Slovo k povzbuzení na čtvrtek 29. dubna 2020, na svátek sv. Kateřiny Sienské

Dub 28, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 29. dubna 2020, na svátek sv. Kateřiny Sienské

Milé sestry, milí bratří,

běh všedních dnů doby velikonoční jakož i všednodenní biblickou četbu na pokračování dnes přerušuje svátek svaté Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy. Je to ale přerušení krásné a milé, protože dnešní světice je – bez nadsázky – obdivu a úcty hodná. Proto se jí nechme vyrušit a zkusme zaměřit svou pozornost právě na ni, na její život, snad s otázkou, v čem k nám promlouvá i do naší doby a nynější situace.

Se svatou Kateřinou se dostáváme do dob velmi neklidných, do dob, kdy situace církve (také) nebyla vůbec ideální. Nacházíme se ve druhé polovině 14. století. Jsou to časy nejen obecné krize pozdního středověku, ale mnoha konkrétních krizových jevů v církvi: V mnoha oblastech se pomyslné nůžky mezi ideálem evangelia a způsobem života leckterých křesťanů ve společnosti, která se považuje za celokřesťanskou, stále více rozevírají. A nejen to, je to i doba různého vnitřního rozdělení církve, doba stálého míšení „trůnu a oltáře“, kdy papežové jsou od začátku století v područí francouzských králů a místo nad hrobem svatého Petra v Římě sídlí v Avignonu; zkrátka a dobře, je to doba velmi neklidná a rozháraná, doba skutečné krize.

I tehdy se ale pochopitelně děje i mnoho dobrého a svatého. A právě svatá Kateřina je jedním z nejzářnějších příkladů tohoto svatého dění, světla, probuzeného v době mnoha stínů. O jejím životě toho víme relativně dost, zejména díky informacím, které máme od jejího dlouholetého duchovního průvodce a rádce, dominikána Rajmunda z Kapuy.

Kateřina pocházela ze Sieny, kde se narodila ve zchudlé šlechtické rodině 25. března roku 1347 jako druhá nejmladší z pětadvaceti dětí (řada z nich pak zemřela na mor). Již od svých šesti let měla různé mystické vize, mystická vidění a již rok nato učinila slib celoživotního panenství. Rozhodla se vzdorovat přání rodiny ji provdat, chtěla žít velmi přísným asketickým a zasvěceným životem. To se jí podařilo a ve svých šestnácti letech vstoupila k dominikánkám (konkrétně k jednomu ženskému řeholnímu uskupení sester dominikánek, které žily a působily ve světě). I nadále žila velmi bohatým duchovním životem, měla řadu dalších mystických vizí i mystických darů. O svých vizích, týkajících se zvlášť neutěšeného stavu církve, mluvila relativně často a svá vidění také diktovala k zápisu. Mystické dary dané jen jí, zejména dar stigmat, se však snažila před světem z pokory naopak úzkostlivě skrývat. Brzy se stala velmi vyhledávanou rádkyní; chodili za ní mnozí, od mocných tehdejšího světa až po nejprostší současníky. Šlo jí zvlášť o reformu a jednotu církve a smír znepřátelených stran; diktovala dopisy a veřejně i soukromě promlouvala k mnohým. Svým apelem přispěla dokonce k návratu papeže z Avignonu do Říma a následně se snažila zabránit schismatu dvojpapežství (což se jí bohužel nepodařilo). Ač se v dětství nenaučila číst a psát, nadiktovala téměř čtyři sta dopisů a svůj vrcholný mysticko-teologický spis Dialog o Boží prozřetelnosti. Stigmata, která zázračně dostala ve svých osmadvaceti letech o u kterých Krista prosila, aby je na ní před světem skryl, Kristus skutečně učinil neviditelnými: Kateřina nesla jejich bolest, ale nikdo jiný, snad krom zpovědníka Rajmunda, o nich nevěděl. Viditelná se stala na jejím těle až po její smrti, až po oddělení duše do nebe. Ta nastala 29. dubna 1380 v Římě. Tam je také pohřbená, v překrásném kostele Santa Maria sopra Minerva. Svatořečená byla roku 1461, roku 1970 prohlášena za učitelku církve a 1999 (ještě spolu se sv. Brigitou Švédskou a sv. Edith Stein, Terezií Benediktou od Kříže) za patronku Evropy.

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 28. dubna 2021, sv. Petra Chanela

Dub 27, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 28. dubna 2021, sv. Petra Chanela

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes zase tři poznámky; dvě k biblickým čtením a jednu k dnešnímu světci, svatému Petru Chanelovi.

