Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle je – po době postní a velikonoční – první z druhé části liturgického mezidobí, které připomíná především dobu veřejného působení Pána Ježíše. Neděli co neděli se tedy před námi rozevírají jednotlivá evangelijní svědectví, letos na pokračování podle Lukášova sepsání, o Kristových skutcích, zázracích, slovech a činech, ve nichž skrze jeho lidství zazářilo i jeho Božství. Evangelium je v bohoslužbě slova vždy předznamenáno čtením prvním ze Starého Zákona, které ten či onen Kristův čin zaslibuje. Na ně navazuje žalm, starozákonní modlitba formou písně. Druhé čtení je také na pokračování, a to z novozákonních, především Pavlových listů; proto se mu také říká epištola („dopis“).

Biblická čtení tak neděli co neděli jsou vybrána tak, aby před námi, pokud možno, rozevřela dva tematické celky k rozjímání, nechání se obohatit Božím slovem. Dovolte proto dnes dvě poznámky…

Začněme druhým čtením. Je z Pavlova Listu Galaťanům (či Galatským). V něm se apoštol snad nejvýraznější ze všech svých listů snaží vyslovit, postihnout, obhájit pravdu víry, že křesťanství je opravdu otevřeno všem, že otevírá Boha skrze Krista všem lidem, židům i pohanům. O tom je i dnešní úryvek. Víra v Krista Ježíše a pokřtění v Krista činí z každého člověka pravé Abrahámovo potomstvo a dědice podle zaslíbení.

Toto stání se křesťanem Pavel přibližuje pomocí krásného obrazu oblečení se v Krista. Obraz má svůj původ nejspíš v prostředí divadla, antického dramatu: Aktér oblékající se do kostýmu se obléká do své role přijímaje ji. Křesťanská víra a křest jsou – metaforicky vyjádřeno – oblečením se do podoby a role Krista v tomto světě, mezi lidmi. A to je krásné.

Že v tomto případě nejde jen o něco vnějškového, dává odtušit skutečnost, že ze stejného divadelního prostředí pochází i řecké slovo prosópon (latinsky persona, „osoba“), původně označující právě roli v dramatu, její kostým. Ostatně i mnohem modernější lidové úsloví „šaty dělají člověka“ má v tomto ohledu cosi do sebe.

To, do čeho by nás naše křesťanství mělo oblékat, do čeho by nás měla odívat naše víra, do čeho jsme byli oblečeni křtem – nezapomeňme, že právě toto je smysl křestního roucha, v antice byli katechumeni křtěni nazí – je podoba Pánu Ježíšovi. A jak je stále opakováno, není větší podobnosti Kristu než mít opravdu rád. A to každého, protože Pán Ježíš jedinečně otevřel Boha opravdu všem. Oblečení se v Krista znamená mít rád – slovy Pavlovými – Žida i Řeka, otroka i svobodného, muže i ženu. Další nám vlastní a aktuální dvojice jsou samozřejmě nabíledni…

Evangelijní úryvek má na první poslech tři části na sebe navazující. Nejprve zazní Kristova otázka adresovaná apoštolům, za koho ho lidé považují, a Petrova odpověď, že za Božího Mesiáše. Následuje Ježíšova předpověď utrpení, jeho cesta se už začíná ubírat k Jeruzalému. A vše končí Kristovou výzvou ke zřeknutí se sama sebe a následování. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

kdybychom si položili otázku, co vlastně dělá křesťanství křesťanstvím, co je vlastní na křesťanské představě Boha, ono proprium christianum ve srovnání s ostatními náboženstvími, tak bychom mohli odpovědět následující:

Zaprvé je to dějinnost náboženské zkušenosti: V případě biblického náboženství nejde o pouhé zjevení Boha, předně o nauku, učení, odhalení nějakých skrytých pravd či jen morálku, ale předně o zkušenost s Bohem, která zrála v průběhu dějin; ve Starém Zákoně (v židovství to začíná) a v Novém Zákoně (v křesťanství) vrcholí. Bůh do dějin – osobních i kosmických – vstupuje a chce je proměňovat k lepšímu, chce člověka a s ním celé dějiny přivést k sobě.

