nepomine, je společenství s Kristem, jeho rezonující slovo, tedy vztah s ním. Země a nebe pominou, ale «lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou» jsme slyšeli. Vidění a setkání a rezonance slova jsou projevy i metaforami vztahu.

Proto jednou z věcí, kterou by člověk měl udělat jako první, když se mu nějak «zatmí slunce a měsíc přestane svítit… a hvězdný svět se (mu) zachvěje», je péče o vztahy. Nejen kvůli sobě, sobecky, ale i kvůli ostatním, pro jejich dobro. O vztahy je třeba pečovat. Nejen o ten s Pánem Ježíšem, který v takových chvílích k nám přichází se zvláštní intenzitou. Ale i o vztahy s lidmi, s nimiž se ostatně v kritických chvílích můžeme potkat také více a hlouběji než kdy jindy. My potřebujeme je stejně jako oni nás.

S trochou nadsázky řečeno, jen vztahy mají potenciál člověka přenést do věčnosti. Bůh sám v sobě je vztah, Trojice, absolutní vztah lásky Otce, Syna a Ducha svatého. A protože vztah je vnitřní „strukturou“ Boha, vztahový je nějak i svět. Co nás spojuje s Bohem, je tedy vztah, co nás spojuje navzájem a se světem, jsou zase vztahy. Proto jsou vztahy více než cokoli jiného, ve vztazích se má uskutečňovat to nejdůležitější: láska, která je principem věčnosti.

Milé sestry, milí bratří, každá doba je nějak těžká, je i «časem úzkosti». Každý lidský život taktéž, jednou více, jindy méně. I vedle mnohého krásného a šťastného jsme vždy nějak i v slzavém údolí. Čím jsme starší, tím slzavější nám vše někdy může připadat. I přestože slzavé údolí, vše těžké a hroutící se je vždy jen částí pozemské reality, a kéž by tou menší, přesto je zde a má své projevy, důsledky a svá znamení. Opatrně a pokorně a spíše jen pro sebe v nich můžeme a někdy snad i máme číst i naplnění těch biblických. Ne však proto, abychom propadli malomyslnosti a kritice všeho a všech či se utopili v hrůze z konce světa a života, ale abychom o to intenzivněji zatoužili skutečně žít. Žít zde na zemi a jednou na věčnosti. A to se děje právě jedině ve vztazích, ve vztazích opravdové lásky, sdílené a dávající, proexistující, ve vztazích s Bohem i s lidmi a konečně i se vším živým, s celým svým mikrosvětem.

Proto se poučme z přirovnání o fíkovníku a čtěme znamení doby. Zdůrazňující i potřebu živých vztahů. Nemáme nic cennějšího, vztahem žijeme s Bohem, lidmi i světem. Vztahem dáváme i přijímáme.

I proto se Boží Syn stal člověkem a ve všech apokalypsách je nám blízko. Jak říká naše víra a může potvrdit naše zkušenost.

stáhnout pdf