V úryvku ze Skutků apoštolů se dostáváme někdy do roku 46, na začátek Pavlovy první misijní cesty. Situace je následující: Pavel (Šavel) a Barnabáš se spolu s Janem Markem vrací z Jeruzaléma, kam nesli finanční dar, zpět do Antiochie. Během bohoslužby jsou Pavel a Barnabáš vybráni, «odděleni» pro dílo, ke kterému je povolal Pán vanutím Ducha svatého; jsou na ně vloženy ruce představených církevní obce (můžeme v tom číst biskupské svěcení) a jsou propuštěni, vysláni. Vedeni Duchem svatým odcházejí nejprve do přístavu Seleukie, odtud odplouvají na Kypr (tam dnešní úryvek končí), aby se pak přes Malou Asii přibližně za tři roky apoštolského působení zase vrátili zpět.

Zejména dva momenty dnešního biblického svědectví mohou být pro nás inspirativní:

Zaprvé je to skutečnost, že k «oddělení pro dílo» došlo při slavení bohoslužby. Vzhledem k tomu, že jsme v Antiochii, mimo Jeruzalém, v církevní obci složené z křesťanů ze židovství i pohanství, určitě nešlo ani o chrámovou ani o synagogální liturgii, nýbrž s jistotou o bohoslužbu křesťanskou, o lámání chleba, o mši svatou. Během ní došlo z vnuknutí z Ducha svatého k nápadu vybrat ty dva a poslat je k dílu, ke kterému je vyvolil sám Pán.

Že se to stalo právě takto, nám zjevuje, že prostředí bohoslužby – vedle mnoha dalšího Božího, čím mše svatá je – může být i pro nás „formátem“, ve kterém stále může dojít k nějakým zásadním Božím vnuknutím, i třeba k takovým, jež nějak změní náš dosavadní život. Je dobré i na toto pamatovat, kdykoli jdeme na bohoslužbu, zejména na mši svatou: Abychom byli otevření případnému Božímu oslovení, vnuknutí, zásahům důležitým pro náš život podle evangelia…

Druhým momentem je, že oddělení a vyslání se děje vnuknutím Ducha svatého, který se pak stane silou i celého apoštolského působení svatého Pavla, podobně jako již od Letnic je silou veškerého Kristova působení v církvi. To máme na vícero místech Skutků apoštolů a Pavlových listů explikováno; čteme, že Duch svatý vedl apoštola tam či onam, že mu dal to či ono vykonat, že to či ono Boží Kristovo dílo v církvi učinil. Svatý Pavel pak ve svých listech působení Ducha svatého v srdci křesťana i v církvi také teologicky systematizuje.

Duch svatý – Boží oheň, vítr a voda – by měl být silou i našeho života. Měli bychom se jím nechat vést, měli bychom se ptát a zkoumat, kam nás vane, k čemu zapaluje, k čemu dává sílu. A otevírat se jeho působení a vedení; ve velkých a zásadních momentech svého života i v jeho každodennosti, nemůžeme-li se rozhodnout, nevíme-li, co je dobré a co ne, co máme či nemáme učinit nebo říci, anebo třeba máme-li před sebou čas, se kterým nevíme, jak naložit.

Kdybychom se častěji ptali, kam nás Boží Duch chce vést, nejenže by najednou naše víra, náš vztah k Bohu ožily, ale i náš život by se stal více dobrodružným, vpravdě Božím dobrodružstvím. A takové je vždy lepší než jen nějaké dobrodružství jen naše…

Read More »

Slovo k povzbuzení na úterý 27. dubna 2021, na úterý po 4. neděli velikonoční

Dub 26, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 27. dubna 2021, na úterý po 4. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět dvě poznámky, ke každému z biblických úryvků jednu.

První čtení ze Skutků apoštolů nás stále ještě přenáší do doby mezi Pavlovým obrácením na cestě do Damašku (k němu došlo někdy mezi léty 36 až 38) a začátkem je první misijní cesty (ta se konala v letech 47 až 48). Těchto přibližně deset roků trávil Pavel na různých místech (v Sýrii, Judsku, Kilíkii a krátce i v Arábii) a už tehdy se začalo ukazovat, ještě před začátkem jeho velkého apoštolského působení, jak skutečně vše, celou svou existenci dává do služeb hlásání evangelia. Byly to roky Pavlova apoštolského zrání ale také již začátků jeho apoštolského působení, roky přípravy na to stát se nástrojem velkolepého Božího díla hlásání evangelia všem národům a jeho začátků.

V dnešním úryvku se spolu s ním dostáváme do Antiochie, hlavního města starověké Sýrie (její pozůstatky se nachází v dnešním jihovýchodním Turecku, těsně u hranic s dnešní Sýrií). Zde – již záhy po Štěpánově kamenování, kdy i sem utekli z Jeruzaléma mnozí křesťané při prvním pronásledování ze strany židů – vznikla jedna z nejvýznamnějších starokřesťanských obcí (a později jedno z nejvýznamnějších center křesťanstva, jeden z prvních patriarchátů). V Antiochii se evangelium od začátku hlásalo nejen židům ale i pohanům, a to nejprve prostřednictvím křesťanů pocházejících ze židovství přišedších z Kyrény a z Kypru. Odtud pocházel i Barnabáš, «výborný muž, plný Ducha svatého» poslaný do Antiochie přímo apoštoly z Jeruzaléma. Ten pak odchází za Pavlem do jeho rodného Tarsu a přibírá ho k apoštolské práci v Antiochii, kde oba požehnaně působí celý rok.