Zadruhé je to tajemství vtělení: Fakt, že monoteisticky chápaný Bůh se v Ježíši Kristu stává člověkem – o něm přeci vyznáváme, že je pravým Bohem a pravým člověkem v jedné osobě – , je v religionistickém srovnání opravdu jedinečné. «Bůh se stal člověkem, aby člověk se stal Bohem» formuluje svůj úžas nad tím například sv. Atanáš.

Zatřetí je to poznání, že svět – a to ani ten hmotný – nemůže být jako takový špatný, je-li Bohem stvořen, sestoupil-li do něj Bůh a dokonce se stal jeho součástí; proto ve stvoření nejsou dva proti sobě stojící principy dobra a zla (či ducha a hmoty), ale dobro má principielně vždy navrch, nakonec zvítězí, i když to někdy tak nevypadá, i když na chvíli je dobro přemoženo zlem. navrch. A hmota a tělo jsou také od Boha, a proto dobré.

A začtvrté je to právě Boží trojjedinost, základ, důvod a cíl všeho předešlého, Nejsvětější Trojice, kterou před námi rozevírá dnešní slavnost. Na ni, na «tajemství Božího vnitřního života», jak jsme se pomodlili na začátku mše svaté, zkusme zaměřit svou pozornost…

Ve snaze vysvětlit vztah mezi přirozeným a nadpřirozeným poznáním Boha se někdy říkává, že samotnou existenci jediného Boha jsme schopni nějak odtušit sami, světlem svého rozumu, zatímco k jeho Trojjedinosti můžeme dospět jedině na základě daru víry. Takové tvrzení v sobě obsahuje bezpochyby mnoho pravdivého. Koncilní otcové Prvního vatikánského koncilu (konaného na přelomu let 1869 až 1870), kteří poznatelnost Boha světlem přirozeného rozumu slavnostně vyhlásili za pravdu víry, by s ním asi souhlasili. Jinak by tomu však bylo u autorů starších. Někteří středověcí teologové a hlavně staří církevní otcové by podobný výrok jako takový spíše nepodepsali. Zvlášť ne jeho druhou – nedogmatizovanou – část ohledně (ne)poznatelnosti Trojice. Například takový sv. Anselm z Canterbury, učitel církve přelomu 11. a 12. století, byl přesvědčen, že Trojice je vlastně člověku nejbližší a možná i nejpochopitelnější pravdou o Bohu. Zní to možná překvapivě, zvlášť vzpomeneme-li, jaké problémy mnohdy máme jen s představou Boha, který je jeden ve třech osobách, ale Anselm měl pravdu, a to navíc navýsost praktickou.

Bůh, kterého poznáváme jako Lásku a který jí je, totiž nemůže nebýt Trojicí. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

a «nastal den Letnic»: Padesátý den po Velikonocích, kdy židé slavili svátek týdnů připomínající dání Desatera, se jedinečně naplnilo staré Joelovo proroctví, že Boží Duch bude vylit na všechny lidi, a slib Pána Ježíše, že bude seslán Přímluvce jako síla jeho přítomnosti po jeho odchodu do nebe. Duch svatý seslán je a v křesťanské liturgii se tento den pro svou velikost stává jedním ze tří Božích hodů, abychom jej i my mohli prožít jako „čas“ (god) Boží.

V centru naší duchovní pozornosti je tedy Duch svatý, třetí osoba Nejsvětější Trojice. S jeho představou je to ze všech Božích osob asi nejsložitější. Jestliže Otce vnímáme jako Boha, Syna poznáváme jako Ježíše Krista, tak v případě Ducha je to těžší. Proto už biblická tradice nám přichází na pomoc s výraznými obrazy, které jsou odrazy jeho působení: Duch svatý je zakoušen ne nepodobně ohni, vodě a větru a tak je i biblickým jazykem pojmenováván. Ne náhodou jsou oheň, voda a vítr třemi živly oživujícími zemi, představují tři ze čtyř elementů světa starověké kosmologie.

Živel je od slova „život“. Naši předci tak nazvali oheň, vodu a vítr, protože mají v sobě pohyb, jsou mocné a nedají se nikdy docela podmanit. Země by bez nich nemohla být živou zemí. Bez světa a tepla, vzduchu a větru a bez vody není život, bez živlů by země zůstala pustá a prázdná.

Duch svatý, dech Boží (v hebrejštině je ruah, „duch“ ženského rodu) je dárcem veškerého života a energie na zemi, protože sám je Božím Životem. S trochou teologické nadsázky řečeno, Otec je dárcem veškerého bytí, dílem jeho „ruky“ Syna je tvar a podoba všeho stvořeného, plodem „ruky“ Ducha je život a energie. On je Boží nestvořenou milostí.

