Nedělní povzbuzení ...

Dnes v prvním čtení opět otevíráme pozoruhodnou starozákonní knihu Daniel. Tři Danielovi druhové – Šadrach, Mešach a Abednego – se odmítli poklonit babylónským bůžkům, konkrétně zlaté soše, kterou nechal král zhotovit, a konat modloslužbu.

Dnešní první čtení nás přenáší do doby čtyřicetiletého putování Izraele pouští, tedy někdy do druhé poloviny 13. století před Kristem. Lid už putuje dlouho, musí snášet různá strádání a nedostatek, stále se nikde nemůže usadit, je kočovníkem, což mu není vlastní, navíc putuje v neustálém napětí s okolními národy a tak dále. Proto není divu, že tím vším trpí. A také reptá, reptá proti Mojžíšovi i proti Hospodinu.

Známé čtení o Zuzaně je ze starozákonní knihy Daniel, respektive z její řecké (deuterokanonické) části. Jak víme, celá kniha Daniel – aspoň v křesťanském řazení starozákonních knih – se sice řadí mezi proroky, dokonce mezi čtyři takzvané Velké proroky, ale ve skutečnosti více než o prorockou knihu se jedná o knihu apokalyptickou, tedy o knihu odkrývající formou vyprávění skryté Boží pravdy (to je skutečný význam slova apokalypsis, „odkrytí věcí skrytých“).

Na dnešní pátou neděli postní zaznívá další dlouhý a výrazný evangelijní úryvek podle Janova sepsání: svědectví o vzkříšení Lazara. Je to jeden ze tří zázraků vzkříšení, respektive navrácení do života, které Pán Ježíš během svého pozemského života vykonal (vedle Lazarova jsou to ještě oživení syna naimské vdovy a dcery Jairovy).

Zkusme se opět krátce zastavit nad oběma dnešními čteními, zkusme se jimi jako každý den nechat oslovit a povzbudit. Dnes třeba každým zvlášť.

zkusme dnes zaměřit svou pozornost především na slova žalmu. Dnešní liturgie nabízí několik veršů z žalmu třicátého čtvrtého (podle číslování řecké Septuaginty a latinské Vulgáty třicátého třetího). Jak se často připomíná, žalm (či jiný biblický zpěv) je při mši svaté vybrán tak, aby byl jakýmsi modlitebním rozvinutím čtení prvního. To je dnes z Knihy moudrosti, snad nejmladší starozákonní knihy, která vzniká až začátkem prvního století před Kristem, v době helenizačního útlaku posledních dvou staletí Starého zákona. Celá kniha chce povzbudit k věrnosti Hospodinu a jeho Zákonu, neb právě v ní spočívá skutečná moudrost, moudrost Boží, navzdory tomu, že spravedliví Boží jsou svým okolím často považováni za hlupáky, leckdy dokonce zesměšňováni a pronásledováni svými vlastním souvěrci.

Po včerejší slavnosti Zvěstování Páně se dnes zase vracíme ke všednodenním biblickým úryvkům. Přečteme-li si ty dnešní jeden po druhém, možná nás napadne, jak spolu vlastně souvisí, proč dnes máme před sebou zrovna tyto dva (v postní době se při mši svaté nečte z jednotlivých biblických knih na pokračování, ale čtení mají vybrána tak, aby spolu aspoň nějak tematicky souvisela, a tak nás potupně provázela postní dobou stále opakujíce a různě obměňujíce velká postní témata) a jak se navíc ta dnešní čtení dotýkají základních postních témat (jakými jsou půst, almužna, modlitba, obrácení).

Dnešní krásná, veliká a starobylá slavnost (slaví se už někdy od 4. století, tedy od doby, kdy se ustanovilo datum slavení Vánoc na dobu kolem zimního slunovratu) zpřítomňuje, co se stalo devět měsíců před Narozením Páně: událost Vtělení, kdy Bůh-Syn sestoupil z nebe do dějin a stal se v lůně Marie Panny člověkem, aby tak člověk, propadlý hříchu a slabosti, se mohl plněji navrátit k Bohu. Je to událost, která rozpůlila dějiny na dobu před Kristem a dobu po Kristu, událost, kterou končí Starý a začíná Nový zákon, což bychom si ostatně měli každý den připomenout v půli dne (v poledne) modlitbou Anděl Páně.

To, co obě dnešní biblická čtení (a tentokrát i spolu s žalmem) spojuje, je téma vody, velkého a častého biblického motivu. Na mnoha místech v Písmu je voda – pro své přirozené vlastnosti – znamením Boží milosti, která – podobně jako voda – padá shůry, dává život, osvěžuje, uzdravuje a očišťuje. Voda je tak znamením neviditelného Božího Ducha, Dárce života, který se životadárně rozlévá po celé zemi i v nitru člověka. Voda tekoucí z probodeného boku Syna. Kde je voda, tam je život, a to i ten Boží.

Po včerejší čtvrté neděli postní, neděli Laetare, která i navzdory vší tíži dnešních dnů nám měla dodat trochu Boží radosti, máme dnes zase obyčejný všední postní den. Kéž i v něm je „radost z Hospodina“ naší silou a světlem k tomu, co a jak máme dnes učinit, jak se zachovat.