Antiochie je také místem, kde se «ponejprv začalo učedníkům (Kristovým) říkat křesťané». Dobře víme, že české křesťan je velmi blízké slovu křest. Křesťan je ten, který je pokřtěn, z toho vyplývá. Ovšem právě slova křesťankřest mají v češtině relativně složitou a ne úplně jasnou etymologii. Křesťan je nejspíš je odvozeno – přes starou němčinu – z latinského christianus, které pak je transliterací (pouhým přepisem cizího slova do vlastního jazyka) řeckého christianos, odvozeného od řeckého Christos (Kristus), hebrejsky Mašíjah (Mesiáš), česky „Pomazaný“. Česká slova křest či křesťan souvisí také s všeslovanským krsť znamenajícím také „kříž“. Někdy se hovoří i o příbuznosti s latinským crux, „kříž“. Což vše jsou nakonec docela hezké souvislosti hodné našeho rozjímání, vztáhneme-li je na sebe jako snahu o vyjádření, vyslovení podstaty i své vlastní křesťanské existence…

Vrátíme-li se ale k formulaci ze Skutků, jehož originálním jazykem je řečtina, pak fakt, že řecké christianos, kterým jsou v Antiochii poprvé nazváni křesťané, je jednoznačně přímo odvozené od řeckého Christos, tedy od Krista, je velmi výmluvný. Nejen proto, že nám připomíná, že doslovný překlad by měl možná znít spíše jako kristovec (ostatně tak také – jako mesiášovce – nazývá křesťany i dnešní arabština), ale především proto, abychom zazpytovali svědomí, zda jsme vůbec ještě ti Kristovi a zda by nás naše okolí pohledem na naše jednání – zejména na naše chování vůči druhým lidem – vůbec mohlo aspoň trochu takto nazvat…

Read More »

Slovo k povzbuzení na pondělí 26. dubna 2021, na pondělí po 4. neděli velikonoční

Dub 25, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na pondělí 26. dubna 2021, na pondělí po 4. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratří,

evangelijní úryvek před námi otevírá samotný začátek Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání (včerejší nedělní úryvek byl pokračováním toho dnešního); pokud bychom jej chtěli otitulovat samostatně, možná bychom mu dali název Ježíšova řeč o dveřích…

«Já jsem dveře» je další ze silných formulací z Janova evangelia. Řecké egó eimi («já jsem») připomíná největší starozákonní sebezjevení Boha, zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj (zaznamenané ve 3. kapitole knihy Exodus). Hospodinovo «jsem, který jsem» (v hebrejštině «Ehyeh ahser ehyeh», od toho je odvozeno posvátné JHVH, tedy Jahve) v řečtině zní «egó eimi ho ón». Proto všechny novozákonní výroky z úst samotného Pána Ježíše uvozené slovy «já jsem (egó eimi)» mají v sobě velkou sílu. Zjevují, kdo Pán Ježíš je; že je Bůh. V Janově evangeliu se tak děje často právě pomocí obrazů (pastýře, cesty, pravdy, života, světla a tak podobně) uvozených právě formulací «já jsem».

Kristus sám nám tak i dnes přibližuje, kým – jako Boží Syn sstoupivší z nebe – je a především kým je pro nás; že je pro nás také dveřmi. Dveře jsou srozumitelným obrazem, dovedeme si je všichni představit, přibližují nám tajemství smysl boholidství Krista: Ježíšem-Dveřmi se vchází a vychází k záchraně, k Bohu a do Boha, Ježíšem-Dveřmi pak vchází i ten, který není zloděj, ale pastýř ovcí; možná tak nějak bychom mohli evangelijní obraz shrnout.

Jen Ježíšem-Dveřmi se tedy vchází do spásy, do Boha, do světa Božího. Je to obrazné vyjádření jiného slova Pána Ježíše «nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne». Anebo obrazný základ slova Pavlova, že je «jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, a to Ježíš Kristus». Tedy krásné obrazné vyjádření jedinečnosti křesťanství a celé naší křesťanské praxe: Kristus je pro nás a celý svět (tajemně i pro tu část, která není explicitně křesťanská, ale nějak žije „anonymní křesťanství“) konkrétním vchodem otevírajícím Boha; skrze Krista můžeme do Boha vcházet a zase se od Boha Bohem posíleni a proměněni vracet do světa. Není a nikdy nemůže být lepších a otevřenějších dveří.