A protože Duch je v Bohu Láskou mezi Otcem a Synem, podstatou života a energie na zemi je jedině láska, která je a dává se dál. Láska, kterou svobodou obdařený člověk má vědomě přijmout, žít a dát také dál.

Duch svatý je Boží silou lásky, je nám nabídnut jako její zápal, světlo, dech a rosa. Sedm darů Ducha – moudrost, rozum, rada, síla, umění, nábožnost a bázeň Boží – pojmenovává sedm oblastí jeho působení, ovoce Ducha – trpělivost, radost, dobrota a tak dále – jsou jeho projevy. Láska by měla pronikat celou naší existencí, měla by tvarovat naše bytí a činění. Měla by být nejniternějším pohybem hýbajícím našimi myšlenkami, slovy a skutky, projevující se ve všem, co jsme a co činíme. Ne nepodobně dechu života oživujícímu naše tělo.

Je dobré se proto ptát, zda a nakolik je láska k Bohu, lidem a světu opravdu živlem – ohněm, vodou a větrem – naší pozemské existence, našeho bytí. A co případně děláme pro to, aby tomu tak bylo. A kdy jindy než na Boží hod svatodušní je k tomu příhodnější čas…

Láska je tajemný dar Boží, rozhoří se a je. Pro pomoc k lásce nám, slabým lidem, byla dána víra, klíč otevírající svět Boží, abychom se s Bohem-Láskou setkávali, nechali se jí měnit a čerpali její sílu. Nevede-li nás naše křesťanství ke skutečné lásce, jsme vlastně nejubožejšími ze všech lidí; podobně nejubožejšími, jako kdyby Kristus byl nevstal z mrtvých. Ale on přeci z mrtvých vstal a konkrétní podoby lásky jsou možná nejdůležitějšími přítomnostmi Vzkříšeného ve světě, přítomnostmi vzbuzenými silou Ducha svatého.

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

ve čtvrtek jsme oslavili slavnost Nanebevstoupení Páně, za týden budou Letnice, Boží hod svatodušní. Dnešní neděle – sedmá velikonoční – nás tak jakoby přenáší do oněch deseti dnů mezi nanebevstoupením Pána Ježíše a sesláním Ducha svatého, jak o nich čteme v Novém zákoně: Učedníci spolu s Pannou Marií a ostatními ženami čekali v Jeruzalémě na vyzbrojení mocí z výsosti, na Utěšitele, Přímluvce, který se dle Ježíšova slibu má stát silou jeho veškeré tajemné přítomnosti v církvi, křesťanství i srdcích lidí. «Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa» je Ježíšovo ujištění, které máme vytesané na svatostánku v našem kostele.

My proto v těchto dnech máme také čekat na oslavu Letnic, na každoroční zpřítomnění seslání Ducha svatého. Jsme pozváni se pokusit otevřít své duše, aby i v našem srdci a životě byla Duchem Božím posílena a oživena Kristova přítomnost, aby Kristus i s námi byl, respektive abychom my byli s ním až do skonání našeho vlastního světa. Aby i skrze nás byla umocněna jeho Boží přítomnost ve světě i v církvi.

A jelikož právě církev, společenství nás lidí kolem Pána Ježíše, by se měla stát zvlášť vnímatelným prostředím jeho přítomnosti a jeho působení, na kterém bychom měli mít všichni podíl, slyšíme dnes z evangelia slova z Kristovy Velekněžské modlitby, zachycující jeden z výrazných toho rozměrů: «A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě posla a žes je miloval, jako jsi miloval mne».

Jednota mezi učedníky, dokonce «dokonalá jednota», o kterou Syn prosí Otce, pro niž se zasvěcuje a která má vyvěrat z vtažení člověka do jednoty Božích osob, má být všem lidem vnímatelným odleskem Boží slávy. Při pohledu na jednotu mezi Kristovými učedníky a učednicemi, mají být všichni – uvnitř i mimo církev – povzbuzeni, že Bůh opravdu je, že je dobrý, že je Trojice, že Ježíš je Božím Synem, že je nám stále blízko, že křesťanství je jeho blízkostí a že skutečná láska je opravdu nejvyšší hodnotou.

