Slovo k povzbuzení na neděli 12. června 2022, na slavnost Nejsvětější Trojice – C

Milé sestry, milí bratří,

kdybychom si položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, co je vlastní na křesťanské představě Boha, ono proprium christianum ve srovnání s ostatními náboženstvími, tak bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé je to dějinnost náboženské zkušenosti: V případě biblického náboženství nejde o pouhé zjevení Boha, předně o nauku, učení, odhalení nějakých skrytých pravd či jen morálku, ale předně o zkušenost s Bohem, která zrála v průběhu dějin; ve Starém Zákoně (v židovství to začíná) a v Novém Zákoně (v křesťanství) vrcholí. Bůh do dějin – osobních i kosmických – vstupuje a chce je proměňovat k lepšímu, chce člověka a s ním celé dějiny přivést k sobě.

Zadruhé je to tajemství vtělení: Fakt, že monoteisticky chápaný Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem – o něm přeci vyznáváme, že je pravým Bohem a pravým člověkem v jedné osobě – , je v religionistickém srovnání opravdu jedinečné. «Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem» formuluje svůj úžas nad tím například sv. Atanáš.

Zatřetí je to poznání, že svět – a to ani ten hmotný – nemůže být jako takový špatný, je-li Bohem stvořen, sestoupil-li do něj Bůh a dokonce se stal jeho součástí; proto ve stvoření nejsou dva proti sobě stojící principy dobra a zla (či ducha a hmoty), ale dobro má principielně vždy navrch, nakonec zvítězí, i když to někdy tak nevypadá, i když na chvíli je dobro přemoženo zlem. navrch. A hmota a tělo jsou také od Boha, a proto dobré.

A začtvrté je to právě Boží trojjedinost, základ, důvod a cíl všeho předešlého, Nejsvětější Trojice, kterou před námi rozevírá dnešní slavnost. Na ni, na «tajemství Božího vnitřního života», jak jsme se pomodlili na začátku mše svaté, zkusme zaměřit svou pozornost…

Ve snaze vysvětlit vztah mezi přirozeným a nadpřirozeným poznáním Boha se někdy říkává, že samotnou existenci jediného Boha jsme schopni nějak odtušit sami, světlem svého rozumu, zatímco k jeho Trojjedinosti můžeme dospět jedině na základě daru víry. Takové tvrzení v sobě obsahuje bezpochyby mnoho pravdivého. Koncilní otcové Prvního vatikánského koncilu (konaného na přelomu let 1869 až 1870), kteří poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu slavnostně vyhlásili za pravdu víry, by s ním asi souhlasili. Jinak by tomu však bylo u autorů starších. Někteří středověcí teologové a hlavně staří církevní otcové by podobný výrok jako takový spíše nepodepsali. Zvlášť ne jeho druhou – nedogmatizovanou – část ohledně (ne)poznatelnosti Trojice. Například takový sv. Anselm z Canterbury, učitel církve přelomu 11. a 12. století, byl přesvědčen, že Trojice je vlastně člověku nejbližší a možná i nejpochopitelnější pravdou o Bohu. Zní to možná překvapivě, zvlášť vzpomeneme-li, jaké problémy mnohdy máme jen s představou Boha, který je jeden ve třech osobách, ale Anselm měl pravdu, a to navíc navýsost praktickou.

Bůh, kterého poznáváme jako Lásku a který jí je, totiž nemůže nebýt Trojicí.

To jedinečně nějakých padesát let po Anselmovi v návaznosti na sv. Augustina formuloval jiný velký středověký autor, Richard od Svatého Viktora. Láska má tři základní podoby: být milujícím, být milovaným a milujícím zároveň a být jen milovaný. Všechny tři podoby lásky musí být v Bohu, je-li dokonalou Láskou.

Anebo jinak, zjednodušeně řečeno: Láska je dávání a na dávání musí být aspoň dva. Má-li být však dávání skutečné, tedy včetně rozdělení se, musí být na lásku právě tři. A protože Bůh musí být Láskou sám v sobě, musí nepotřebovat svět, aby byl opravdu Bohem, musí být Tři: Bůh je Otec, Syn a Duch svatý.

A připojíme-li k těmto úvahám přesvědčení, na které rádi také navazovali už staří církevní otcové, že celý náš svět je nějak „3D“ – že vše má počátek-průběh-cíl, výšku-šířku-hloubku, hmotu-tvar-energii a tak podobně – , pak můžeme opravdu říci, že tajemství Boží Trojice nám není až tak vzdálené a nepochopitelné, odráží-li se takto v celém stvoření, v trojiční struktuře jeho bytí. Jedinečně se pak odráží i v naší vlastní duši, ve vnitřní jednotě jejích tří mohutností: poznání, volby a vztahovosti. Proto nám tajemství Boží Trojice může být také tak blízké.

Není tudíž divu, že i v celém Starém Zákoně jeho křesťanští interpreti už od počátku křesťanství Boží Trojici přečetli také: Kdykoli je ve Starém Zákoně řeč o Božím Duchu, přečetli v něm Ducha svatého, kdykoli o Božím Slovu, jde nějak o Syna, kdykoli o Moudrosti, rozpoznali v ní buď Syna anebo Ducha, kteří jsou – slovy sv. Ireneje – v díle stvoření i vykoupení dvěma „rukama Otce“.

Bůh je Trojicí od vždycky a jeho trojjedinost se projevuje ve všem jeho činění.

Je-li nám tedy Boží Trojjedinost nejbližším a v jistém smyslu nejpochopitelnějším Božím tajemstvím, pak můžeme být dnešním svátkem povzbuzeni nejen ve smyslu, že křesťanská víra není nesmyslem ani mýtem, ale i proč by měla být skutečná láska – tak často a oprávněně zdůrazňovaná – opravdu naším životním údělem: Protože jsme stvoření k obrazu a podobě Boha Nejsvětější Trojice, Boha-Lásky.

Milé sestry, milí bratří, jestliže dějinnost, vtělení, dobrota světa a Boží Trojjedinost jsou jedněmi ze základních charakteristik křesťanství jako takového, pak by se v praktickém životě křesťana měly projevit například následovně: Jako snaha žít víru formou celoživotního vztahu, přátelství s Bohem, který pronikne všechno. Jako snaha následovat Pána Ježíše stále víc. Jako snaha pečovat o svět, který Bůh stvořil a do kterého přišel a ve kterém tajemně zůstal. A především jako snaha o lásku, co se dává a co lásku umí přijmout, jako snaha o dobrotu, proexistenci ve všem, co jsme a co činíme.

Jestliže Boží trojjedinost je nakonec důvodem všeho, i v našem případě by láska měla být stále více důvodem, kritériem a cílem veškerého našeho jednání, s Boží pomocí.

Pak by Boží trojjedinost mohla být stále více zakoušena námi i kouskem světa kolem nás opravdu jako nejbližší a možná i nejpochopitelnější pravda o Bohu, jako to pravé, autenticky křesťanské…

stáhnout pdf