To platí jak v rovině víry, základního rozhodnutí, náboženského přilnutí ke Kristu, způsobu celého života, tak i v oblasti modlitby, duchovního života. I tam je Kristus (jedinými) dveřmi do Boha. Což je také dobré si připomenout. Nebyl-li by totiž náš vnitřní modlitební život setkáním s Pánem Ježíšem, nebyl-li by vcházením skrze něj do Boha a necháním se jím vyvádět na Boží pastvinu, dostali bychom se obrovského nebezpečí, že do Boha nás nepovede; že zůstaneme sami v sobě, anebo se necháme vodit (doslova „vodit za nos“) někým jiným, nějakým zlodějem, třeba i ďáblem samotným, někam docela jinam…

Pán Ježíš je zároveň dveřmi, skrze které mají k ovcím přicházet jejich skuteční pastýři: «Já jsem dveře k ovcím». Tento obraz je důležitý zvlášť pro ty, kterým – nehodným – Kristova pastýřská služba byla svátostně svěřena, tedy pro biskupy a kněze. Ti stále musí poctivě zpytovat svědomí, kudy a proč k lidem přicházejí, zda jsou anebo spíše nejsou nástroji Krista Dobrého pastýře. A zda se tak jejich celá kněžská služba (nejen ta svátostná, tam je to – naštěstí – silou vysluhovaných svátostí) pro druhé skutečně může stát dveřmi do Boha. Anebo zda nejsou spíše zloději, špatnými pastýři, kterým jde jen o ně samé, o vlastní prospěch nebo dokonce požitek (jakýkoli), kteří utíkají, kdykoli se (jakýkoli) vlk přiblíží, pasou sami sebe.

Read More »

Slovo k povzbuzení na neděli 25. dubna 2021, na 4. neděli velikonoční – B

Dub 24, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na neděli 25. dubna 2021, na 4. neděli velikonoční – B

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře (tak je nazývána už od dob tridentské reformy, tehdy se tedy slavila o týden dříve). Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte; úryvky z Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání. Ježíš Kristus je tím dobrým pastýřem očekávaným proroky, pro své boholidství jediným skutečným prostředníkem mezi Bohem a člověkem; z toho se dnes zvlášť máme radovat. Jelikož ale na své pastýřské službě dal podíl svým apoštolům a jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), jak už čteme v samotném Novém zákoně, myslíme i na ně; proto je dnešní neděle zároveň dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu a modliteb za kněze a také dnem radosti, že svátostná moc se ke spáse lidí od apoštolů skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál.

Zamřeme se ale především na samotný ústřední obraz, na Kristova slova «já jsem dobrý pastýř» a jejich následné rozvedení…

Pastýř je překrásná a oblíbená postava, a to v řadě (i mimobiblických) kultur. Zejména městská civilizace už v antice spatřila v pastýři, v pastýřském a pasteveckém způsobu života ideál harmonie, štěstí, zvlášť ve srovnání s útrapami a úskalími městského života a v nich se rozvíjející civilizace. Však stačí vzpomenout na obraz pastýře v antické kultuře, třeba na takové Vergiliovy bukoliky, jak je v nich postava pastýřů bdících u svých stád na širých pastvinách přímo opěvována.

Pastýř má své důležité místo i v biblickém zjevení. Ve zkušenosti starozákonního člověka, který měl za sebou bohatou pasteveckou (dokonce nomádskou) dějinnou zkušenost, je to především dobrý Hospodin, který je vlastním pastýřem svého lidu; on ho vodí na žírné pastvy, kde si již nyní může odpočinout, a jednou ho dovede zpět do rajské zahrady. Tak to vyzpívává na základě dějinné zkušenosti nejeden žalm. Bůh pase svůj lid často skrze své služebníky – krále, proroky a kněze a jiné své vyvolené; proto se titulu pastýře dostává již ve Starém zákoně také těm, kteří se mají ve jménu Hospodinově starat o Boží lid. Ti ale nejsou vždy pastýři dobrými; naopak, často jsou pastýři zlými, špatnými, kteří začali pást jen sami sebe a na svěřeném stádci jim přestalo záležet, jak pranýřuje zvlášť prorok Ezechiel. I z toho důvodu Izrael začíná svůj zrak stále více upínat do budoucnosti, k očekávanému Mesiáši, který bude konečně oním dobrým Božím pastýřem podle Božího přání, dobrým pastýřem jeho (a svého) lidu.

«Já jsem dobrý pastýř» říká sám Kristus. On je skutečně ten dobrý pastýř, který zná své ovce, který je vyhledává, jemuž na nich záleží; zůstává s nimi, i když přijde vlk, neutíká ze strachu o sebe, vyhledává ztracené a bere si je na svá ramena. Kristus, Boží Syn ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, se tak stal ztělesněním, zčlověčením jediného Pastýře, Boha. Jako Bůh je pastýřem, ale jako člověk je zároveň i Beránkem (vedeným na porážku kříže); proto je nám nejblíže, proto je tak dobrý, proto má s námi soucit.