Z toho důvodu také staří církevní otcové církev nazvali „skutečným tělem Kristovým“, zatímco eucharistii „tajemným“: Na církvi by totiž měla být Boží přítomnost vnímatelná i lidem, kterým ještě nebyl dán dar víry, zatímco v eucharistii a ostatních svátostech je Kristus zakusitelný jen až prostřednictvím víry. „Skutečné“ v případě církve znamenalo „na první pohled vnímatelné“, zatímco „tajemné“ v případě svátostí „vnímatelné jen světlem víry“.

Postupem času, jak známe ze současného používání, došlo ovšem k záměně terminologie, co je pravým a co tajemným Kristovým tělem: Církev se začala nazývat „tajemným tělem Krsitovým“ (corpus Christi mysticum), zatímco eucharistie „pravým“ (corpus Christi verum). Stalo se tak začátkem vrcholného středověku. Důvodem byly teologické spory ohledně vysvětlení přítomnosti Krista v eucharistii pod způsobami chleba a vína. Když se následně prosadilo vysvětlení pomocí konceptu přepodstatnění (transsubstantiatio) a bylo i dogmatizováno, začalo se, aby byla zdůrazněna katolická víra, hovořit o eucharistii jako o „skutečném těle Kristově“. Šlo tedy předně o vyznání a zdůraznění proměněné podstaty eucharistie. Nicméně – s trochou nadsázky viděno – záměna pojmů mohla, a hlavně stále může, také naznačit, že se Kristova přítomnost ve svátostech stala vlastně lidem vnímatelnější a pochopitelnější než v církvi. A to je opravdu na pováženou…

Bohužel tomu tak ale asi je. Mnoho příčin to má, ale jedním z důvodů je určitě i nejednota mezi námi křesťany. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

šestá neděle velikonoční – poslední před čtvrteční slavností Nanebevstoupení Páně – zaciluje naši pozornost již na Ducha svatého. V evangeliu opět čteme z Ježíšovy řeči pronesené po poslední večeři. Jí se Pán Ježíš loučí se svými učedníky zanechávaje jim svůj „testament lásky“ a slibuje Ducha svatého jako toho, který s učedníky zůstane, bude silou jeho tajemné přítomnosti mezi nimi po jeho odchodu do nebe, bude jejich vnitřním světlem. «Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já».

Kdybychom začali číst dnešní úryvek o verš dříve, slyšeli bychom, jak Ježíšovým slovům předcházela otázka apoštola Judy Tadeáše: «Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?» Pán Ježíš ve své odpovědi dává na srozuměnou, že se chce dát poznat všem lidem a že právě Duch svatý toho má být silou.

Duch svatý bude pro Ježíšovy učedníky a učednice Přímluvcem, Zastáncem, Utěšitelem, což vše můžeme slyšet za řeckým paraklétos, latinsky advocatus. On bude provázet veškeré hlásání evangelia před „soudním tribunálem“ tohoto světa, proto bude silou jeho opravdovosti. Bude silou veškeré Ježíšovy přítomnosti v křesťanství i v srdcích a myslích lidí, bude činit z nitra lidí tajemný příbytek Krista po jeho nanebevstoupení, z lidí bude tvořit Boží přátele.

Duch svatý se proto hned po Letnicích stal Boží silou celé křesťanské zbožnosti a života církve, jak čteme ve vyprávění Skutků apoštolů (mimo jiné i v dnešním prvním čtení) i v reflexi novozákonních listů. A touto Boží sílou má být pořád, vždyť Duch je ten Třetí Boží, Boží láska nám vylitá do srdcí.

Nicméně jak šel čas, některé rozměry zbožnosti k Duchu svatému – přinejmenším v našem západním křesťanství – i přes svou důležitost poněkud ustoupily do pozadí; o tom s pohledem do dějin asi nemůže být pochyb. Duch svatý byl sice vždy vzýván jako Třetí osoba Trojice, jako síla Kristovy tajemné přítomnosti či jako posvěcující nestvořená Boží milost. Nicméně postupem času již nehrál vždy tak zásadní roli jako v prvotní církvi, některé jeho atributy byly dokonce tak trochu přeneseny jinam, třeba do spirituality mariánské (vždyť právě Matku Boží vzýváme také jako advocata nostra, jako „přímluvkyni, těšitelku naši“).

