Slovo k povzbuzení na neděli 21. prosince 2025, na Čtvrtou neděli adventní – A

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle adventní spadá každoročně do předvánočního týdne, do závěrečné části adventu. V centru bohoslužby, jejích modliteb a biblických čtení, už proto není očekávání Mesiáše, ale události narození Páně bezprostředně předcházející. O nich jsou především úryvky z evangelia, které se v těchto dnech při mši svaté jeden po druhém čtou. Vše zaznívá, aby nám pomohlo se připravit na již opravdu blížící se svátky.

V evangeliu dnes máme před sebou shrnutí všeho, co narození Krista předcházelo, podle Matouše. V prvním čtení zaznělo známé Izaiášovo proroctví, že Panna počne a porodí Syna Emmanuele. Že tento Mesiáš přišel nejen jako člověk ale i jako Boží Syn a Pán, zdůraznilo zase čtení druhé, z Pavlova Listu Římanům.

Zkusme začít čtením prvním, starozákonním proroctvím. Pochází z nejstarší části knihy proroka Izaiáše, poprvé zaznělo někdy v polovině 8. století př. Kr. Jak známo, v originálním hebrejském textu není použit výraz betulá, „panna“, nýbrž almá. Ten přímo neznamená „pannu“, nýbrž „mladou dívku“, která ovšem před svatbou pannou být měla. Řecká verze Starého Zákona, Septuaginta, která vzniká mezi Židy žijícími mimo Palestinu a mluvícími především řecky během 3. století př. Kr., verze, která jimi byla považována za inspirovanou a stala se následně textem Starého Zákona prvotního křesťanství, (Septuaginta) na tomto místě používá již slovo parthenos, což už „pannu“ přímo znamená. I svatý Jeroným ve své Vulgátě, ač Izaiáše jinak překládá především z hebrejského textu, zde v duchu Septuaginty do latiny také překládá virgo.

Z toho můžeme oprávněně usoudit, že již v židovském očekávání, minimálně mimo Palestinu, dávno před Kristem bylo nějak přítomno a postupně se prohlubovalo zaslíbení zázračného panenského početí, které se stane znamením, že na svět od Boha přichází Mesiáš. Jako zaslíbení něčeho, čeho příroda, přirozenost sama schopna není, co bude skutečným nadpřirozeným zázrakem. Aby se stalo zřejmějším, že očekávaný Mesiáš bude jedinečný.

Tak Izaiášovo proroctví a následně evangelijní svědectví o panenském početí četli už staří církevní otcové. Učili, že ač by Bůh mohl sestoupit na zem třeba i jinými způsoby, sestoupil takto, aby se skrze panenské početí mohlo stát zřejmějším, kým Pán Ježíš opravdu je: Božím Synem, Bohočlověkem, po otci Bohem, po matce člověkem.

V dnešní optice bychom možná řekli: I přestože by se Bůh mohl stát člověkem, Boží Syn se vtělit i v přirozeně zplozeného Ježíše, Písmo i nejranější tradice, a to i navzdory vši nepohodlnosti takové víry, svědčí, že Bůh to tak neučinil, že do lidství a jeho dějin sestoupil způsobem nad-přirozeným, zá-zračným. Možná opravdu aby bylo zřejmější, že přichází Bůh, kterého samo stvoření vygenerovat schopné není. Abychom uviděli v Ježíšovi Boha, který je vzhledem ke světu také jiný, svět a jeho možnosti transcendující, protože Bůh.

Evangelijní úryvek je dnes z první kapitoly Matoušova evangelia. Pouze dva ze čtyř evangelistů nám obšírněji svědčí o Ježíšově početí, narození a dětství. Lukáš tak činí jakoby z pohledu Panny Marie, odtud také pozdější a mladší legendy, že ji znal či dokonce maloval, a Matouš jakoby z pohledu svatého Josefa.

«Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se (Josefovi), že (Maria) počala». Josefovi pak musí anděl ve snu zjevit, že nemá Marii propouštět, že má matku i dítě vzít k sobě, neboť «Maria počala z Ducha svatého», a proto dítě, které čeká, je Boží. A Josef, «muž spravedlivý» ji skutečně nepropustí a vezme ji k sobě.

Tento evangelijní „svatojosefský“ moment událostí narození Páně předcházející je krásný a výmluvný.