Read More »

Slovo k povzbuzení na sobotu 24. dubna 2021, sv. Jiří

Dub 23, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na sobotu 24. dubna 2021, sv. Jiří

Milé sestry, milí bratří,

dovolte dnes opět tři poznámky; po jedné ke každému z biblických čtení a jednu k dnešnímu světci, svatému Jiří, jehož památka se v našich zemích kvůli včerejšímu svátku svatého Vojtěcha slaví o den později než ve zbytku latinské církve.

V prvním čtení – po souhrnné zprávě o požehnaném působení prvotní církve v síle Ducha svatého (v prvním verši úryvku) – máme před sebou svědectví o dvou Božích zázracích, které se udály prostřednictvím apoštola Petra v Joppe. Při čtení biblického svědectví se nemůžeme se ubránit pocitu určitého paralelismu se zázraky samotného Pána Ježíše, jak o nich čteme v evangeliu. Třeba si vzpomeneme na takové uzdravení Petrovy tchyně či vzkříšení dcery Jairovy, podobností ve vyprávění je relativně dost. A je to správný pocit, určitá podobnost mezi zázraky v prvotní církvi a těmi v evangeliu skutečně je. Ovšem nejde jen o podobnost literární a už vůbec ne o nějakou pozdější mytologizaci dění v prvotní církvi ve smyslu, když „toto“ dělal Pán Ježíš, musíme „to samé“ přisoudit i apoštolům. Podobnost je především svědectvím podobné skutečnosti: V prvotní církvi se prostě děly (skrze apoštoly) občas podobné zázraky, jaké činil Kristus sám. Jsou to pořád Kristovy zázraky, neboť se dějí v Kristově jménu.

V historickém smyslu Písma máme tedy před sebou zprávu o zázračném dění prostřednictvím apoštolů; o uzdravení nemocného Eneáše a vzkříšení již mrtvé Tabity. Není to jediný případ, podobných zázraků máme ve Skutcích sice možná méně než v evangeliu, ale pořád tam jsou, neboť se stále děly.

Jak dobře víme a jak bylo již mnohokrát zopakováno, již Kristovy zázraky v evangeliu jsou vždy i obrazem zázraků důležitějších, těch na duši: vnitřního uzdravení, zbavení ochromení dobré vůle člověka, dání duchovního zraku víry, oživení něčeho v nás již mrtvého a tak podobně; to je duchovní, obrazný smysl evangelijního textu. Podobně je tomu i u dnešního zázraku ze Skutků. I on je obrazem, vzorem, že Kristovy zázraky proměňující a uzdravující duši člověka se dějí i v době církve, a to nejen té biblické a nejen ve stále se umenšující míře. Zázraky tělesného uzdravení se sice skutečně dějí mnohem méně, ale ty, kdy dochází k uzdravení duše člověka, k jejímu obrácení, se dějí pořád…

Dějí se jistě mnoha způsoby, ale dnešní čtení nám připomíná, že se dějí i prostřednictvím nástupců apoštolů v jejich kněžské službě, tedy prostřednictvím biskupů a kněží; dějí se zvlášť skrze svátosti, které oni prostřednicky vysluhují. Ten, kdo je ve svátostech přítomen a kdo je jejich Božskou silou, je přeci sám vzkříšený Kristus.  

Právě proto svátosti jsou tak důležité a ničím ve své jedinečnosti nahraditelné; nejsou jediným, ale jsou jedinečným způsobem Kristova působení v době po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého, v době církve, v době naší. Všechny svátosti jsou takové, eucharistie nejvíc. S ohledem na nemocnost naší duše jsou důležité pak zvlášť ty, které mají moc ji uzdravovat: svátost křtu, smíření a pomazání nemocných…

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 23. dubna 2020, na svátek sv. Vojtěcha

Dub 22, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 23. dubna 2020, na svátek sv. Vojtěcha

Milé sestry, milí bratří,

a máme svátek svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze (jak zní celý liturgický název dnešního svátku). Spolu s ním, jak víme, se dostáváme do druhé poloviny 10. století, do neklidných raných dob přemyslovského státu.

Mladý Vojtěch, rodem Slavníkovec, narozený patrně na rodovém hradišti na Libici (latinská verze jeho jména Adalbertus je vlastně až jeho biřmovacím jménem, které přijal během svých studií v Magdeburgu, kde prožil velkou část svého dětství a raného mládí), je počátkem roku 982 na Levém Hradci vybrán za nového pražského biskupa. Záhy nato je vysvěcen na kněze, ve Veroně na biskupa a ujímá se svého úřadu. Čeká se, že bude biskupem všem nešvarům a křiklavým hříchům – podobně jako jeho předchůdce Dětmar – víceméně shovívavý, že přijme vlažnou křesťanskou víru svého okolí a velmožů. Nicméně se tomu tak nestane. Vojtěch jako nový biskup se začne ze všech sil snažit o skutečné zavedení křesťanských způsobů života; vytrvale napomíná své okolí, kárá je, snaží se je napravit a především sám jde příkladem. To se pochopitelně nesetkává s nadšením, mladý biskup je stále více odmítán, nakonec vlastně z Prahy vyhnán. Odchází do Říma, kde se stává – se souhlasem papeže – na Aventinu benediktinským mnichem.