Nejde o to tato přenesení rušit, mají jistě nějakou svou legitimitu, Panna Maria není nadarmo nazývána „chrámem Duchem svatého“. Ani asi není třeba se nutně připojit ke katolické charismatické obnově, k hnutí obnovy v Duchu svatém, či nějakému letničnímu směru. Ale všichni bychom měli vnímání působení Ducha svatého ve svém životě, v církvi, v křesťanství, v lidských srdcích a myslích a v kráse celého světa přeci jen nějak oživit. Třeba i po vzoru prvních křesťanů. A kdy jindy se o to s Boží pomocí pokusit než právě nyní, v závěru velikonoční doby, v nadcházející svatodušní novéně. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jako každou neděli, máme i dnes před sebou tři biblická čtení:

První čtení ze Skutků apoštolů před námi rozevírá další svědectví o životě prvotní církve, tedy o jejím poletničním uchopení, pochopení a žití evangelia, svědectví o křesťanském životě v jeho původní ryzosti a čistotě. Dnešní úryvek hovoří o Pavlově první misijní cestě, konkrétně o Pavlově a Barnabášově působení, hlásání Pána Ježíše v maloasijských městech.

Ve druhém čtení máme před sebou další úryvek z Janova Zjevení, z Apokalypsy odhalující skryté Boží pravdy. I kniha Zjevení je v určitém smyslu svědectvím o životě prvotní církve, protože odráží zkušenost prvních křesťanů v době začínajícího pronásledování. Janova vidění jsou odrazem a zároveň otevřením prožívání, že Pán Ježíš zůstal lidem tajemně a skutečně blízko, ať se děje, co se děje, že i ve všem trápení života lze vidět otevřené nebe a zkoušet Boží útěchu. A těšit se do plnosti nebeské radosti.

V evangeliu začínáme číst z Kristovy Řeči na rozloučenou pronesené po poslední večeři. I tato krásná dlouhá řeč je vlastně o křesťanské zkušenosti v době po Kristově odchodu, po jeho nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Pán Ježíš – v Janově podání – sám říká, jak s učedníky zůstane, k čemu má vést a co bude znamenat jeho tajemná přítomnost.

Jistě je přemnohé, o čem bychom mohli rozjímat. Zkusme se společně zastavit však pouze nad třemi větami, z každého dnešního čtení nad jednou.

Ježíšovo «Miluje se navzájem» se na první poslech nezdá být přikázáním novým. Že láska je nejvyšší kategorií, nejkrásnější hnutím lidského srdce a nejvlastnější lidskou činností, že na lásce stojí přežitelnost světa a mezilidských vztahů, to přeci uzná snad každý člověk, je-li aspoň trochu dobré vůle. Přikázání lásky k Bohu a člověku bylo už i shrnutím celého Starého zákona. V tomto smyslu nové není, nová je však míra a způsob, s jakými by měl člověk milovat: «Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy» říká Pán Ježíš.

Mírou a způsobem milování podle Kristova přikázání je nyní jeho láska k nám, láska, která je Boží, která je uskutečněním Boží lásky, kdy Otec všechno dává Synovi a Syn zase Otci a Duchu svatému. Syn dostává a zase dává celé své Božství v a tím je a je Boží osobou. Nám lidem pak svým vtělením a křížem dal vše, co mohl, sám sebe.

Taková láska je ještě větší – kvantitativně i kvalitativně – než i ta největší možná lidská láska. Ve snaze o takovou lásku dávající opravdu vše, co může, podle Ježíšova příkladu spočívá ona ježíšovská, křesťanská novost.

Jestliže Boží Syn je tedy dáváním všeho Otci jeho Synem a jestliže podobně se dal i nám lidem, pak i člověk se může nejvíce stát sám sebou a posloužit lidem, když začne dávat vše, co je a co může dát, o co se může rozdělit, nemaje navíc nic, co by nebyl dostal. Tak se má naději stávat co nejpodobnějším Božímu Synu, k jehož obrazu a podobě byl přeci stvořen… Read More »

Milé sestry, milí bratří,

čtvrtá neděle velikonoční je Nedělí Dobrého pastýře (tak je nazývána už od dob tridentské reformy, tedy od 16. století, jen se slavila o týden dříve). Důvodem je evangelium, které se rok co rok čte. Jsou to úryvky z Ježíšovy Řeči o dobrém pastýři z 10. kapitoly Janova sepsání. Kristus je dobrým pastýřem očekávaným proroky, pro své boholidství skutečným a nejplnějším prostředníkem mezi Bohem a člověkem, dobrým pastýřem, který za nás lidi dal svůj život a stále s námi zůstává. Z toho se dnes zvlášť máme radovat.

