Nedělní povzbuzení ...

Velikonoční neděle, Slavnost zmrtvýchvstání Páně je největším a nejradostnějším dnem celého liturgického roku. Dnem Páně, prvotinou všech nedělí, Božím hodem, „Božím časem (příhodným)“.

Bílá sobota, jak praví starobylé liturgické předpisy, je dnem velkého smutku, dnem bdění u Božího hrobu, dnem, kdy se neslouží mše svatá, nevysluhují se žádné svátosti (vyjma svaté zpovědi a pomazání nemocných), kdy se dokonce nepodává ani svaté přijímání (s výjimkou podávání eucharistie umírajícím při zaopatřování). Je to den, kdy má být nejen v kostele ale i v našich srdcích, pokud možno, ticho a klid, den, který i svým tichem a „nesvátostností“ zpřítomňuje ticho soboty po Kristově ukřižování, den, který je památkou Kristova přebývání v říši zemřelých.

Velký pátek je Památkou umučení Páně, tak se nazývají i velkopáteční obřady. Památka v biblickém chápání je však něčím hlubším než jen pouhou vzpomínkou, připomínkou, odkazem nebo výročím, jak obvykle nějakou památku chápeme.

Dnešním večerem začíná Velikonoční triduum. Zkusme dnes prožít požehnaně to, čím Zelený čtvrtek vždycky je: památkou ustanovení eucharistie („toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“), výsostným momentem ustanovení svátostného kněžství („to čiňte na mou památku“), dnem mytí nohou („dal jsem vám příklad, i vy máte jeden druhému nohy umývat“) a modlitbou v Getsemanské zahradě („bděte a modlete se spolu se mnou, abyste nepřišli do pokušení“).

Středa Svatého týdne bývá nazývána dnem Jidášovy zrady.

Máme další den Svatého týdne. V prvním čtení máme před sebou druhý ze čtyř zpěvů o Božím služebníkovi, tajemně prorokujících Kristovo zástupné utrpení. V evangeliu čteme pasáž z Janova sepsání, která bývá pojmenována „Označení zrádce“ anebo „Ohlášení Jidášovy zrady“ (zítra se bude číst o ní samotné).

Včerejší Květnou nedělí tedy začal Svatý týden, který vyvrcholí, dá-li Bůh, Velikonočním triduem. Ode dneška do středy máme tedy tři dny, které nám zpřítomňují události, které se mezi Kristovým slavným vjezdem do Jeruzaléma a začátkem poslední večeře udály, což také dohromady byly události skutečně nějakých tří, čtyř, možná pěti dnů.

Dnešní Květnou nedělí začíná Svatý týden vrcholící Velikonočním triduem. Dnes si tak připomínáme Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky.

Máme sobotu před Květnou nedělí. A tak se možná leckdo ptá, jak vlastně letos bude moci duchovně prožít Svatý týden, který zítřkem začíná, a Velikonoční třídení, kterým vyvrcholí. Zvlášť když se nebude moci zúčastnit velikých obřadů těchto dní, zejména obřadů vlastního Tridua, obřadů, které skutečně jedinečným způsobem zpřítomňují události poslední večeře, pašijí, smrti, sestoupení mezi mrtvé a zejména zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

V prvním dnešním čtení zazněla další část vyznání proroka Jeremiáše. Proroka, který se svým životním údělem sám stal jedním z nejvýraznějších předobrazů Krista trpícího, když věrně hlásal Boží slovo ke spáse svých současníků, ale oni nechtěli slyšet, proroka nepřijímali, chtěli ho umlčet, dokonce i zabít. Jeremiáš přichází před Hospodina, před ním vylévá své zraněné srdce a jemu svěřuje svou při.