Vše se dle evangelia děje v době mezi zasnoubením a vlastní svatbou Marie a Josefa. To byl čas, kdy snoubenci byli již právně považováni za manžele, ale ještě spolu manželsky nežili, každý zpravidla zůstával ve svém domě. Pokud by se stalo a ukázalo, že někdo z nich byl v té době nevěrný, bylo by to považováno za cizoložství. Za ně dle mojžíšského Zákona by byl možný trest ukamenování. Marii v té době mohlo být nějakých třináct, čtrnáct roků, Josef byl dle apokryfního Protoevangelia Jakubova již starší, byl vdovcem a měl syny.

Byl ovšem «mužem spravedlivým», a proto chtěl těhotnou Marii propustit. Jednak si totiž – v židovské mentalitě – nedovedl představit, že by kryl cizí dítě svým jménem; to by byla nespravedlnost. A jednak «nechtěl Marii vydat pohaně», usvědčení z cizoložství, proto ji chtěl «propustit potají», bez ukázání na ni prstem. Až anděl Páně zjevující se Josefovi ve snu ho přiměl «Marii vzít k sobě». Což Josef také učinil…

Je-li evangelium také vzorem, archetypem, jak Bůh v podobě malého, křehkého Dítěte Ježíše, Božího dítěte naší víry, naděje a lásky chce stále znovu a znovu přicházet do našeho srdce, života, světa a vztahů, měli bychom se ptát, v čem nám svatý Josef a jeho pohled na události narození Páně předcházející může či má být pro nadcházející svátky příkladem a inspirací.

Zaprvé, že tajemné přicházení Boha-Dítěte do našeho života, srdce, světa a vztahů se někdy, ba skoro vždycky děje také nějak zá-zračně, bez přímé pozemské příčiny, i navzdory našim pochybnostem a nedověře. Jakoby spadne z nebe. Jako se událo z pohledu Josefova…

Zadruhé, že spravedlnost, tedy aspoň nějaká snaha o svatost ve smyslu zbožnosti a dobroty, navzdory všem ostatním našim slabostem, že aspoň bazální spravedlnost bývá předpokladem, abychom se v rozhodujících chvílích a situacích našeho života rozhodli aspoň trochu správně. Abychom v kritických okamžicích života dokázali přijmout, rozhodnout se pro to Boží, Ježíšovské, evangelijní a laskavé. I za cenu změny nějakých plánů, třebaže důležitých. Jak to učinil Josef, muž spravedlivý…

A zatřetí, že noc – především jako metafora všech možných nocí života a světa – může být stále časoprostorem Božího zjevení, Božího doteku, příchodu anděla do našeho života. Jako v případě snu svatého Josefa, jakož i jeho starozákonního jmenovce…

Milé sestry, milí bratří, Josefův pohled na zázrak panenského početí Krista, jak o něm čteme v Matoušově evangeliu, je hodný naší pozornosti. Svatý Josef je prototypem člověka, který uvěřil v Boží příchod i navzdory svým pochybnostem. Který hledal spravedlnost, to, co je správné, pravé, dobré a laskavé. Který dokázal změnit své plány, bylo-li potřeba přijmout Boží křehké Dítě. A který rozpoznal Božího anděla v noci, a to nejen jednou, když se ukázalo, že Maria počala, ale nakonec ještě dvakrát; aby utekl se Svatou rodinou do Egypta a pak aby se odtamtud vrátil zase do Nazareta.

Jak svědčí Matoušovo evangelium. A jak třeba geniální barokní španělský malíř řeckého původu Domenikos Theotokopoulos zvaný El Greco zachytil na svém obraze svatého Josefa z roku 1600: Josef je na obraze vyobrazen jako poutník ztemnělou krajinou, s holí v ruce a v poutnickém oděvu, nad ním se vznášejí tři andělé, on – na jejich vnuknutí – lehce a až něžně přidržuje chlapce Ježíše, ten se k němu s důvěrou v tváři tiskne. A jdou spolu dál.

Josef je poutníkem, který nechal Božího Syna vyrůst v tomto světě. Každý, kdo nechá vyrůst ve světě dobro, Ježíše-Dítě v jakýchkoli jeho podobách, jde nějak v Josefových šlépějích. A protože o tom, o dobru, o dobrém Božím vlivu na náš život, o rození se dobra v našich myslích, slovech a skutcích by křesťanství mělo být, Josef je jedním z novozákonních prototypů křesťana. Ostatně možná proto katolická tradice připisuje Josefovi mezi svatými zvláštní postavení, charakterizované slovem protodouleia, prvoúcta.

Chtějme tedy věřit v Boha, Krista a dobro, i navzdory svým pochybnostem, snažme se o spravedlnost, buďme ochotni měnit své plány, je-li třeba, a buďme bdělí i ve svých nocích.

stáhnout pdf