Jelikož Kristus na své pastýřské službě dal také podíl svým apoštolům a jejich nástupcům (biskupům, kněžím a jáhnům), myslíme dnes i na ně. Proto je dnešní neděle také dnem modliteb za povolání k duchovnímu stavu, dnem modliteb za kněze a také dnem radosti, že svátostná moc se ke spáse lidí skrze vkládání rukou biskupů předává dál a dál, že svátostně zůstala mezi námi slabými a obyčejnými lidmi.  

Zkusme však nyní zaměřit společně svou pozornost přímo na dnešní biblická čtení, konkrétně na čtení druhé a úryvek evangelijní.

Druhé čtení je z Janova Zjevní. Jak je známo, řecké slovo apokalypsis znamená doslova „odkrytí věcí skrytých“. Více než cokoli jiného je apokalypsa předně zjevením skrytých Božích pravd. Janova je toho v celém Písmu nejvýmluvnějším příkladem. Jako kniha vzniká v době začínajícího pronásledování křesťanů, nejspíše koncem 1. století. A jejím základním poselstvím je zjevení, ujištění, že Beránek – ten zabitý a vzkříšený – i ve všem těžkém zůstal tajemně s lidmi, zvlášť s těmi, kteří se ho snaží následovat. Je ujištěním, že je nebe a že je věčnost. A že kousek nebe, kousek radosti z Beránkovy blízkosti, člověk může nějak tajemně prožívat již nyní, uprostřed všech soužení a trápení, která na něj jen dolehnou.

Právě takový je i dnešní úryvek ze sedmé kapitoly. Důležitý je jeho kontext. Vidění Beránka v nebi a velikého nespočitatelného zástupu zachráněných kolem něj následuje po vidění rozlomení šesti pečetí a jejích hrůz a předchází rozlomení pečeti sedmé, konečné. Je viděním dávajícím naději a útěchu uprostřed hrůz a trápení, před jejich vyvrcholením. A tím také sílu dál «následovat Beránka, kamkoli jde», nepřestat žít, nevzdávat se, nadále usilovat o věrnost Kristu, o dobro a milosrdenství. Navzdory všemu, anebo – lépe řečeno – ve všem.

Taková je totiž autentická náboženská křesťanská zkušenost, zvlášť ocitne-li se člověk uprostřed zkoušek, v dobách těžkých ba hrůzných, osobně i celospolečensky. Duchovní zkušenost má být zakušením kousku nebe na zemi i v předpeklí. Slovy svaté Terezie z Lisieux o modlitbě má být «vzletem duše, prostým pohledem vzhůru, zvoláním vděčnosti a lásky ve zkoušce i radosti». Read More »

Milé sestry, milí bratří,

dnešní neděle – po Velikonočním triduu a následném oktávu – je první z „obyčejných“ nedělí velikonočních, které jsou zpřítomněním jak samotného zmrtvýchvstání Pána Ježíše, tak i celých oněch čtyřiceti dnů, kdy se zjevoval po svém vzkříšení: Jak Kristus ukazoval svým věrným, že opravdu žije, že vstal z mrtvých, nikoli však zpět do světa a života tohoto, nýbrž již do světa Božího; že vstal se svým vlastním tělem nesoucím rány, s možností se ho dotknout, s tělem schopným jídla a pití; že s učedníky může být a promlouvat, že toto tělo je ale již proměněné, zbožštěné, už nepodléhající nutnostem času a prostoru.

To vše si dnes – jako i každou neděli během roku – připomínáme. Nejen jako vzpomínku na události evangelijní, ale i jako připomínku, že ne nepodobně těmto čtyřiceti dnům s námi Kristus zůstal až do konce světa přítomen, ve svatých tajemstvích (mystéria), zvlášť ve svátostech a v Božím slově, ve všem Božím na křesťanství. Kéž bychom proto v tomto duchu aspoň nějak prožili dnešní bohoslužbu, dnešní den, prožívali každou neděli, celý svůj život…

Nyní zkusme společně zaměřit svou pozornost na dnešní první biblické čtení, především na jednu jedinou jeho větu.