Když za ním po několika letech přijde z Čech prosebné poselstvo žádající jeho návrat, učiní tak; vrátí se ještě se skupinou mnichů, s nimiž založí Břevnovský klášter, první mužský na našem území. Nicméně sliby velmožů se záhy ukáží jako pouhá slova, snad i dobrá předsevzetí podrobit se křesťanské morálce se brzy rozplynou a Vojtěch musí znovu napomínat; nedá si říci a pokračuje ve svých dobrých snahách. Brzy je proto zase odmítán a znovu vyhnán. Opět odchází do Říma a po kratší době se na výzvu papeže opět vrací, ovšem již s tím, že pokud ho v Čechách opět nepřijmou, bude smět jít hlásat evangelium někam jinam, k pohanům.

To se také stane a Vojtěch opět odchází (přispěje k tomu i skutečnost vyvraždění jeho rodu na Libici), tentokrát už definitivně; nejprve do Polska, na dvůr Boleslava Chrabrého, a následně hlásat evangelium k východním Prusům, na území dnešního severovýchodního Polska a Kaliningradské oblasti Ruska.

I tam je jako misionář opět nepřijímán a vyháněn, od vesnice k vesnici, od místa k místu, aby v těchto vzdálených končinách nakonec 23. dubna roku 997 našel svou mučednickou smrt, stár nějakých jednačtyřicet roků; je ubit veslem a proklán šípy, setnut a jeho hlava naražena na kůl, snad na starém pohanském božišti. Jeho tělo je pak poselstvem Boleslava Chrabrého vykoupeno za váhu zlata a je pohřbeno v Hnězdně.

Vojtěchovy ostatky jsou ale odtud roku 1039 uloupeny výpravou českých velmožů (spolu s biskupem Šebířem) a následně uloženy v pražském biskupském kostele svatého Víta (nicméně existuje i „hnězdenská“ verze této události říkající, že ukradené ostatky byly podstrčené, zatímco ty pravé Vojtěchovy zůstaly na svém původním místě; nicméně paleoantropologické zkoumání ostatků potvrdilo spíše „pražskou“ verzi).

Read More »

Slovo k povzbuzení na čtvrtek 22. dubna 2021, na čtvrtek po 3. neděli velikonoční

Dub 21, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na čtvrtek 22. dubna 2021, na čtvrtek po 3. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratří,

po včerejší památce svatého Anselma a před zítřejším svátkem svatého Vojtěcha zaměřme dnes svou pozornost opět na biblická čtení na pokračování.

V prvním z nich ze Skutků apoštolů máme před sebou vlastně poslední událost před Šavlovým obrácením: křest komořího etiopské královny jáhnem Filipem. Krom toho, že úryvek je svědectvím o skutečné události, plastickým svědectvím o pastoračním a svátostném působení jednoho z prvních sedmi jáhnů, je i jedním z nejvýraznějších biblických obrazů – přímo jedním z nejvýraznějších biblických prototypů – cesty člověka ke křtu, přípravy na něj, katechumenátu: od prvotního vzbuzení zájmu, prvního daru víry, přes první ještě samostatné kroky (pouť do Jeruzaléma a četba Písma), přes následnou katechezi vedenou Božím služebníkem (jáhnem Filipem) až po vlastní křest vodou (ale ještě nespojený s vkládáním rukou a dáním Ducha svatého, to vždy museli učinit až apoštolové).

Krásným momentem celé situace je, že to byli «anděl Páně» a «Duch», kteří Filipovi vnukávali, kam má jít a co á dělat, tedy sám Hospodin pomocí svých (Božích) prostředníků. Protože Filip tento hlas rozeznal jako vnuknutí Boží, mohl patřičným způsobem jednat; jít na cestu z Jeruzaléma do Gazy a připojit se k vozu etiopského komořího, přímo k němu přiběhnout.

