Slovo k povzbuzení na neděli 15. září 2024, na 24. neděli v mezidobí – B

Milé sestry, milí bratří,

první čtení bylo dnes z knihy proroka Izaiáše, z jeho druhé části. Jejím autorem je prorok píšící pod jménem Izaiášovým na začátku babylónského vyhnanství. Slyšeli jsme krátké proroctví o utrpení Božího služebníka. Je pozoruhodné, že právě v útrapách vyhnanství se rodí toto tajemné proroctví, jaký bude skutečný Boží Mesiáš: «Svá záda vydá těm, kteří ho budou bít, své líce těm, kteří budou rvát jeho vous. Svou tvář neskryje před hanou a slinou». Že bude mesiášem trpícím a že právě jeho utrpení vrátí lidem Boží blízkost.

Následný žalm je modlitbou tohoto Služebníka Hospodinova, modlitbou důvěry v Boží sílu a pomoc v naplnění jeho poslání: «Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých».

To vše uvozuje úryvek evangelijní. Po Kristově otázce, za koho ho lidé vlastně pokládají, a po Petrově odpovědi, že on a učedníci v něm již rozpoznali mesiáše, následuje Kristova první předpověď vlastního utrpení: «Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit, ale po třech dnech vstane z mrtvých».

Ježíš je opravdu mesiášem, ale jiným, než jakého očekávali jeho současníci – úspěšného, slavného a bojovného. Je mesiášem, jehož pozemskou slávou bude kříž, Mesiášem, který přemůže hřích a pro Boží spásu získá svět láskou, její silou, obětí na kříži.

Petr ale – jako většina jeho současníků – čekal mesiáše jiného, toho slavného. Izaiášovo proroctví v době Ježíšově totiž mesiánsky interpretováno nebylo. Ježíšovi židovští současníci se ve Služebníku Hospodinově chtěli vidět spíše sami. I proto chtěl Petr Ježíšovi rozmluvit jeho utrpení. Z úst Kristových však slyší nesmírně příkrou výtku: «Jdi mi z očí, satane (opisó mou sataná)».

Petr je Kristem nazván «satanem», protože v tu chvíli jakoby plní roli pokušitele: Chce Krista odradit od kříže, od jeho poslání, od hodiny, kvůli které přišel. Je nazván «satanem», protože se v tu chvíli vlastně neliší od démonů, kteří v Ježíšovi mesiáše také rozpoznávají, ale jako svého nepřítele. Je nazván «satanem», protože mu jde možná více o něj samého než o Ježíše, o jeho vlastní osud, který by se mohl s Ježíšovým spojit.

Petr tak svou reakcí jakoby ztělesnil veškerou lidskou touhu po mesiáši, který by splnil všechny představy člověka po šťastném a pohodlném životě, po mesiáši, který by člověku přinesl jen úspěch a moc, který by jen dával a nic po svých následovnících nechtěl. Po mesiáši, který by více než Bohem jen projekcí všech neuskutečněných přání člověka, vpravdě „opiem lidstva“.

Jenže ono je tomu jinak, Bůh je jiný. Bůh je láska a Kristus je vtělením, zčlověčením této lásky, nejvyšším uskutečněním lásky je kříž. Moc Boží na zemi se vrcholně zjevuje jako moc lásky, v ní nejvíce projevuje Boží transcendence. A ta v tomto porušeném světě často musí nejprve lidsky prohrát, aby mohla božsky vyhrát. Jako Ježíš, Boží mesiáš, který zemřel a z mrtvých vstal.

Kdo chce Pána Ježíše následovat, chce být jeho učedníkem a učednicí, měl by se proto snažit milovat, a to také až na kříž. Měl by být ochoten risknout, že i svůj život anebo jeho některou část z lásky ztratí, jak slyšíme na konci dnešního úryvku. Taková je totiž láska, každá skutečná.

Jak se ovšem taková láska, zejména k lidem, má také projevit, nám velmi prakticky připomíná čtení druhé.

Je opět z Listu svatého Jakuba. Slyšeli jsme pasáž, která sehrála nemalou roli v dějinách teologie a církve, zejména ve sporu katolicismu a reformace ohledně otázky ospravedlnění; Jak to je se vztahem víry a skutků. Zatímco svatý Pavel ve svých listech pod pojmem «víra» myslí především celistvý postoj člověka, přilnutí k Bohu a Kristu, a proto může hovořit o pouhé víře, svatý Jakub na tomto místě «vírou» myslí zejména víru vyznávanou, teorii víry, víru kultickou. K ní je třeba přidat i čin, snahu o život podle víry, konkrétní praxi víry.

Důležitější ale než teologicky teoretizovat o vztahu víry a skutků – nikdo asi nebude pochybovat o tom, že ke křesťanské víře a hlavně k lidskému životu nutně patří i snaha o křesťanský a lidský způsob života, s Boží pomocí – (mnohem důležitější) je slyšet, o jakých skutcích apoštol Jakub zrovna mluví: «Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?»

Ano, mnohé ke křesťanské víře a k životu patří, mnohé další, ale možná právě na ochotě sociální pomoci – na ochotě rozdávat hmotné i nehmotné bohatství, ztrácet je pro druhé, sytit a oblékat je – (na této ochotě či neochotě) se velmi zřejmě projevuje, jak na tom s vírou skutečně jsme. S vírou, že Bůh je láska a že láska – a to i ta ztrácející – má proto smysl.

Rozdávání by mělo v ideálním případě samozřejmě vycházet ze srdce, nemělo by se dít z donucení či příkazu. Ale pokud ze srdce nějak nejde, jakože mnohdy nejde, pokud jsme nějak lakomí a skutečně rozdávat neumíme, pak nezbývá než začít. I třeba zprvu jen z poslušnosti Božímu slovu, jež má moc si podmanit nakonec i srdce. Pokud tedy nechceme, aby naše víra zůstala beze skutků mrtvá, aby v nás samotných nebyl Bůh, který přeci přebývá (jen) tam, kde je opravdová láska.

A doby těžké, doby různých katastrof – i těch současných – nás k činům lásky volají ještě naléhavěji. I proto, že činy mezilidské lásky jsou jedněmi z forem Boží blízkosti a síly, o které v těchto dnech v modlitbách pro všechny postižené a jim pomáhající máme prosit.

Milé sestry, milí bratří, Pán Ježíš je Boží mesiáš, ale je božsky jiný, než jakého očekávali mnozí jeho součastníci, než jakého očekávají možná mnozí naši současníci, než jakého očekáváme bohužel mnohdy asi i my. Jeho Boží silou je především láska, která umí pro druhé ztrácet, jít na kříž.

Jedním z prvních projevů naší lásky by proto měla být skutečná štědrost v oblékání a sycení našich bližních a Krista v nich. Nejprve doslovně – jídlem a oděvem – a pak samozřejmě i ve všech alegorických a metaforických významech těchto slov. Co vše sycení a oblékání druhých může a má znamenat, nechť zkusí hledat každý z nás. A hlavně dělat…

stáhnout pdf