Úryvek z páté kapitoly Skutků apoštolů nás přenáší do Jeruzaléma, do doby nedlouho po Letnicích, do samotných počátků, nejranější doby církve. Apoštolové hlásají evangelium, že Ježíš – ukřižovaný, zmrtvýchvstalý a oslavený – je opravdu oním očekávaným Mesiášem. Židé, zvlášť špičky národa, ovšem nechtějí či nedokážou evangelium přijmout, považují je za rouhání, snaží se apoštoly všemožně umlčet. Velekněží nechají vsadit Petra s Janem do chrámového vězení, odkud je vysvobodí anděl Páně. Nyní apoštolové stojí opět před veleradou a Petr na otázku veleknězovu, jak se opovažují učit o Kristu navzdory jejich zákazu, odpovídá svou slavnou větou: «Více je třeba poslouchat Boha než lidi».

To jsou slova, která se následně stanou velmi drahými křesťanským mučedníkům všech dob. Nejeden, jak čteme již ve starokřesťanských Skutcích mučedníků (Acta martyrum), je během svého procesu doslova citoval tváří v tvář soudcům, kteří křesťanské mučedníky chtěli různými způsoby, po dobrém i po zlém, přimět ke zřeknutí se víry v Pána Ježíše, k obětování pohanským bohům. A nacházel v nich sílu, sílu ke svědectví (martyría).

«Více je třeba poslouchat Boha než lidi» je totiž jasným vyznáním primátu vztahu s Bohem, se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem, primátu jeho přikázání lásky a jeho hlasu před vztahy, příkazy a hlasy jinými. Zejména takovými, které by strhávaly a zvaly ke zlu, k nenávisti, k nelásce, ke zradě Boha, víry, dobra a lidí. A před takovými snahami a hlasy, jež by chtěly člověka manipulovat a přimět k postojům a činům, které považuje – ve světle své víry v Krista a jeho evangelium – za nedobré a zlé. Read More »

Milé sestry, milí bratří,

jak bývá každoročně připomínáno, dnešní neděle má vícero názvů, vícero rovin, vícero podstatných momentů, které se navzájem prolínají a doplňují.

Zaprvé je posledním dnem Velikonočního oktávu, který prodloužil – již dle starozákonního zvyku – oslavu Zmrtvýchvstání Páně na celých osm dnů. Stále tedy prožíváme neděli velikonoční, den Vzkříšení Krista jako jeden jediný radostný den, který učinil Hospodin. V první polovině dnešního evangelijního úryvku se proto ocitáme ještě jednou v neděli zmrtvýchvstání, večer, kdy vzkříšený Kristus přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, přeje jim svůj Boží pokoj a dává dar Ducha svatého k odpouštění hříchů.

Zadruhé je dnešní neděle již skutečně druhou nedělí velikonoční, reálně osmým dnem po Zmrtvýchvstání Páně. Liturgicky tak zpřítomňuje i to, co se týden po samotném vzkříšení podle svědectví evangelia událo; o tom je druhá polovina dnešního evangelijního úryvku: Kristus se znovu zjevil svým učedníkům, tentokrát včetně Tomáše, který prvního dne nebyl s ostatními, a tak nechtěl v Kristovo vzkříšení věřit, dokud se sám nepřesvědčí.

Zatřetí dnešní neděle byla ve staré církvi nazývána Dominica in albis („nedělí v bílých“, myšleno „šatech“), a to proto, že novokřtěnci až do dnešního dne chodili v bílých řízách, které dostali při svém křtu o velikonoční noci. Radují se oni ze svého křtu, raduje se z nich a s nimi i celé společenství křesťanů, jehož se stali součástí.

A konečně nově se dnešní neděle nazývá také Nedělí Božího milosrdenství. Oficiálně ji tak nazval podle zjevení svaté Faustýně Kowalské svatý papež Jan Pavel II., aby tím nejen připomněl celé církvi sobě blízkou formu zbožnosti, ale především aby zdůraznil, čeho je nám bezpochyby nejvíce potřeba a co je ve skutečnosti základem celých Velikonoc: Boží milosrdenství, které odpouští hříchy a otevírá nebe jako nikdy předtím. Ostatně ne nadarmo právě v den svého zmrtvýchvstání dává Ježíš apoštolům Ducha svatého pro svátostnou službu smíření, k milosrdnému odpouštění hříchů.