A právě tímto momentem, bez kterého by možná ke křtu komořího ani nedošlo, se nechme oslovit. I nám Bůh totiž touží vnukávat, co máme a co nemáme dělat, chce nás upozornit na tu či onu potřebu někoho z našich bratří a sester, u nichž se můžeme a máme i my stát nějakými prostředníky Boží milosti a dobroty, zvěstovateli evangelia. Nemusí však jít vždy jen o nějaké jeho přímé zvěstování, může jít i o jeho skrytější formy, o (zdánlivě) mnohem obyčejnější věci, skrze které také chce lidi navštívit Bůh; může jít a nejčastěji asi také jde o vnuknutí vykonat to či ono konkrétní dobro v prospěch lidí okolo nás. Jen je třeba podobným vnuknutím naslouchat, v modlitbě, zvlášť každého rána, než se vydáme do světa, ke svým bratřím a sestrám…

V evangeliu stále čteme Ježíšovu řeč o chlebě života podle Janova sepsání. V posledním verši dnešního úryvku («Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa») se dostáváme k předělu celé řeči; končí její první část zdůrazňující především víru jako sycení se pravým chlebem a začíná druhá, vysloveně již eucharistická. I vzhledem k tomu, že zítra máme svátek svatého Vojtěcha s jeho vlastními biblickými čteními, a tudíž neuslyšíme vlastní eucharistickou část (můžeme si ji ale ve verších 52 až 59 šesté kapitoly přečíst a porozjímat o ní doma sami), zastavme se na chvíli právě nad posledním (již k eucharistii směřujícím) veršem, i nad jeho předělovým charakterem.

Víme a bylo již to také v posledních týdnech vícekrát řečeno, že i struktura evangelia a jednotlivých jeho částí je zejména v Janově sepsání důležitá, je součástí Božího zjevení, i ona je nějak Bohem vdechnutá (inspirovaná). O to víc pokud tato struktura vychází přímo z Kristových úst. Proto i gradace, co to znamená jíst chléb života (a pít jeho krev), od sycení se vírou až po přijímání eucharistie, skutečné jezení a pití těla a krve Páně, je důležitá a výmluvná. Připomíná nám, že víra je předpokladem možnosti a hlavně účinnosti přijímání eucharistie.

Read More »

Slovo k povzbuzení na středu 21. dubna 2021, sv. Anselma z Canterbury

Dub 21, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na středu 21. dubna 2021, sv. Anselma z Canterbury

Milé sestry, milí bratří,

pokračujeme v biblickém čtení na pokračování: V prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme o pohřbu prvomučedníka jáhna Štěpána v Jeruzalémě (podle legendy byly jeho ostatky nejprve pohřbeny kdesi na Gamalielově pozemku, pak byly přeneseny do Jeruzaléma, později vyzdviženy a převezeny do Konstantinopole a odtud do Říma), dále o propuknutí pronásledování křesťanů (ze strany Židů) v celém okolí Jeruzaléma a také o prvním hlásání evangelia (jáhnem Filipem) mimo území Judska, konkrétně v Samařsku. V evangelijním úryvku podle Janova sepsání pokračujeme v četbě Kristovy řeči o chlebu života; zatím jsme v její první části, kdy sycení se tímto pravým Božím chlebem, Krista je především víra v něj a jeho následování, což je předpokladem jeho jezení a pití v eucharistii, do kterého celá řeč bude ve svém závěru ústit.

Bylo by jistě mnohé, o čem by bylo možné na základě dnešních biblických čtení rozjímat, ale zkusme – po velmi dlouhé době – zaměřit svou pozornost na světce, jehož památku dnes slavíme, na svatého Anselma z Canterbury (jak se obvykle dle svého posledního působiště uvádí) či Aosty (jak by zdůraznili Italové dle místa jeho narození).

Anselm skutečně pocházel z italské Aosty, kde se narodil kolem roku 1033 ve šlechtické rodině. Od dětství se chtěl stát mnichem, rodina však byla proti. Proto ve svých třiadvaceti letech odchází z domova, překročí Alpy, přibližně tři roky putuje po Francii, zejména Burgundskem, aby nakonec (roku 1060) vstoupil do benediktinského kláštera Le Bec v Normandii. Tam stráví následných více než třicet let; pro své nadání a vzdělanost se stane brzy nejen vyhledávaným učitelem, ale pro ctnost svého života postupně převorem a nakonec dokonce opatem kláštera, a to velmi oblíbeným a ctěným. Nicméně roku 1093 – víceméně proti své vůli a na výslovné přání anglického krále Viléma II. Ryšavého – se stává arcibiskupem na uprázdněném stolci v Canterbury, čímž končí jeho šťastné klášterní období; jeho biskupská služba bude poznamenána papežským schismatem a stále trvajícími vleklými spory o investituru. I proto bude muset po dvakráte strávit několik let v exilu (ve Francii). Po celou dobu však, vedle plnění svých pastýřských povinností, zůstane plodným intelektuálem. Roku 1009 umírá v Canterbury, pohřben je v canterburské katedrále (od roku 1372 je malý Anselmův ostatek i v pokladu svatovítské katedrály). Svatořečen pak je roku 1494, následně roku 1720 Klementem XI. prohlášen za učitele církve, a to (obojí) právem…

Anselmovo dílo není sice největší rozsahem (přesto čítá celou řadu traktátů a několik set dopisů), ale zato je o to větší svým významem; duchovním i intelektuálním. Ne nadarmo je svatý Anselm nazýván „otcem scholastiky“; ne snad ani tak pro obsah svého učení – jsme ještě před „znovuobjevením Aristotela“ a založením univerzit – ale především pro metodu svého myšlení a psaní, pro svou snahu jedno jasně odvodit od druhého a vše pak od prvního jistého, od Boha a bytí. Tím se prolíná teologie s filozofií, spiritualita s intelektem. Je to světlo (Anselmovy) křesťanské víry, které osvěcuje veškeré (jeho) poznání, víra pak zase v poznání bytí a jeho metafyzických tajemství nachází své intelektuální odůvodnění. Fides quaerens intellectum, „víra hledající rozum“, tak může být Anselmovo myšlení charakterizováno. A ještě něco je pro ně příznačné: Anselm, často vyzván svými spolubratry mnichy, se vždy snažil předložit jeden jednoduchý, průzračný a všem pochopitelný argument (unum argumentum), aby se jím pokusil přiblížit i ta největší Boží tajemství; tajemství nutnosti Boží existence (o tom píše zvlášť ve svém Proslogion), z toho vyplývající Boží Trojice (o tom zase čteme v Monologion), anebo proč Bůh „musel“ svět vykoupit křížem svého Syna (v Cur Deus homo).

Read More »

Slovo k povzbuzení na úterý 20. dubna 2021, na úterý po 3. neděli velikonoční

Dub 19, 2021   //   by Jan Houkal   //   Nedělní povzbuzení, Povzbuzeni - archiv  //  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slovo k povzbuzení na úterý 20. dubna 2021, na úterý po 3. neděli velikonoční

Milé sestry, milí bratří,

v prvním čtení ze Skutků apoštolů máme dnes před sebou samotný závěr Štěpánovy řeči před veleradou a její kruté vyústění: kamenování Štěpána. Vše se muselo odehrát ne dlouho po Letnicích, rozhodně v prvních měsících či nanejvýš několika málo prvních letech křesťanství (kamenování Štěpána je zpravidla datováno hned kolem roku 34). Jáhen Štěpán je tak dle všech svědectví (i následné úcty) prvním, kdo pro vyznání Krista jako Božího Syna položil svůj život. Proto mu také přísluší čestný titul „prvomučedník“ (protomartys), který mu přiřkli již staří církevní otcové.

V Lukášově biblickém svědectví (svatý Lukáš je autorem Skutků apoštolů) o Štěpánově prvomučednictví je samozřejmě celá řada momentů hodných zastavení a rozjímání. Zejména jeho pohled do nebe a zvolání «Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravicí» jsou pro nás důležité; Štěpánovo zvolání je svědectvím jeho jedinečné (prvo)zkušenosti potvrzující Kristova slova, že svým věrnými, ať se děje, co se děje, zůstane nablízku, zvlášť pokud budou pronásledování pro jeho jméno. Prvomučedník to nyní zakouší a v pohledu do otevřeného nebe, kde vidí Syna po pravici Otcově, nachází útěchu a sílu a také potvrzení, že se nemýlil, když hlásal Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jeho zkušenost je tak prototypem všech podobných zkušeností. A zároveň výzvou při všech možných kamenováních, ať jsou jakéhokoli druhu a ražení, vzhlédnout především k nebi…

Zastavme se ale nad samotným titulem „prvomučedník“, respektive nad tím, co obnáší, tedy nad charakteristikou „prvního svědka“ (dobře víme, že řecké slovo martys, latinsky martyr, znamená „svědek“: křesťanští mučedníci se stali svědky Kristovy moci, síly a blízkosti).

Mučedníků máme v dějinách křesťanství skutečně velký zástup, jak ostatně v Apokalypse vidí už vizionář Jan: «Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou». Ale jen Štěpán je prvním z nich, prvním, kdo dostal slavný mučednický „věnec vítězství“ (jak ostatně naznačuje již i etymologie jeho řeckého jména Stefanos). Jen on se jako ze všech první vydává cestou, kterou před ním dosud nikdo nešel, cestou následování Krista až k prolití krve.

Jistěže, mučedníků svědomí i víry v Boha byla již před svatým Štěpánem také celá dlouhá řada; už jen ve Starém zákoně jich je mnoho, sám Štěpán ve své řeči například zmiňuje některé pronásledované starozákonní proroky. Ale křesťanským mučedníkem se vším, co to obnáší, je a zůstane prostě první. Jako první se vydal nevyšlapanou cestou nejradikálnějšího rozhodnutí dát svůj život pro Pána Ježíše, přesvědčit se, zda všechno to, v co vložil svou životní naději, je či není pravda, zda Kristus je či není Božím Mesiášem. Dnešní první čtení svědčí o tom, jak se přesvědčil, že to všechno pravda je; že Syn člověka jako Boží Syn vpravdě z mrtvých vstal, že je po pravici Otcově v Boží slávě a že je mu blízko: «On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po boží pravici».

Read More »

Stránky:«1...78910111213...28»