Zkusme – v rámci těchto rozměrů a rovin – zaměřit svou pozornost především na evangelium. Úryvek má, jak již bylo naznačeno, několik částí. Jde nejen o svědectví o několika událostech, které nastaly v různých okamžicích – v neděli zmrtvýchvstání navečer a týden poté – , ale i o otevření několika vpravdě teologických (Janovu sepsání evangelia zvlášť drahých) témat. Témat, která by měla být drahá a důležitá i nám…

Read More »

Milé sestry, milí bratří,

Květnou nedělí rok co rok začíná Svatý týden, nejposvátnější a liturgicky nejbohatší týden celého liturgického roku vrcholící Velikonočním triduem. Připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma několik dnů před židovskými velikonočními svátky. A zároveň uvozuje i vše následující, co si budeme v nadcházejících dnech připomínat. Od zítřka do středy to budou události, které v těchto posledních předvelikonočních dnech nastaly: Ježíšovo vyčištění chrámu, poslední kontroverze se zákoníky a farizei, Kristova slova a některá velká podobenství o konci světa či závěrečná ponaučení učedníkům. Na Zelený čtvrtek večer si připomeneme Kristovu poslední večeři, ustanovení eucharistie a důležitý moment ustanovení svátosti kněžství, mytí nohou a modlitbu v Getsemanské zahradě. V noci ze čtvrtka na pátek pak zatčení Pána Ježíše a noční židovský proces. Na Velký pátek ráno proces římský, pak soud a odsouzení, výsměch vojáků, před polednem křížovou cestu, v poledne ukřižování, o třetí hodině odpolední smrt Páně na kříži a nakonec sejmutí z kříže a uložení do hrobu, Kristovo sestoupení mezi mrtvé. Na Bílou sobotu, v den, kdy Kristus pobýval v říši zemřelých, budeme bdít u „Božího hrobu“. Ve slavné noci ze soboty na neděli budeme moci znovu prožít tajemství Kristova skutečného zmrtvýchvstání a na Boží hod velikonoční první setkání se Zmrtvýchvstalým, začátek velikonoční radosti.

To vše máme, dá-li Bůh, před sebou. Jako Boží pozvání, abychom se nechali bohoslužebným děním vtáhnout do událostí samých. Aby – jako umocnily jednou provždy intenzitu Božího přebývání ve světě – proměnily něco i v nás; k lepšímu, laskavějšímu, božštějšímu…

Vraťme se ale k dnešní neděli. Podle svých dvou rozměrů – zpřítomnění Kristova vjezdu do Jeruzaléma a uvození dění následujících dnů – má i dva názvy: Květná anebo Pašijová.

První z názvů odkazuje na palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma a ostatní poutníci vítali Ježíše přijíždějícího na svátky; vítají ho nejen jako všechny ostatní poutníky, ale s nadějí, že on je ten očekávaný Mesiáš, syn Davidův: «Hosana! Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně!». Proto se dnes na začátku bohoslužeb žehnají kvetoucí ratolesti, u nás zpravidla ne palmové ale nějaké v našich zeměpisných šířkách dostupnější.

Druhý z názvů reflektuje skutečnost, že vjezdem do Jeruzaléma začínají Kristovy pašije, jeho utrpení; Kristus je Mesiáš, ale jiný, než jakého většina jeho židovských současníků očekávala, je Mesiášem Božím, přinášejícím ne pozemské, nýbrž Boží království na zem. Při mši svaté dnes slyšíme ty části evangelia, které o Kristově utrpení svědčí, „pašije“, od konce poslední večeře až do uložení do hrobu.

Je mnohé, o čem bychom dnes mohli a snad i měli rozjímat, vše navíc s ohledem na vše bolestné, co prožívá svět, zejména jeho část sužovaná šílenou válkou…

Společně zkusme zaměřit svou pozornost jen na jeden působivý detail, kterým začínalo evangelium čtené při žehnání ratolestí. «Jděte do protější vesnice. Jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko; odvažte ho a přiveďte!» A Matouš s Markem dodávají: «A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: „Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek». To jsou slova, kterými Ježíš těsně před vjezdem do Jeruzaléma posílá své učedníky, aby mu opatřili a přivedli oslátko. Oni tak učiní a Kristus vjede do města na oslátku. Read More »